Článek
Valérie (36) toužila po šťastném manželství a velké rodině. Teď ale zvažuje, co dál. „S Tomášem jsme se brali, když mi bylo 28 a jemu 37. V té době měl slušně zavedený autoservis, který se mu podařilo poměrně rychle rozjet díky pěkné sumě, kterou zdědil po tátovi. Vlastně jsme nemuseli nikdy řešit finance. Tomáš měl postavený domeček dvě ulice od svého rodného domu. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohl být problém,“ říká.
Před svatbou si dávala pozor
Zpočátku Valérii ani nenapadlo, že by její tchyně mohla patřit do kategorie tchyní, o kterých se tradují vtipy typu „tchyně a uzený…“. „Dokud jsme nebyli manželé, žádný problém se nekonal,“ vzpomíná na dobu, kdy randila se svým budoucím manželem. „Dnes si myslím, že si tchyně dávala velký pozor a ovládala se. Jak jsem zjistila dodatečně, podařilo se jí úspěšně vyštvat tři moje předchůdkyně, které asi byly silnější osobnosti než já. Já jsem se jí zřejmě jako nastávající snacha zamlouvala, nebyla jsem nijak průbojná, musela tušit že to se mnou bude mít lehké,“ říká.
Tchyně s terorem počkala, až bude po svatbě. Podle Valérie tam lehké náznaky nejspíš byly už dřív, ale ona je bohužel nezaregistrovala. „Byla jsem prostě zamilovaná a před očima jsem měla jen úžasný život s Tomášem,“ vzpomíná. „Společný život se ale bohužel vyvrbil úplně jinak.“
Rajčata byla málo červená, knedlíky málo knedlíkovaté
Podle Valérie byl velký problém v tom, že tchyně měla klíče od domu. „Chápu, že v době, kdy byl Tomáš sám, mu vyhovovalo, že se mu o dům stará maminka,“ říká Valérie a dodává: „Stejně tak chápu, že to vyhovovalo jí. Po smrti manžela se cítila sama, kamarádek moc neměla (dnes už chápu, proč), tak se realizovala u Tomáše v domě.“
Zač je toho loket, poznala novomanželka brzy po svatbě. „Tchyně k nám domů chodila i třikrát denně. Chodila jsem do práce, tak jsem o tom často ani nevěděla, jen jsem nacházela různě přerovnané věci,“ říká Valérie. „Skutečný teror začal, když jsem zůstala na mateřské. Najednou mi došlo, že paní domu u nás nejsem já, ale ona.“
Tchyně snachu neustále poučovala a kritizovala. Svou „zpětnou vazbu “ ovšem měla důkladně propracovanou: „Ona za to ještě očekávala vděčnost, a když jsem radost z nevyžádaných rad neprojevila, byla uražená a stěžovala si Tomášovi,“ říká Valérie, která dennodenně čelila záplavě kritiky. „Naše záclony byly málo bílé, na podlaze byly trestuhodné drobky, do jíšky se měla dávat hladká mouka místo polohrubé, Tomášovo spodní prádlo jsem – ó ta hrůza – vyprala místo pracího prášku pro miminka v obyčejném, prádlo jsem měla špatně vyžehlené. Jednou po mně dokonce hodila Tomášovy boty s tím, že bych se měla stydět, v čem můj manžel chodí do práce. Tím chtěla říct, že jsem mu boty nevyleštila,“ rozčiluje se Valérie. „Nejvíc mě ale štvalo, když mi mluvila do toho, jak se mám starat o dceru. Neustále v létě chodila a v kočárku ji oblékala a balila do teplých věcí, prý aby ji neofouklo. Při venkovní teplotě 30 stupňů… Neustále do nás ryla, že dítě má být ve své postýlce a ne spát s námi v posteli… Prostě, všechno bylo špatně. Denně nacházela desítky věcí, které dělám špatně,“ stěžuje si.
Podpory se ale nedočkala ani u manžela. Ten jí na stížnosti říkal, ať je ráda, že jí maminka poradí, co prý by za to jiná ženská dala. O tom, že by tchyni vzal klíče od domu, nechtěl podle Valérie ani slyšet.
Odešla na věčnost, ale její stín tu zůstal
Nic netrvá věčně, ani život. „Když tchyně vloni umřela, nebylo mi to líto,“ říká Valérie. „Na pohřeb jsem jí sice šla, ale svým způsobem se mi ulevilo. To jsem ovšem netušila, že ve tchyniných kolejích pojede po její smrti Tomáš. Nic mu není dobré. Každou chvíli slyším: „Maminka by do toho guláše dala strouhaný chleba“ nebo „Máma mi u košil žehlila ten límeček jinak“. Před pár dny jsem se od něj dokonce dozvěděla, že naše dítě bylo v době, kdy na jeho výchovu dohlížela tchyně, poslušnější. Já chápu, že Tomášovi matka asi chybí, ale takhle brzy skončím ve cvokárně. Mám permanentně pocit, že tchyně natahuje svůj kritický, posměvačný prst i ze záhrobí…“
