Článek
Říká se, že děti/mladí lidé nečtou. Možná se to říká čím dál častěji. Anebo taky ne. Nicméně v práci často slýchávám: „To moje dítě nečte“, „Vnoučata nechtějí číst“, „Čtení ho/ji nebaví“, „Nemůžu mu/jí koupit tlustou knihu, tu nepřečte“ (řečeno o knize čítající něco málo přes dvě stě stran). A tak podobně.
Proto mě vždy potěší, když práh knihkupectví, ve kterém pracuji, překročí dítě nebo dospívající, z něhož cítíte silné nadšení po příběhu. Do široka rozevřenýma očima, v nichž to svítí zvídavostí, se rozhlíží po regálech a pátrá, co by si odneslo k pokladně, respektive domů, kde si zaleze do koutu nebo pod peřinu a pronikne do světa, který se zatím nezbláznil. Nebo zbláznil, ale na konci se uklidnil.
Tuhle situaci jsem nedávno opět zažila.
Vešly k nám dvě mladé slečny. Věk mezi čtrnácti a šestnácti lety, odhaduju.
„Chtěla bych si koupit horor, máte tady něco, co stojí dvě stě korun?“ zeptala se mě jedna z dívek. Zeptala se mě tónem, v němž jsem slyšela tu sladkou touhu po knize, která nikdy nezhořkne.
V duchu jsem si posteskla, jelikož mi bylo jasné, že nic tak levného, co by opravdu stálo za to si přečíst, nenajdu.
„Tak to nevím…“ odpověděla jsem váhavě a listovala v paměti, co za tituly bych mohla mladé slečně ukázat.
Jenže nic z toho se nepohybovalo v požadované cenové kategorii, ale silně ji překračovalo.
Už jsem chtěla hledání zanechat a poradit slečně konkurenční knihkupectví, když mi mysl přihrála chytrou myšlenku.
Stephen King. Paperbacky!
„A co King?“ vznesla jsem spíš řečnickou otázku a bez čekání se vydala k regálu. Brala jsem jednu měkkou kingovku za druhou, ale všude byly ceny kolem tří set korun.
Možná to nebyla zase tak chytrá myšlenka… Už ani paperbacky se nevyplatí jako kdysi. Už i paperbacky stojí tolik, co knížky v pevné vazbě.
Mladá slečna se ale nechtěla vzdát jako já. Čišelo z ní upřímné přání koupit si knížku.
Otevřela peněženku a podruhé spočítala bankovky i drobné.
„A za tři sta padesát korun?“ zkusila sumu navýšit.
„Tak to už jo!“ zajásala jsem.
Mladá slečna se podívala do regálu, očima klouzala z jednoho názvu na druhý, až vytáhla Dračí oči, které mi podala.
„Co tahle? Kolik stojí?“
Nalistovala jsem na konec knihy.
„Stojí dvě stě devadesát devět korun,“ odpověděla jsem s úlevou, že si ji mladá slečna bude moct dovolit.
„Ale nebudeš mít na oběd!“ špitla dívčina kamarádka vyděšeně.
Nad touto poznámkou jsem stáhla obočí. Dobře jsem ve slečnině peněžence zahlédla pouze sto korunu, dvou set korunu, padesátikorunu a pak jen hodně málo drobných, za které si dnes nekoupíte ani rohlík.
„To je mi jedno, jsou to moje peníze,“ pověděla mladá slečna odhodlaná utratit všechny peníze za duševní potravu.
Když pracujete v knihkupectví, můžete lidem udělat radost různými způsoby. Například tím, že jim vyberete knížku, která jim zpříjemní dovolenou nebo ukrátí cestu vlakem. Nebo tím, že jim pomůžete s výběrem knížky coby dárkem pro příbuzného.
Nebo tím, že podpoříte ty, co chtějí číst, tak, že jim knížku zlevníte, aby si ji mohli koupit.
Na pokladně jsem slečně naklikala patnáctiprocentní slevu.
„Tak mi dej dvě stě padesát čtyři korun,“ pověděla jsem jí.
„A teď se snad naučím pořádně číst,“ řekla mi natěšeně, když si knížku ukládala do batohu.
Tyto a podobné situace mi připomínají, proč mám svoji profesi tolik ráda.
Děvče ušetřilo sice „jen“ padesát korun, avšak díky tomu si snad mohla později dovolit chutný oběd, nebo přinejmenším vydatnou svačinu.
Její radost z knížky ale byla nevyčíslitelná.
Stejně jako ta moje z toho, že bude číst Stephena Kinga. Kvalitu.
Stejně se to má s laskavostí.
I její cena je nevyčíslitelná.
(P. S. Psáno ještě v době, kdy jsme před sebou měli jedno zdražování za druhým.)
