Článek
Pocházím z kraje, který za totality patřil k těm spokojenějším, protože tam byla slušná možnost výdělku. A tak se ani po sametové revoluci smýšlení tamních lidí moc nezměnilo. Tedy většiny. Spousta jich dřívější poměry oplakává dodnes. Já se po střední škole odstěhovala do Prahy za prací a našla si tu přátele i lásku.
Naše rodiny jsou jako oheň a voda
Teprve když jsme s Ondřejem začali plánovat svatbu a proběhly klasické rodinné návštěvy, došlo mi – vlastně nám oběma – že mezirodinné vztahy nebudou fungovat. Ondřej je z rodiny, která měla vždycky blízko k disidentům, jeho dědeček je muzikant a před rokem 1989 byl poměrně aktivní v protirepublikových činnostech. Mí rodiče a prarodiče naopak patří mezi ty, kterým se po bývalém režimu stýská.
Strýc pobláznil celou rodinu
Korunu tomu nasazuje můj strejda. Shlédl se v dezinformačních webech, absolutně jim věří – a nejen to. Úspěšně ty bludy šíří dál. Třeba přesvědčil celou moji rodinu, včetně mých rodičů, že na Ukrajině žádná válka není, že fotky rozbombardovaných měst jsou podvrhy a když už se něco semele, tak je to akce Ukrajinců, která si doma střílejí buď pro radost, nebo proto, aby očernili Rusko. Takových různých dezinformací má samozřejmě plný počítač a rozesílá to přes Messenger a mail na všechny strany.
Nejhorší na tom, je, že mu to ostatní členové mé rodiny baští. Když jsem se snažila alespoň svým rodičům a babičce s dědou vysvětlit, že ne všechno, co dorazí mailem, je pravda a že je potřeba ověřovat si zdroje informací, nepochodila jsem. Prý mi Pražáci zblbli hlavu, za totality to prý bylo lepší, protože byl lékař zadarmo, léky v lékárně taky, za školy a učební pomůcky se nemuselo platit a dovolená byla taky zadarmo, protože ji hradila podniková organizace ROH. A že to, co strejda posílá, má hlavu a patu a že mu věří.
Rodinné setkání byl trapas
Je mi za rodiče a zbytek rodiny trapně. Přestala jsem už dřív jezdit na rodinná setkání, párkrát mi to stačilo. Kroutila jsem se na židli, nakonec to nevydržela a udělala ze sebe totálního pitomce, protože se na mě ostatní sesypali jako vosy ve snaze utlouci mě svými argumenty. Jenže vyhnout se seznámení mých a Ondrových rodičů nešlo. A bylo to opravdu nepříjemné. Mí rodiče už během jídla začali s těmi nesmysly kolem vlády a Ukrajiny.
Ondrovi rodiče se nejdříve snažili na to nereagovat, ale když máma nepřestávala, řekli slušně, že nechtějí řešit politiku, že mají jiný názor a hlavně, že jsou tu kvůli mladým. To byla voda na tátův mlýn. Pustil se do proslovu ve smyslu, že právě kvůli mladým je potřeba něco dělat, a že kvůli tomu, že posíláme finanční pomoc na Ukrajinu a podporujeme tady uprchlíky, tak mladí jsou ochuzováni o pomoc od státu… Málem jsem se hanbou propadla pod zem. Vím, že Ondrovi rodiče na Ukrajinu pravidelně přispívají.
Bojím se, jestli nás to nerozdělí
To setkání jsme nakonec nějak ustáli, ale bylo to pro mne, Ondru a jeho rodiče strašně nepříjemné. Mí rodiče naopak odjížděli spokojeně s pocitem, že nám to všem pořádně vysvětlili. A já mám strach. Už teď se ve své vlastní rodině cítím jako kůl v plotě. Ale odvahu přestat se stýkat se svými rodiči nemám. Jenže, co když nás to s Ondrou rozdělí? Kdo by měl sílu tohle dlouhodobě snášet?
