Článek
Po jistém váhání, téměř vteřinovém, jsem se po publikování Penzionu Naděje rozhodla v četbě na pokračování pokračovat. Jedinou otázku, kterou jsem tedy musela sama sobě zodpovědět, bylo, jaký příběh pro následující měsíce vyberu.
Nakonec moje volba padla na historickou romanci. A o čem jiném by takový příběh mohl vyprávět než o vdavkách. Protože najít si manžela, případně manželku, je jednou z nejtěžších, a zároveň nejdůležitějších životních disciplín. Ovšem nikoliv ledajakého, samozřejmě vhodného, hodného, pečujícího, pozorného etc. manžela.
Věk vdávání před lety získal mluvenou podobu v podobě rozhlasové četby pro Český rozhlas Olomouc. Vy si budete moct přečíst jeho plnou verzi. O mladinké Jasmíně Ardenové, jejíž matku silně zneklidňuje, že její dcera ještě není vdaná. A jak to tak vypadá, mladík, o němž by se dalo uvažovat jako o potenciálním manželovi, se jen tak neobjeví.
Nebo ano?
Prolog
Lisa Ardenová neustále na něco čekala. Od svých čtrnácti do čtyřiadvaceti let čekala, než se najde někdo dostatečně vhodný, přesněji dostatečně bohatý (to byl hlavní a jediný požadavek její matky Clary Goldové), dostatečně inteligentní (to byl požadavek jejího otce Charlese Golda) a dostatečně mladý a pohledný (to byl Lisin požadavek), komu by dala svolení se o ni ucházet, a posléze čekala, než se za něj provdá.
Toto očekávání se k úlevě její i její matky nakonec splnilo. Charles Gold skutečnost, že má dceru, která je i po dvacítce svobodná a bez vážnějších i méně vážných, vlastně jakýchkoli nápadníků, tolik neprožíval a na rozdíl od své drahé ženy v tom neviděl tu největší tragédii ani strašnou ostudu, avšak bylo to již za pět minut dvanáct… Clara Goldová byla toho názoru, že minimálně pět minut po dvanácté. „Už bylo na čase!“ odfrkla si ve svatební den své dcery, který prožívala, jako kdyby se vdávala ona sama, a s úlevou, jako kdyby se zbavila všeho utrpení světa, padla ten večer do postele jako podťatá, což Charles Gold přivítal více než samotný proběhnutý sňatek, jelikož byl od toho dne ušetřen pravidelného lamentování své ženy, co si počnou, až on zemře a jeho majetek přejde na nějakého nejbližšího mužského příbuzného; nutno podotknout, že vzhledem k tomu, že Clara Goldová ani po deseti letech od chvíle, kdy začala shánět ženicha, neobměnila repertoár, naučil se během jejího hořekování nenápadně usínat, jako by mu do ouška špitala ukolébavku, ačkoli se o onu nenápadnost nemusel pokoušet, poněvadž si jeho neúčasti Clara Goldová, natolik zapálená a dopálená, nikdy nepovšimla. Jednak nepovažovala za nutné, aby jí manžel odpovídal či jinak reagoval, vše obstarala sama, a jednak vyčerpáním usnula dřív, aniž by se na něj jedinkrát obrátila.
Těsně po čtyřiadvacátých narozeninách, jejichž oslava byla velkolepá, jako kdyby to byla nejméně zásnubní oslava (vidina budoucího sňatku uvedla Claru Goldovou do vzrušené nálady a rozevřela páně Goldovu peněženku šířeji, než zamýšlel), se Lisa Goldová provdala za sedmadvacetiletého Williama Ardena. Bohatšího, než se mohlo Lisině matce zdát, inteligentnějšího, než bylo přání jejího otce, a natolik pohledného, až to předčilo všechna Lisina očekávání. Lisa byla tmavovlasá a tmavooká a její pleť byla snědá, jelikož na jaře i v létě se na rozdíl od jiných slečen a dam neschovávala pod slunečníky, nýbrž ráda pobíhala na sluníčku a nechala na sebe působit jeho paprsky a zbarvovat si pokožku do živých barev. William byl světlý typ, její pravý opak. Vlasy měl krátké a žluté jako kukuřici, pleť skoro průsvitnou jako žena a oči světle šedivé.
Od čtyřiadvaceti do sedmadvaceti let Lisa, spokojeně zakotvená v pohodlném
a šťastném manželství, čekala, kdy se jí narodí dítě, nejlépe kdy začne rodit tu dlouhou řadu malých, budoucích Ardenů. První tušení, že je v očekávání, měla krátce po svatbě, ale ono tušení se ukázalo jako mylné. Stejně jako druhé i třetí…
Toto očekávání se jí přece jen splnilo, ovšem jaksi napůl. Porodila dítě, ale porodila dceru.
„S dcerou jsem nepočítala,“ prohlásila tehdy zklamaně. „Nemám pro ni jméno.“
William s úsměvem nahlédl do postýlky a řekl: „Jasmína. Bude to Jasmína.“
Lisa byla příliš zesláblá a příliš rozhozená z toho, že navzdory ujišťování doktora přišla na svět dívka, než aby této exotice odporovala.
Jasmína byla krásné, malé, zmuchlané stvoření, o němž mohl kdekdo s bystrým zrakem prohlásit, že bude celé po tatínkovi. Na hlavě jí rostlo řídké, světlé chmýří a velké oči byly stejně šedivé jako u Williama.
Od sedmadvaceti do pětatřiceti let Lisa čekala, kdy se jí narodí druhé dítě, přesněji onen nový Arden, dědic panství Argin Hall a rozsáhlých pozemků.
Když od pětatřiceti let přestala čekat nejen na malého Ardena, ale na jakéhokoli potomka, začala pro změnu čekat na chvíli, kdy její jediná dcera s neobvyklým jménem, po jehož vyslovení ostatní nevěděli, co si o něm mají myslet, a tak ho raději nekomentovali, povyroste, zkrásní („Je po otci, tudíž musí být krásná,“ byla Lisa přesvědčená a každou chvíli studovala Jasmíniny zvýrazňující se rysy) a kdy se provdá tak, jako to dívky (občas i starší ženy, ale to už musí mít obrovské štěstí) dělávaly.
V dobách Jasmínina dospívání, kdy jí Lisa promíjela pomalý růst i přechod z dětského věku do věku mladosti a vdávání se zálibně toulala v představách o své budoucnosti a viděla samu sebe ve svých padesáti letech. Doufala, že jakmile dosáhne tohoto věku, kdy se její dcera ocitne v letech, kdy se ona sama vdávala (a kdy Jasmína již bude vdaná!), nebude se již muset otravnou činností, jakou čekání bylo, zabývat a konečně vyjde z neviditelné čekárny, v níž, jak měla hrůzný dojem, ženy stráví většinu svého života.
Toto očekávání se jí doposud nesplnilo.
Oslavila padesáté první narozeniny a nastalo další čekání. Čekání na zetě.
Pokračování ve čtvrtek 23. 7.
