Článek
Se zvířaty je ta potíž, že mají svou hlavu. Samozřejmě vedle té, která jim pevně sedí na krku. Jenže tato bývá někdy pevnější. Nebo přinejmenším je její pevnost podrobována zkouškám různého druhu. Někdy tou hlavou jdou zvířata proti jinému zvířeti. Nebo proti stromu. Nebo proti zdi. Nebo proti kamionu.
Jako takový Diego alias kohout sebevrah, jenž rád, jak již někteří víte, pravidelně vybíhá z bezpečí rozsáhlé zahrady na nebezpečnou silnici, z níž si vytváří vlastní promenádu. Ačkoliv mu v záplavě zeleně a stromků a keřů rozhodně nemůže chybět prostor pro výběh. Zato mu zřejmě chybí vzrušení elektrizující v tenkých pařátech, dobrodružné kličkování mezi vyděšenými auty, která dávají svůj šok najevo troubením, a zvuk překvapených pneumatik, co se při prudkém brzdění pálí o asfalt a sdírají si kůži. A v neposlední řadě lítajícího peří, jako když se škube opeřenec k porcování.
Nedávno jsme s manželem opět zavítali na tchánovu zahradu, abychom s ním a jeho partnerkou poseděli u oběda, jenž nebyl pouze dobrý, ba přímo vynikající, sytý a lahodný, takový, jaký žaludek za neslyšného pomlaskávání uvítá. Ostatně jako vždy, když jsme pozváni. A že jsme zváni často, za což jsme rádi. Po polévce, která zahřála v krku, a svíčkové, která rozmlsá jazyk, jsme ujídali perník (ten, co se vyrábí z těsta a je zbarven dohněda) a usrkávali kávu, protože den bez kávy je jako dort bez polevy. Pouze dobrý, nikoliv vynikající.
Po celou dobu se nám pod nohama pletly kočky, které se pro změnu pletou mně. Vzhledem i jmény. Jedna se objevila hnedle potom, co jsme se usadili u stolu a já tchánově partnerce předala plech s upečeným perníkem a s poctivou čokoládovou čepicí, jenž skončil na skříni a vzápětí na něm skončily kočičí tlapky, poněvadž se po něm dotyčná kočka, která přichvátala z venku, prošla jako po měkkém běhounu.
V koutech nezůstala ani hravá a den za dnem sílící koťata, která se po celou dobu návštěvy ukazovala jako pravé šelmy. Do domku ve svých malých tlamičkách tahala jednu myšku vedle druhé a poté si na nich pochutnávala, jako by to byla delikatesa z pětihvězdičkové restaurace.
Kočky a koťata, ty nejlepší pastičky na myši.
Přesto tu někdo ze zvířecího osazenstva chyběl.
„A kde je Diego?“ zajímala jsem se o hrdinu z předchozí návštěvy, od našeho příjezdu nebyl ani vidět, ani slyšet. A Diego není tak skromný, aby se dobrovolně držel v ústraní. Zvlášť když se může předvést. Vlastně i tehdy, když nemůže.
„Poměřoval svoji velikost s kamionem. Tak jsme ho zavřeli na samotku,“ odpověděl mi tchán.
Nakrčila jsem obočí a povzdychla si. „Aha.“
„Teď je ve skleníku. Hraje si tam na Monte Christa. Snaží se podhrabat,“ dodal.
Takže vedle kohouta sebevraha je to ještě kohout intelektuál. Čeho se od něj ještě nedočkáme?
Diego ani tentokrát nezklamal.
Pardon. Monte Diego.
AKM
