Článek
Kapitola patnáctá
Lisa by nikdy neočekávala, že se tento čaj bude vyvíjet tak nepředvídatelně. Hodila očkem po Rupertu Collierovi, jehož ani tohle nedonutilo, aby sjel pohledem z Jasmíny a stočil ho k oknu.
Tento mladý (a drzý) muž se jí na první pohled líbil, dokonce se jí líbil natolik, že nebýt jeho nešťastně zvolené profese, uvažovala by o něm jako o partii pro Jasmínu (a proto se jí méně líbilo, že se ona líbí jemu a že to platí i naopak, jak jí neuniklo). Zamlouval se jí jeho pevný postoj i nepopiratelná autorita, která z něj vycházela jako sladké aroma z ovoce. Raději se vyhnula tomu, aby ho srovnávala s Georgem Wollinsem, či spíše, aby George Wollinse srovnávala s Rupertem Collierem. Větřila, že by tento souboj pro jejího favorita nedopadl dobře.
Kolik tak může jako doktor vydělávat, hádala v duchu a věděla, že nijak závratná suma to nebude. Oči zamířila na směšně se krčícího George Wollinse, jenž vskutku vedle Ruperta Colliera připomínal trpaslíka. Jeho vzhled doktorovou přítomností jakoby ještě zošklivěl.
Po všem, co tu viděla i slyšela, už chápala neochotu paní Wollinsové rozvést o novém mužském přírůstku podrobnější konverzaci (pokud by měla dceru na vdávání, tak skoupá na slovo by nebyla).
I přesto myšlenky násilně stočila k Georgi Wollinsovi. Patnáct tisíc liber, připomněla si. Patnáct tisíc liber.
„Nebudeme vás nadále zdržovat, pane Colliere,“ vybídla ho paní Wollinsová k odchodu. „Jistě máte hodně práce a hodně pacientů, kterým se musíte věnovat.“
„Jsem tu jaksi navíc, chápu.“ Dámám se uklonil a couval ke dveřím. „Ale kdyby vás to zajímalo, paní Wollinsová“ zůstal stát před nimi, „vašemu manželovi se daří dobře. Pro jistotu se tu ale zastavím ještě koncem týdnem. Pak si myslím, že mé služby již nebudete potřebovat.“
„To je poprvé, kdy se na něčem shodneme,“ zavrčel George Wollins.
„Doufám, že to nebude často,“ odvětil Rupert Collier jeho směrem a vrátil se k paní Wollinsové. „Pro dobrý zdravotní stav pana Wollinse bude nejlepší vydatná a chutná strava, aby trochu přibral, a čerstvý vzduch,“ vydal poslední pokyny. (William by poznamenal, že s tím prvním bude mít pan Wollins v této domácnosti velké potíže do té doby, dokud nevymění kuchařku. A možná i s tím druhým. Paní Wollinsová dokázala otrávit vzduch jako žádná jiná žena v okolí.) „Na shledanou.“
A byl pryč.
Atmosféra přestala jiskřit jako obloha šlehaná blesky, v salonku se poznovu usadila nepříjemná kyselost.
V Jasmíně jako poslední tóny skladby doznívaly pocity, jimž začínala po tomto odpoledni lépe rozumět. Její matka by s nimi nesouhlasila a jistě by jí je zakázala.
George Wollins se poprvé za odpoledne uvolnil, naplnila ho sebejistota, jež neměla z čeho pramenit. Usadil se vedle matky a svaly v tváři mu uvolnilo oddechnutí z odchodu Ruperta Colliera.
„Tentokrát se otcova nemoc nesmírně protáhla,“ prohlásil z ničeho nic a velmi rozmrzele, jako kdyby svého otce za jeho nemoc vinil, „ale říkal jsem si, že musím být trpělivý. A vydržel jsem!“ pochlubil se.
Jasmína se taktéž vybízela k trpělivosti, ačkoli z jiného důvodu než George Wollins.
William, se pro jistotu, aby nepoznamenal něco nepatřičného, zhluboka nadechl. Návštěva trvala již celou hodinu. Když se vracel ke svému původnímu místu, jakoby omylem upustil talířek s dortem.
„Ach, velmi se omlouvám,“ pronesl omluvně a hleděl na tmavou hmotu rozpláclou jako lejno.
„Nic se nestalo. Ten koberec jsem stejně chtěla vyhodit,“ reagovala na jeho nehodu paní Wollinsová. „Nechám vám přinést nový kousek. Dortu máme dost.“
„Děkuji,“ vypustil ze sebe a modlil se za brzký odchod.
Lisa uvolnila sevření talířku s dortem a pohledem střelila po Georgi Wollinsovi. „Bály jsme se, abyste také neonemocněl,“ řekla za sebe i za Jasmínu, přestože Jasmína se ničeho takového neobávala.
„Ach, to je od vás tak pozorné!“ zvolal George Wollins a nepřestával se na Jasmínu dívat. „Ale nemusíte se obávat, slečno Ardenová. Mě jen tak něco neskolí!“
Jasmína názor George Wollinse nesdílela. Zvlášť po tomto odpoledni.
Rupert Collier byl na cestě domů, ale myšlenkami dlel v salonku paní Wollinsové. Ani na moment neočekával, že by se dnes a zrovna tam měl setkat s Jasmínou. Stejně tak neočekával, že když v něm bude stát dostatečně dlouhou dobu, přivodí tím paní Wollinsové pocit trapnosti a přiměje ji, aby ho přizvala k čaji. Vlastně tomu byl i rád a koneckonců mu stačila i ta krátká chvíle, jíž, jak věřil, využil.
Najednou se na udusané cestě zastavil a skloněnou hlavu pozvedl, aby viděl rovně před sebe. Nedíval se však na nic konkrétního. Obzor před ním byl rozmazaný, vlnil se jako mořská hladina. Zasnil se, odcestoval do neurčitých krajin, svraštil obočí a mžoural očima do ostrého světla. Po momentu se probudil, po tváři se mu rozlil vševědoucí úsměv. Dal se opět do kroku. Spěchal domů, aby si rozvážil jisté věci.
Pokračování ve čtvrtek 5. 11.
