Článek
Ooo, to bylo sladké! To bylo příjemně, lepivě sladké jako cukrová vata.
Již potřetí jsem čtenářsky odcestovala do německého městečka Lichterhaven, kde žije veterinářka Luisa, která si nedávno otevřela vlastní veterinární ordinaci, a o deset let starší Lars, jenž se po osmi letech vrátil do rodného městečka. S oběma jsme se mohli okrajově potkat již v předchozích románech – Psí štěstí a Kdo je tu šéf?, kde německá autorka Petra Schierová leccos naznačila a navnadila nás čtenářky, abychom si na jejich příběh počkaly.
A čekání se vyplatilo! Za mě určitě. Na Luisu a Larse jsem se velmi těšila.
Stručně by se dala Psí láska označit jako dosud nejromantičtější díl, zároveň nejméně erotický. Ano, je tu méně milostných scén než v předchozích dílech (ačkoliv jsem se v nejednom komentáři dočetla, že jich bylo příliš), což nevadí, jelikož emocí je tu pořádná dávka. (Kam by se na to hrabala Rodinná pouta!) Nicméně postavy si to ke konci vynahradí…
Obšírně by se dalo říct, že je to oddechový (v tom dobrém smyslu slova) romantický román o opravdové lásce, věrnosti, důležitosti přátelství a pospolité rodině. Kéž by takové soudržné rodiny jako Messnerovi existovaly i v realitě! Ony jistě někde žijí, ale mnoho jich nebude, hádám, i podle toho, co kolem sebe slýchám za smutné příběhy. Kvalitu románu pozvedá přítomnost pejska, v tomto konkrétním případě roztomilé fenky zlatého retrívra Jolie, a to, že je mu dopřán vlastní hlas.
Některé myšlenky a pocity – zvlášť ty týkající se Larse a jeho „problému“, jenž tu nebudu nastiňovat, abych nic nevyzradila – se tu možná malinko zbytečně opakují, jak se drobátko vyčítavě objevilo ve čtenářských komentářích, ale koneckonců – kdo z nás v hlavě opakovaně neomílá jednu a tu samou myšlenku? Kdo z nás se nevrací ke stejným problémům? Z koho z nás se občas nestane nudná, ohraná deska?
Jen buďme soudní.
Luisa a Lars prožívají vskutku vášnivý vztah, jenž mezi nimi zahořel před osmi lety (vlastně ještě dlouho předtím), kdy Luisa oslavila osmnácté narozeniny. Náhledy do minulosti a toho, co se mezi nimi stalo a pokazilo, nám autorka nabízí v několika návratných kapitolách, a my tak jako čtenáři zjišťujeme, o čem postavy mluvily v předchozích dílech. Romantika tu teče proudem jako dravá řeka, milostné scény vyjadřují vzájemnou přitažlivost a touhu a autorka je umí napsat tak, aby byly působivé, přitom nevulgární.
Malinká Jolie tu zastupuje roztomilost a je zajímavé nakouknout jí do hlavy, číst její myšlenky a názory. Je nesmírně milá a hodná a zpočátku bázlivá (má k tomu velký důvod), ale svého strachu se díky Larsově i Luisině péči pomalu zbavuje, setřepává ho jako blechy. Sice se jedná již o třetího pejska, ale pokaždé o jinou rasu, a hlavně jiný charakter.
Jedna známá, jíž jsem tuto sérii doporučila, se mě nedávno ptala, jestli to není stále stejné.
Je to stejné.
Ale pokud nepřečtete všechny díly za sebou, nýbrž je proložíte odlišnou četbou, rozbouráte je zcela jiným žánrem, není to nic špatného. Na stejnost lze pohlížet i jako na jistou přednost. Sotva vás posedne „ta“ nálada, pustíte se do dalšího dílu, protože budete vědět, co dostanete a že přesně takový příběh si zrovna v danou chvíli chcete přečíst. Přesně tak jsem to nyní pociťovala já.
A to je skvělé.
Čerstvý, snad ještě horký z tiskárny, je čtvrtý díl s názvem Pac na lásku. A bude to poměrně rychlé pac, poněvadž se zatím jedná o nejkratší román ze série z Lichterhavenu. Larsův mladší bratr Thorsten při dvoření se vdově Martině zřejmě vyvine opravdu účinné přesvědčovací schopnosti
s rychlým účinkem…
Poreferuji, jakmile přečtu!
Schier, Petra: Psí láska, Cosmopolis, vyd. 1., 2025
