Článek
Poslední dobou několikrát do týdne běhám s časem, přičemž čas, ta neunavitelná potvůrka, je stále přede mnou, stále kluše napřed, nevím, jak to dělá, ale dělá to sakra dobře. Navíc se u toho vůbec nezadýchá, ani na sekundu, zato já funím, jako bych byla v posledním tažení, jako by moje plíce vyplivly poslední dech a nový nenabraly.
Vlastně s ním neběhám pouze několikrát do týdne. Běhám s ním každý den. Od chvíle, kdy mi ráno otevře oči, do chvíle, kdy mi je uspí noc.
Rychle nabalit věci do práce a rychle odchvátat do práce. Později ještě rychleji z práce. (Jedině v práci čas najednou změní své chování a sníží rychlost ze stovky na nulu, jako by to udělal naschvál, jako by nejen přibrzdil, ba rovnou zastavil a zadřel se, nechtěl se hnout ani
o sekundu, právě v situaci, kdy člověk prahne po tom, aby hodiny letěly.)
A další den běžím nové kolečko.
Tohle už jsem jednou běžela, nebo ne?
Na konci týdne hýkám, nohy jsou těžké, jako by to byly studené, tvrdé balvany, veškerá energie usnula, zato únava ožila.
Takhle to chodí den co den v tom mém malém světě, ve kterém toužím vytvářet velké věci, co rozpumpují srdce v pravém životním rytmu, jenž udržuje zdraví těla i mysli, a nasměrují život na správnou cestu, po níž se kráčí bez stravujících pochybností a s úsměvem, který září v celé tváři.
Blbě jsme si to na tom světě zařídili.
Všechno musí být hned.
Všechno musí být rychle.
Všechno je proto pod tlakem.
Všechno otravuje stres.
Všechno je nekvalitně, povrchně.
Všechno… chce čas, a ten čas si stejně určí tempo sám. Nezrychlí, i když by nám to zrovna vyhovovalo. Ani nezpomalí. Prostě byl, je a vždy bude svým vlastním pánem.
A my bychom jím měli být taky…
Jen se to musíme naučit. Tedy nemusíme, ale měli (mohli) bychom, protože když zpomalíme, pak se teprve věci dají do pohybu. Do té doby čekají na povel, drhnou nebo se líně plouží. Víme to, cítíme to, jen je těžké zmírnit tempo, nebo se dokonce zastavit.
Vím to. Cítím to. Taky se to učím.
A budu se to učit dál.
