Článek
Kapitola čtvrtá
Frederick o slovech Oony Paltridgeové důkladně přemýšlel, a proto se rozloučil na delší čas, přesněji na celý týden, jenž strávil povětšinou doma nebo na dlouhých procházkách městem, přičemž dbal na to, aby nikde nepotkal nikoho známého, hlavně ne novomanžele Mallowenovi. Odmítal četná pozvání na večeře, jež hrozila tím, čemu se vyhýbal, a nechával otce, aby se bavil bez něj. Potřeboval být sám, soustředit se na své neuspořádané pocity, kterým zcela nerozuměl, rozebrat je a promyslet si svou budoucnost, kterou si hodlal malovat pouze ve světlých barvách.
V pondělí navázal na rytmus předešlých týdnů.
„Vidím, že se vracíš k novým zvykům – k těm dobrým zvykům. Zase jsi vstal brzy,“ konstatoval pan Findhood potěšeně, když se Frederick zjevil v jídelně krátce po jeho příchodu. Nikoli v pyžamu a županu, rozcuchaný a se zbytky spánku na víčkách, jako tomu bylo v posledním týdnu, nýbrž vzorně oblečený a učesaný, připravený na nový den.
„Ano.“
„A hodláš mi sdělit důvod svého opětovného brzkého vstávání?“ zajímal se, přičemž zíral do novin.
„Ne.“
„Dobře. Stejně se ho za čas jistě dozvím,“ prorokoval pan Findhood sebejistě a trpělivě.
„Ano.“
„Ale něco bys pro mě mohl udělat. Mohl by ses vyjadřovat v rozvitějších větách.“
Frederick se pousmál a do šálku teplé kávy zamumlal: „Ne.“
Po rychlé snídani a spěšné zastávce v krámu pana Spatta („Už jsme si mysleli, že nepřijdete, ale věřili jsme, že to není pravda!“) vyšel se dvěma bohatě naloženými košíky do Blackchapelu. Obsah jednoho rozdal ještě dřív, než zaťukal na dveře Oony Paltridgeové, odmítl Nancynu vyzývavou nabídku, zato ji podaroval pomerančem a teplým šálem, který si dnes vyžádal navíc a který jí obmotal kolem nahých ramen.
Město obemkla hustá mlha a nebe si udržovalo myší odstín.
„Jdi domů, Nancy,“ nabádal ji Frederick a doufal, že ho alespoň pro dnešek poslechne. Kdyby neměla na rtech nanesenou rudou rtěnku, jistě by bylo vidět, jak je má promodralé, stejně jako ušpiněné prsty s ulámanými nehty.
„Nemůžu. Ještě jsem si nic nevydělala,“ namítla a rukou zkoušela, jak je šál na jejích ramenou měkký, jak ji hladí a hřeje.
Frederick zalovil v kapse kabátu. „Tady,“ vtiskl jí do dlaně menší váček s penězi a Nancy na něj vytřeštila oči. „To nejde!“ skoro vykřikla a strkala mu váček zpátky.
„S tímhle můžeš jít domů. Tak jdi, Nancy!“
Sledoval ji, dokud se nedošourala ke svému obydlí a dokud za ní dveře s vřískotem nezaklaply. Hnedle měl lepší pocit.
Před dveřmi Oony Paltridgeové znervózněl a zazdálo se mu, že se mu trochu rozklepaly nohy. Sklonil hlavu a zadíval se na boty se špičkami jako od šlehačky. Potřásl hlavou a zaťukal.
Když Oona Paltridgeová vystrčila hlavu ze dveří a uviděla ho, vypoulila oči a rukou si uhladila neučesané vlasy. „Myslela jsem, že už se neukážete,“ řekla popravdě a tělem zůstala skrytá za dveřmi.
„A dokázat vám, že jste měla pravdu?“ vstoupil bez vyzvání a rychle za sebou zavřel, jelikož se venku rozsněžilo a rozfoukalo a nebylo nutné, aby sníh či vítr vnikl jako nevítaný host do domku, kde to lahodně vonělo uvařeným jídlem, uvařenou kávou a příjemně hřálo. Fredericka při zjištění, že se jedna pyramida polen během týdne rozpadla a skoro zmizela a že oheň vydatně hoří, nikoli skomírá, zahřálo u srdce.
„Jestli jste tu jen proto, abyste nade mnou vyhrál, tak raději jděte pryč,“ vyzvala ho Oona Paltridgeová ostře.
„Jsem tu, protože tu chci být,“ nedal se vyhodit a podal jí košík.
Oona Paltridgeová si přestala upravovat vlasy do něčeho, co se podobalo drdolu, pouze bylo těžké určit, zda to působilo jako drdol nedokončený, nebo už notně rozpadlý, a s povzdechem ho přijala, ale ani jednou se do něj nepodívala. „A tentokrát to bude na jak dlouho?“
Frederick jí neodpověděl. „Kde je Rosie?“ Nebylo mu divné, že ho nečekala venku, v takovém počasí by to nebylo moudré, ale zarazilo ho, že se mu nepověsila kolem krku, sotva za sebou zavřel.
„Spí,“ pootočila hlavu k posteli a Frederick se jí zadíval přes rameno. „Celý týden se po vás ptala.“
„A co jste jí řekla?“
„Že jste nemocný.“
Frederick se usmál. „Takže jste i vy doufala, že se navzdory vašim slovům ukážu.“
Tentokrát neodpověděla Oona Paltridgeová. Poodstoupila a začala vyskládávat věci z košíku a hledat pro ně místo.
„Co vede člověka jako vy k tomu, aby chodil do míst, jako je Blackchapel?“ otázala se zády k němu. Chtěla se ho na to zeptat už dlouho, poněvadž celé týdny, kdy k nim docházel, nechápala, že někdo jeho postavení nenavštěvuje lepší místa a netráví čas s vybranou společností, ale nikdy nevycítila tu pravou chvíli, protože Rosie si nárokovala veškerou Frederickovu pozornost i čas.
Frederick si posledními dny dopřál dostatek času, aby si udělal pořádek ve svých pocitech a dokázal na takovou otázku odpovědět. „Osamělost,“ přiznal otevřeně.
Oona Paltridgeová se po něm ohlédla. „Asi bych nám měla nalít kávu.“
Jen co dosedla ke stolu s dvěma šálky kouřící kávy, vyzvala ho, aby jí to objasnil. A tak jí Frederick vyprávěl svůj příběh, jímž se sám zaobíral dostatečně dlouho a dostatečně detailně, do jednoho krátkého vyprávění shrnul poslední dva roky svého života. Začal seznámením s Catherine Stodhartovou, zmínil své manželské plány a odjezd do ciziny
i návrat a poctivě převyprávěl i nedávné setkání s manželi Mallowenovými.
„Takže už je vdaná?“ ujišťovala se Oona Paltridgeová a oči upírala na hnědou, vychladlou tekutinu v šálku, které neupila ani kapku.
„Ano,“ přisvědčil Frederick a poprvé si uvědomil, že ho nerozdírá vztek ani bolest.
„Takže…,“ do slov Oony Paltridgeové vpadla probuzená Rosie.
„Strýčku Fredericku!“ zavýskla poté, co si promnula oči a zaostřila na postavy sedící v kuchyni za stolem. „Já věděla, že přijdeš! Nevěděla jsem kdy, ale věděla jsem, že přijdeš!“ posadila se mu na klín i s Thomasem a poručila si čokoládu.
Strávili spolu jedno z krásných a klidných odpolední, až nastal ten smutný čas loučení, po němž ale mělo následovat opětovné šťastné shledání, a touto uklidňující skutečností byl veškerý smutek zmírněn.
„Uložíš mě?“ vyzvala Fredericka Rosie, jíž Oona Paltridgeová nakázala, aby si zalezla pod peřinu a byla co nejvíce v teple, ačkoli oheň olizoval krb a nebylo nutné balit se do tučných vrstev jako kdysi, když se jim nedostávalo tepla. Frederick navíc přes protesty hostitelky naštípal novou kupu, aby měl jistotu, že ho budou mít dostatek, než se opět objeví,
i když neplánoval, že by to bylo až za dalších sedm dní.
Poté, co vyplnil Rosieno skromné přání a předal jí knížku, aby si v ní sama listovala
a prohlížela si obrázky, oblékl se a Oona Paltridgeová mu otevřela dveře. Když byl venku, zašeptala, aby ji Rosie neslyšela.
„Už byste neměl chodit,“ řekla mu na rozloučenou.
„Už zase chcete vést tu nekonečnou a zbytečnou debatu?“ Frederick si upravil kabát
a zkoušel udržet pobavený tón i výraz.
„Nechci. Jak jsem řekla, už byste neměl chodit,“ zopakovala a pozorovala své boty.
„Myslel jsem, že jsem vám to vysvětlil,“ povzdychl si zhluboka a prohrábl si rukou vlasy. „Vypadala jste, že to chápete,“ chtěl jí ukazováčkem pozvednout bradu, protože měla stále skloněnou hlavu, ale neudělal to. Sám hlavu sklonil, co to šlo, aby jí viděl do obličeje, ale ani to nepomohlo.
„Nechoďte,“ trvala na svém a konečně zvedla hlavu. V tváři se jí ale nezračilo pevné odhodlání, spíš pracně vytvořené a udržované. Při Frederickově vyprávění si uvědomila, že by tento sympatický muž, jenž jim neplánovaně vplul do jejich osamoceného života, v němž se spoléhaly jedna na druhou, jednou doopravdy zmizel, a ne jen na sedm dní, a čím méně si na něho zvyknou (obávala se, už si zvykly až moc, hlavně Rosie), tím lépe se s jeho odchodem smíří a tím méně je to bude bolet.
A pak tu samozřejmě byli lidé. Lidé a jejich řeči a pohledy, jež ji začínaly znepokojovat.
„Proč?“ dožadoval se jasného důvodu.
„Protože vy odcházíte, kdežto já zůstávám,“ pronesla tiše a trochu nervózně se rozhlédla napravo i nalevo. Frederick její pohled následoval a také se rozhlédl. Někteří lidé se na ně podezřívavě dívali a šeptali si, ale jakmile se na ně Frederick s Oonou Paltridgeovou zadívali, předstírali, že je nesledovali a že jsou zaneprázdněni vlastní konverzací. Uvědomil si, že si jejich pozornosti za celou dobu, co Oonu Paltridgeovou navštěvoval, nevšiml ani ho nenapadlo, že by jeho návštěvy mohly zavdat příčinu ke klevetám. Snad to bylo tím, že byl zaměřený jen sám na sebe. Snad tím, že předpokládal, že lidé tu mají jiné starosti a nemají čas zabývat se tím, co se děje vedle u sousedů. Asi se spletl a špatně to odhadl. Možná je takové události zajímaly ne z čiré zvědavosti, nýbrž pro možnost zabývat se na moment někým jiným než sám sebou a svým nuzným životem. Anebo to bylo prosté. Některé zvyky nebo spíš zlozvyky byly zkrátka stejné, ať byl člověk chudý nebo bohatý. Bez ohledu na vnější slupku, lidské nitro se nemění.
„Chápu,“ hlesl a pohledem se vrátil ke stažené tváři Oony Paltridgeové.
„A já chápu, že už se neuvidíme,“ řekla Oona Paltridgeová, rychle zamrkala a Frederick si pro tuto chvíli byl jistý, že v jejích očích i jejím hlase uviděl a uslyšel smutek. „Tentokrát doopravdy. Rosie to nějak vysvětlím. Sbohem, pane Findhoode. A děkujeme za všechno.“
Zavřela dveře.
Ten večer byl Frederick zamlklý a nevšímavý, tudíž mu napoprvé uniklo, že mu jeho otec sdělil zajímavou novinu, z níž byla jejich vrstva živa už dva dny a opakovaně ji přetřásala při sebemenší příležitosti. Šířila se městem jako dotěrná zima, ale Blackchapel přirozeně minula.
„Catherine je znovu vdova,“ oznámil pan Findhood a čekal na synovu reakci, ale ten jako by ho vůbec neslyšel, dál seděl nehnutě a zíral před sebe. „Catherine je vdova,“ zopakoval o něco hlasitěji a trochu se k němu naklonil.
Tentokrát Frederick svůj pohled odlepil od krbu. „Promiň, říkal jsi něco?“ mhouřil oči a třel si bradu.
„Tys mě neposlouchal? Catherine je znovu vdova. Nevím, jestli je to větší štěstí pro ni, nebo pro pana Mallowena. A to jsem toho člověka neměl nijak zvlášť rád,“ pan Findhood se pohodlně opřel do křesla.
Frederick vypadal nevzrušeně, až lhostejně. „Co se stalo?“ Otázku pronesl zcela bez zájmu, jednou svou částí sice vězel v salonu, avšak druhou v jednom ponurém domku s mladou ženou a holčičkou s šedivýma očima.
„Myslím, že se měl víc krotit, co se jídla týkalo. Dostal záchvat, nebo něco takového.“
„To je mi líto,“ pronesl bez očekávané lítosti a přestal si otce všímat.
Obočí pana Findhooda se zjištěním, které před půl minutou učinil, vyklenulo do oblouku a chvíli takto zůstalo. Potom kleslo a pan Findhood s nepatrným úsměvem na tváři nechal syna, aby se zabýval tím, z čeho ho vytrhl nepodstatnou záležitostí, jakou bylo ovdovění jeho bývalé snoubenky.
Když se Frederick nazítří ráno probudil a začal se sám oblékat, byl už skoro hotový, před zrcadlem si zapínal vestu, když se s prsty zastavil u předposledního knoflíku. Odtrhl pohled od svého odrazu a v hlavě mu zazněla prosba Oony Paltridgeové. Už nechoďte. Zatnul zuby a věta mu zazněla v hlavě jako ozvěna. Už nechoďte. Už nechoďte. A hned za ní se ozval hlas Rosie. Zase přijdeš, strýčku Fredericku. Neobratně si porozepínal zapnuté knoflíky, strhl si vestu a odhodil ji na křeslo, do něhož se poté posadil.
Zůstal v něm nejméně hodinu, na snídani nesešel, jelikož neměl hlad. A i po zbytek dne zůstal v pokoji a většinu času vyhlížel z okna nebo zíral na nejspodnější šuplík psacího stolu.
Asi po dvou dnech od oznámení o Catherině ovdovění, které Frederick strávil ve svém pokoji (pan Findhood se nad synovým chováním podivoval, ale nenapadlo ho, že by mělo něco společného se zprávou o Catherine, byl si jistý, že důvod leží jinde, a sice v jeho pravidelných odchodech brzy ráno a návratech v pozdních odpoledních hodinách), přestože neprahl po ničem jiném než jít do Blackchapelu, přišel dopis. Zrovna upíjel kávu a neubránil se obrazu Oony Paltridgeové a Rosie, jak sedí u společného stolu, Oona Paltridgeová upíjí horkou kávu a Rosie si pochutnává na rozpuštěné čokoládě, jež jí zanechává blátivé stopy po celém obličeji.
„Od koho je?“ zajímal se pan Findhood, ačkoli to věděl.
„Od Catherine,“ přiznal Frederick a pročítal si krátký, stručný list.
„Dokážu si domyslet, co by chtěla. Půjdeš ji navštívit?“
„Žádá mě o to,“ řekl a dopis odložil. „Ale nevím.“
„Zato já vím, že ano.“
„A víš i to, jak to setkání dopadne?“ vrhl na otce ostřejší pohled.
Pan Findhood se na syna důkladně zadíval. „Troufám si tvrdit, že ano. A že to protentokrát víš i ty.“
Frederick postával v salonu a nemohl se neubránit vzpomínce na nedávnou minulost. Na to, jak stál v jiném salonu, ale čekal na stejnou osobu. Jen jeho pocity byly dost odlišné. Tehdy byl vzrušený, netrpělivý a naplněný očekáváním, samou nedočkavostí nemohl postát na místě a připadalo mu, že se čas neuvěřitelně vleče.
Nyní mu čekání opět činilo problém, ale ze zcela jiného důvodu, přál si odbýt si setkání co nejrychleji a co nejrychleji odsud zmizet.
„Fredericku,“ oslovila ho Catherine, když vstoupila. Posledně ho nechala čekat čtvrt hodiny, i když by ho nejraději nechala čekat déle. Dnes čas omezila jen na deset minut, třebaže ho vyhlížela z okna, aby jí jeho příchod neunikl, a naopak by ho nejraději nechávala čekat ani minutu. Popošla přímo k němu. Vlasy měla přísně stažené a štíhlé tělo navlečené v černých šatech. Kdyby nedržela smutek (přesněji – nemusela držet smutek, protože Frederick nepochyboval, že žal je ten poslední pocit, jenž ji trýznil), jistě by ho uvítala ve žlutých.
„Myslím, že jsi mi neměla psát,“ podotkl, jen co se posadili proti sobě.
„Já vím, asi to nebylo vhodné,“ sklopila oči. „Ne tak brzy po pohřbu. Ale cítím se tu tak sama,“ pozvedla zrak ke stropu. „Říkala jsem si, že ze starého přátelství… Potřebovala jsem vidět někoho blízkého, někoho, kdo mě zná.“
„Pak to rozhodně nejsem já.“
Catherine předstírala, že tuto větu neslyšela.
„Proč jsi mě chtěla vidět?“ zeptal se Frederick přímo.
„Čaj?“ ignorovala jeho otázku. Zazvonila na služebnou a ta obratem donesla podnos s dvěma šálky a malým občerstvením. Promluvila, až opět osaměli.
„Dlouho jsme spolu nemluvili.“
„Jednou jsem ti slíbil, že tě nebudu vyhledávat ani se nebudu pokoušet s tebou mluvit.“
„Vím, že jsi to nemyslel vážně,“ pronesla Catherine chápavě, jako kdyby to byla ona, kdo má právo něco odpouštět.
Fredericka její blahosklonnost popudila. I když musel uznat, že měla pravdu. V momentě, kdy ona slova vyslovoval, je vážně nemínil, hovořilo z něj pouze a hlavně rozhořčení i pocit jistého ponížení, který mu uštědřila a jenž byl nesnesitelný. Ale od té doby se mnohé změnilo.
„Tak co chceš? Nového manžela?“ nadhodil provokativně.
„Jsi hrubý,“ Catherine předstírala, že se jí jeho slova dotkla.
„Budu s tebou mluvit otevřeně, Catherine. V tomto směru se mnou nepočítej.“ Odložil šálek, z něhož ani jednou neupil. Cítil se rozhněvaně, ale nebyl rozhněvaný proto, že ho tato krásná žena před nedávnem opustila, proto, že ji získal jiný muž, ale proto, že ji neprohlédl tak jako jeho otec, unikla mu její dovedná přetvářka i vypočítavost, které se před ním odhalily. Měl zlost sám na sebe a na svou dřívější hloupost.
Catherine byla Frederickovým nepřístupným chováním nemile zaskočená. Samozřejmě odhadovala, že jeho chování vůči ní bude chladnější a bude se tvářit netečně, s tím počítala, ale nečekala, že by byl natolik uražený, avšak věřila, že to pouze předstírá, aby jí nepodlehl příliš snadno a rychle, a že postačí chvíle v její společnosti a všechno se změní, že si ho i podruhé nakloní. Opačná možnost ji nenapadla ani na vteřinu.
„Fredericku, vím, že jsme si v minulosti neporozuměli, a mrzí mě to. Opravdu,“ pronášela smířlivě, sladce se usmála. „Uvědomila jsem si to, až bylo pozdě, ale teď cítím, že máme novou šanci.“
Frederick ji poslouchal, ale svůj studený výraz nijak nezměnil.
„Nic mi na to neřekneš?“ hleděla na něj a musela se ovládat, aby se nerozčílila. V duchu si opakovala, že se musí soustředit, být přesvědčivá a trpělivá.
„Jen jednu věc, Catherine.“ Zvedl se. „Ne!“
Catherine na něj vyplašeně hleděla a prsty svírala podšálek tak křečovitě, až mohl každou chvíli prasknout.
„Sbohem, paní Mallowenová. Jsem si jistý, že váš smutek nepotrvá dlouho.“
Bez dalšího odešel.
Pokračování příště…
