Článek
Před dvěma lety jsem měla na setkání s přátelskými pejsky štěstí.
Kráčela jsem z autobusové zastávky, spěchala jsem domů, protože byl pátek a protože mě táhla sladká vidina dvou volných dnů.
Vtom jsem spatřila pitbulla. Chacha. Další ne tak úplně milý pes. To už tu dlouho nebylo. Avšak byla jsem klidnější než u dogy (pitbull mi sahal po kolena), i když ne úplně klidná. V hlavě už jsem vymýšlela vlastní epitaf.
Měla jsem dvě možnosti. Začít couvat, což by bylo k ničemu, jelikož pitbull by mě dřív nebo později došel, nebo vstoupit do vozovky. Nechat se tedy sežrat psem (či přinejmenším nakousnout), nebo se nechat přejet autem.
Ani jedna se mi nezdála dobrá.
Nuže, sebrala jsem odvahu a kráčela dál s upamatováním, že s odvahou nejdál dojdeš (byla jsem skromná, mně stačilo dojít domů), přesto se má už tak malá dušička scvrkla do velikosti makového zrnka.
Když jsme se s pitbullem míjeli, škaredě se na mě podíval, což jsem nechápala, když já jsem se na něj nervózně usmívala.
Když byl pitbull v takové vzdálenosti, že by moje krátké nožičky měly jistý náskok, který by mi chvíli vydržel, pokud by se pitbull rozmyslel a chtěl se se mnou blíž seznámit, pomyslela jsem si, že jsem mu možná ukřivdila a že by na něj seděla definice romantického hrdiny. Zlý na pohled, ovšem s dobrou duší uvnitř.
Až však pitbulla potkám příště, pravdivost své myšlenky zkoumat nebudu. Nemusím vědět všechno.
Nemůžu někdy potkat gaučáka, kterému by se zježily chlupy ze mě?
