Článek
Ponořit se do životních příběhů veterináře Jamese Herriota je jako se v měsících, kdy ledový vzduch tančí zkřehlou krajinou, zachumlat do peřin vonících útulností, usrkávat sladkou kávu a ujídat třeba bábovku. Nebo po anglicku – se zvednutým malíčkem po společenských doušcích upíjet čaj s kapkou mléka (samozřejmě nejprve čaj a až poté mléko) a mlsně se cpát sladkými scones či osvěžujícími okurkovými sendviči.
Přesně to jsem udělala (mám na mysli tu verzi s kávou, bez bábovky, zato s čokoládou), když mě před velikonočními svátky zlobil neposedný moribundus a upoutal mě v posteli. Zřejmě tušil, že velkým snem každého vášnivého čtenáře je moct si celý den číst a že lebedění v peřinách prospívá na duchu, tudíž jen chtěl být nápomocný. Jakákoliv knížka od Jamese Herriota se totiž pro okamžiky chraplavé, smrkací, kýchavé, jednoduše bacilové dokonale hodí.
A odkud je nejlepší začít? Nu, od začátku.
To by se zvěrolékaři stát nemělo spojuje první dvě knížky a v souborném vydání je vydalo nakladatelství Jota. V nich je James Herriot teprve třiadvacetiletým, čerstvě vystudovaným veterinářem ucházejícím se o práci. Přirozeně, že veterináře. Ač je obtížné, jak poctivě líčí, takové místo sehnat. Ovšem Jamesovi září šťastná hvězda. Když se odebere na pracovní pohovor do Dalesu v Yorkshiru za jistým Sigfriedem Farnonem, získá nejen vytoužené pracovní místo ve svém oboru, nadto v novém působišti nalezne i celý svůj život, který bude později tvořit jeho milovaná manželka a děti. Ovšem to předbíhám. V prvotní chvíli, kdy je James přijat, samozřejmě nic z toho netuší, protože budoucnost ustupuje důležitosti přítomnosti.
Před čtenářem se v následujících kapitolách velkoryse rozevírá krajina divokosti i něhy, přívětivosti i odměřenosti, pověrčivosti i novátorství. Krajina, kde se život nadechuje v ranní hodinu, která je pro druhé ještě noční, a umlká, když jiní už dávno sní. Anebo taky neutichne ani na sekundu, poněvadž služba veterináře nikdy nekončí, je nepřetržitá a dává zabrat tělu i duchu. Avšak přináší i odměnu, třeba v podobě nově a radostně narozeného telátka, jež se v děloze vzpříčilo, nebo uzdraveného býka, jehož spalovala horečka. Vedle zvířat spolupracujících i těch, které v sobě ukrývají jistou zákeřnost, kterou se vůči člověku nežinýrují projevit, můžeme na stránkách potkat jak tvrdě pracující farmáře, tak i nabubřelé majitele panství a se zvědavostí nahlížet za oponu doby, již rozhodně sužovaly vlastní problémy a bolesti, ale v naší paměti si uchovává obdivuhodnou sytost a ostrost a doprovází ji vysoká dávka nostalgie.
Každý řádek oplývá hřejivou laskavostí a svěžím nadhledem, jakož i smyslem pro humor, což jsou ingredience v literatuře vysoko ceněné a u lidí vlastnosti hodnocené jako kvalitní a vítané, potřebné pro běžný život i dennodenní setkávání s lidmi rozličných charakterů a nálad.
Je již všeobecně známo, že Herriotovy příběhy, které stihl psát vedle své veterinární praxe, jíž se nikdy nevzdal, ani coby známý a oblíbený spisovatel, a v nichž líčí svůj život a zážitky, nejsou čistě autobiografické. Skutečnost totiž dokonale promíchal s fikcí, což nikterak nevadí. Je to pouze zajímavý poznatek pro případné dodatečné „studium“, tedy hledání pravdivosti. Pokud totiž všetečný čtenář zatouží po něčem víc, může si sehnat biografii Zvěrolékař spisovatelem: James Herriot (Baronet, 2000). Je to publikace napsaná Herriotovým synem, Jimem Wightem. Já tak učinila a knížka spokojeně leží na kupičce u mé postele, ačkoliv spokojenější bude, až budu listovat jejími stránkami. A jestli můžu radit, neváhala bych, knížka se shání nesnadno, ke všemu je třeba zalovit hluboko v peněžence.
Taktéž vám mohu doporučit seriál Všechny velké a malé bytosti (nejedná se o první adaptaci Herriota, ale díky kanálu Epic Drama dobře dostupnou), jenž kdysi vysílala Česká televize. Je to vynikající záležitost, na níž vzniká rychlý, avšak zdravý návyk. Třebaže si filmaři děj mírně přizpůsobili, zachovali to podstatné, a především se stoprocentní přesností zachytili atmosféru sálající z knížek jako teplo ze sopky. Přesto četbu nevynechávejte!
Čím víc nad něžným psaním Jamese Herriota přemýšlím, tím víc jeho knížky považuji za jedny z nejpůvabnějších, nejpoetičtějších, nejvlídnějších a nejdůležitějších, které máme výsadu si přečíst. A nejenom, že je můžeme číst, ale že bychom je měli číst, abychom do sebe nasáli přívětivost a dobrosrdečnost, jejichž zásoby jsou skorem vyčerpány do nuly, a oživili lidskost a empatii, o které se olupujeme mimo jiné hloupými technologiemi.
Navíc se jim díky překladatelce Evě Marxové dostalo brilantního překladu (aby taky ne, když překládala i Betty MacDonaldovou). Jejich kouzlo zůstalo zachováno a působí na nás i po tolika letech od prvních vydání. Řadím je do stejné kategorie jako knížky zmíněné Betty MacDonaldové. Nikoliv do čistokrevných memoárů, nýbrž do laskavé literatury. Chcete-li čtení útěšné a útěkové, i když je to jiný druh útěku než v případě romantických příběhů, neexistuje mnoho jiných knížek, které by vám k tomuto cíli dopomohly. Ty romantické nabízejí i drobet nereálna, kdežto ani Herriot, ani Betty nevynechávají těžkosti života. Jen je nahlížejí optikou vtipu a nadsázky.
A čtenářské reakce moje tvrzení potvrzují. Herriot a Bettynka ve čtenářích vyvolávají stejný účinek – pohladí po duši.
Kdo to dnes nepotřebuje?
Herriot, James: To by se zvěrolékaři stát nemělo, Jota, vyd. 1., 2023
