Článek
Poslední tři romány, jejichž četbou jsem strávila minulé týdny, byly zdrcujícími příběhy částečně se vracejícími do období, kdy Paříž poživačně okupovali nacisté. Bylo to silné a drásavé, všechny příběhy tížily na duši a nutily k přemýšlení o válce druhé i první a o nás o lidech.
Nevycházíme z toho dobře. Nicméně o tom možná jindy.
Po dočtení posledního se sice přitažlivým názvem Skříň plná Diora, ale nesmírně smutným, kde se zmiňoval Ravensbrück a ke kterému se dostanu v jedné z budoucích recenzí, jsem si řekla, že si nutně, opravdu nutně musím přečíst něco zcela jiného. Odpočinkového, ale ne hloupého. Uvolněného, ale ne trapného. Jemného a klidného, co bude hebkým pohlazením. Když jsem v práci očima líně propátrávala regál, kde jsou historické romány smíchány s ženskou literaturou a young adult prózami, a hledala ten román, zastavila jsem se u titulu Kdo je tu šéf? z léta loňského roku. Je to totiž kniha přesně se hodící na dovolenou, do času nicnedělání a lenošení, do období horkých dní a pulzujících nocí.
Anebo i do zimy (když chcete alespoň v představách cestovat do tepla), a vítaná právě tehdy, kdy potřebujete odlehčit hlavě od těžkých myšlenek a z duše vymést smutek.
Už jen přebal je „letní“ – slunce a pláž. Z ní po vás navíc pokukuje roztomile vypadající americký buldok. Jmenuje se Boss a v příběhu má své nezastupitelné místo. Právě jeho se ujme slavný sochař Ben Brungsdahl mířící do malého městečka Lichterhaven, kde míní strávit tři měsíce a během nich nerušeně pracovat na nových sochách. Jenže Boss dostává svému jménu, je nesmírně tvrdohlavý, rád Bena ignoruje a neposlouchá – ostatně má ke svému chování dobrý důvod –, a tak se s ním Ben přihlásí do psí školy, kterou vede Christina Messnerová.
No, víc asi psát nemusím…
Ale stejně napíšu.
Všechny postavy, které tu vystupují, což je celá Messnerovic rodina, jsou sympatické, až to může být podivné. Ne, to je žert. Nemusíme stále číst o složitých charakterech a vždy příběhy okořenit „zlými“ hrdiny. Sem by ani nezapadli. Když už jsem u té rodiny, to, jak Messnerovi fungují, jak se k sobě navzájem chovají a jsou soudržní, jak se sourozenci podporují a mají se rádi, jak má tchyně ráda svoji snachu a oceňuje ji (!), je velmi pěkné. Až si jeden zhluboka povzdechne, jaká je škoda, že se s takovými rodinami nepotkáváme i ve skutečném životě. Místo toho slýcháme, jak ten se nebaví s tím, ta pomlouvá tamtu, ten podrazil tamtoho, ta okradla tamtu. A tak dál. A tak dál.
Opravdu velká, obří škoda, že Messnerovi žijí jen mezi řádky románu. Mohli by posloužit jako příkladný vzor, jak by to mělo/mohlo mezi příbuznými vypadat. Ačkoliv to je utopická představa.
Ovšem sem tam se ponořit do snu neuškodí.
Rozvíjející se vztah mezi Benem a Christinou se nese v čisté, krásné romantice, místy obohacené emotivností a něžností. A za mě působí realisticky. Autorka se nevyhnula ani troše žhavosti, na někoho možná víc žhavosti, ale všechny milostné scény jsou vylíčeny s nábojem a citem, žádná vulgarita ani obscénnost. Samozřejmě musí těsně před závěrem dojít na „povinné“ zašmodrchání, než se pročteme ke šťastnému konci, ale na rozdíl od jiných romantických románů, kde rozkol mezi hlavními hrdiny leckdy vyznívá nelogicky a je tam jen proto, aby tam zkrátka byl, tady tomu tak není. Vzhledem k původní dohodě Bena a Christiny, nebudu ji vyzrazovat, je to přirozená „roztržka“.
Co však činí z knihy nejen o jeden, ale rovnou o dva stupně lepší čtení, nesmírně čtivé, milé, oddechové, vtipné a dojímavé a vytrhuje ho z typických „zaláskovaných“ knih, je pejsek Boss. Jeho myšlenky a názory a postřehy i postupný vývoj a budování důvěry k Benovi i Christině se čtou s úsměvem na rtech a ke konci i s nenápadnou slzou v oku.
Celé se to četlo moc hezky a příjemně a báječně se mi to strefilo do nálady.
Označení pohodová romance na přední obálce je plně vystihující. Bylo to pohodové čtení do poslední tečky.
Schier, Petra: Kdo je tu šéf?, Cosmopolis, vyd. 1., 2024
