Článek
Nevím, po jak dlouhé době se mi otevřelo široké okno času. Můžu psát. Můžu číst. Mohla bych i malovat, kdybych si prostředí kolem trochu uzpůsobila. Můžu hledat, co potřebuju. Můžu vyřizovat, co potřebuju.
A že je co hledat a co vyřizovat.
Se skřípěním zubů naslouchám tikotu hodin, rozčilujícímu upozornění. Jako by ke mně hodiny promlouvaly: „Spěchej! Spěchej! My se nezastavíme! Zato ty, když budeš čekat, zase nic neuděláš. Zase tolik času nemáš. Jen malý kousek.“
Hlavou mi běží pro takové výjimečné chvíle běžný scénář. Co dřív? Co mám udělat teď? Co potom? Co mám upřednostnit a co odsunout na někdy, bůhví kdy?
Už jsem sama deset minut, měla bych s něčím začít.
Patnáct minut.
Dvacet.
První vyřízené úkoly.
Není to ideální. Nemůžu se zakuklit do vlastní křehké bubliny a přestat vnímat, co se děje kolem. Přestat vnímat ten nervní tikot hodin, trhaně se posouvající ručičky, co z časového koláče nemilosrdně ukrajují každou sekundu. Jedna část mysli se snaží tvořit, druhá musí zůstat bdělá, být budíčkem.
Oko loupe po hodinách.
Je to dobré, ještě můžu pokračovat.
Prsty ťukají jedno písmenko vedle druhého. K řádku se skládá druhý řádek a třetí. Možná to dnes nedopíšu, ale aspoň si to nahodím.
Lup!
Koláč je menší, ale stále dost velký.
Možná to i dopíšu.
Řádky se formují do odstavců. Slova ozařují bílou stránku, přibývají jako paprsky slunce na konci zimy.
Mrk.
Ach, konec! Už se musíš chystat! Už musíš jít!
Bože, je to na nic.
Ale lepší než nic.
Mám o několik řádků víc, než kdybych si čas během dne, jenž náleží hlavně povinnostem, kradla po minutách, v jepičích pauzách se pokoušela tvořit a posunout dál.
Okno se pro dnešek zavírá.
