Článek
Kapitola druhá
Frederick sice k nikomu nespěchal, ale ani by nemohl prohlásit, že na něj doma nikdo nečeká. Čekal. Čekal na něj jeho otec. Ten věděl, jak synova odpolední návštěva, z níž Frederick toužil udělat už ranní návštěvu, ale nechal se otcem přemluvit, aby vyčkal na odpoledne, u Catherine Stodhartové dopadne, a i kdyby měl snad nějaké pochybnosti, synův tichý příchod by je rozmetal a potvrdil jeho počáteční úsudek. Pokud by se opravdu spletl, Frederick by k němu nakráčel okamžitě a rozjařeně a neustále by opakoval, jak se jeho otec tentokrát zmýlil a on měl pro jednou pravdu.
Nic takového se nestalo. Frederick ihned po příchodu bez pozdravu odešel do svého pokoje.
Catherine Stodhartová se panu Findhoodovi nelíbila už od první chvíle, co ji spatřil na večeři u přátel, a ještě více se mu znelíbila poté, co si všiml, jak ji zaznamenal i Frederick a jak se po ní po celý zbývající večer zálibně dívá (neuniklo mu, že stejné pohledy po ní vrhají i ostatní muži bez drahých poloviček; ti s manželkami nebo snoubenkami se omezili pouze na krátké, avšak kladné zhodnocení), a jeho nelibost vůči této mladé ženě neměla nic společného s tím, že to byla mladá vdova se synem. Zkrátka mu jakýsi slabý, sotva znatelný, ale přesto neopomenutelný pocit v žaludku napovídal, že tohle by pro jeho syna nebyla vhodná manželka, a on se touto nápovědou hodlal řídit, protože se takových tušení držel po celý svůj život a nikdy neprohloupil, tak proč by s tím měl začínat na stará kolena?
Když se o ní Frederick jednou u snídaně zmínil, otec mu řekl, že jako jeho snacha nepřipadá Catherine Stodhartová v úvahu, načež si, dle očekávání, vysloužil synův hněv a částečně i posměch nad tím, že jakožto muž dává na nějaké pocity. Když pan Findhood namítl, že i on podléhá nějakým pocitům, syn praštil ubrouskem o stůl a na zbytek dne se trucovitě zavřel v pokoji. Maně si pan Findhood lámal hlavu nad tím, proč se Catherine Stodhartová líbila jeho synovi, když ten byl především po něm, ačkoli si to dosud odmítal plně přiznat a spíše se viděl ve své zemřelé matce, po níž dle jeho otce (i zbytku rodiny, ale ti byli jistě zaujatí, jak by prohlásil Frederick) podědil především fyzickou podobu, kdežto tu charakterovou získal díky svému otci, a nutno dodat, že mohl dopadnout daleko hůř.
Proto pan Findhood přišel s návrhem, že Frederick může Catherine Stodhartovou požádat o ruku, ale poté odcestuje na dobu dvou let, a pokud jejich láska odloučení vydrží, může Frederick po návratu z vdovy učinit znovu vdanou ženu.
Frederick se nejprve nevěřícně zasmál a zeptal se otce, zda to myslí vážně, a když mu otec odpověděl, že rozhodně nežertuje, nezaváhal a návrh přijal, jelikož o síle a trvalosti citů svých i své vyvolené nepochyboval. Zato pan Findhood nepochyboval o Catherine Stodhartové, jejíž láska vyprchala už půl rok po Frederickově odjezdu, poněvadž si jinak nedokázal vysvětlit její společenské úspěchy, o nichž mu neradostně referovali jeho známí a přátelé a naopak s největší radostí se o nich zmiňovali ti, jež si na vdovu Stodhartovou sami mysleli. Za další půl rok přijala nabídku k sňatku od zajištěného pana Mallowena, s nímž pan Findhood mluvil pouze jednou, to když byl pan Mallowen výjimečně vzhůru, a všechny touto volbou překvapila. Vlastně téměř všechny. Jakmile se o jejím zasnoubení pan Findhood doslechl (a bylo to vzápětí, jelikož tohle jsou ty druhy zpráv, jež se šíří vždy nezadržitelnou rychlostí za každé situace), nebyl udivený. Naopak si spočítal jmění pana Mallowena, jež dosahovalo závratných výšin (bylo mu jasné, že si ho velmi dobře, ba ještě lépe spočítala i Catherine Stodhartová), a když k tomu připočetl jeho kladný vztah k jídlu (jiní nápadníci vdovy Stodhartové takovou slabost neprojevovali) a z toho plynoucí případné zdravotní těžkosti, byl výsledek jasný.
Frederickovi trvalo dvacet minut, než přišel do salonu a usedl naproti němu do křesla. Nic neřekl, jelikož nebylo třeba, aby něco říkal, všechno bylo jasné.
Frederick hleděl do hořícího krbu a přemítal o dnešním odpoledni, od něhož tolik očekával a tak málo dostal. Pan Findhood, čtoucí noviny, je na moment sklopil a odhadoval škody, které na synovi napáchalo Catherinino odmítnutí. S radostí svým zkušeným okem shledal, že nebyly velké, přestože by se s ním Frederick hádal a namlouval by si, že se cítí naprosto zničeně. Jistě ho tížil smutek, ovládlo ho zklamání i zlost, jež budou jeho náladu ovlivňovat v následujících dnech, ale zničený nebyl, protože to byl jeho syn a protože i on poznal, jak se v Catherine Stodhartové spletl, i když si to zatím odmítal plně přiznat, a navzdory zlobě se pokoušel hledat důvody, jimiž by její jednání omluvil.
„Když se na tebe podívám, ani se tě nemusím ptát, jak návštěva u Catherine Stodhartové dopadla,“ poznamenal pan Findhood, jakmile skončil s hodnocením Frederickova rozpoložení a opět se začetl do novin, kde se mohl dozvědět něco, co dosud nevěděl.
„Hlavně mi neříkej, že jsi mi to říkal,“ hlesl bolestně Frederick a promnul si čelo.
„Nic takového jsem ti říct nechtěl. To dobře víš sám, poněvadž jsem ti to opakoval dost často, abys na to ani na minutu nezapomněl.“ Pan Findhood koutkem oka odlétl od novin a mrkl na syna zhrouceného v křesle. Potom se k nim vrátil. „Catherine Stodhartová se k tobě opravdu nehodila. Měl jsem pravdu, když jsem si myslel, že její city nevydrží tak dlouhé odloučení. Chtěl jsem, abys to poznal i ty sám, proto jsem tě poslal pryč. A i když tě to teď bolí, věř mi, že to přejde. Jistě už teď je ti o něco lépe.“
„Ne, ani trochu.“
„Tak brzy bude.“
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Frederick podrážděně a konečně otci věnoval skleslý pohled.
„Mám už sedmdesát pět let, synu, proto to vím. A ty to nevíš, protože máš pouze třicet let. Ale brzy to poznáš.“
„Tím si nejsem jistý,“ zapochyboval Frederick.
„To vůbec nevadí. Stačí, když si tím jsem jistý já. A teď mi nalij skleničku a vyprávěj mi o něčem zajímavém a užitečném.“
Frederick se nevěřícně uchechtl nad otcovou sebejistotou a udělal, oč ho požádal. Při nalévání skleničky nezapomněl ani na sebe. Rozhodně mu jedna neuškodí. Ani dvě. Nebo i více.
Frederickovi nedaly šedivé oči malé holčičky spát. Pronásledovaly ho po celý týden a jedno ráno si řekl, že na ně přece nemusí jen vzpomínat, ale může je znovu vidět. To ráno, kdy připadl na tuto myšlenku, se v posteli nezdržoval, jako to dělával dny předtím, kdy se sice vzbudil docela časně, ale obtěžoval se vstát klidně za hodinu, i za hodinu a půl, se mu vstávalo snadno, najednou ho v posteli nic nedrželo, zato ho jedna roztomilá holčička táhla ven.
„Ty už jsi vstal?“ podivoval se pan Findhood, když se s ním potkal u snídaně a zkontroloval čas na hodinách, jestli mu neutekl a je opravdu tolik, kolik si myslel, že je. „Víš, že je teprve devět?“ upozornil syna a pro jistotu vytáhl i své kapesní hodinky. Ukazovaly stejně jako ty na krbové římse.
„Vím,“ odpověděl lakonicky Frederick a vydržel další z otcových zkoumavých pohledů, jež ho i v dospělosti znervózňovaly stejně jako v dětství, a Frederick si neuměl představit, že by se na světě našel člověk, kterého by otcovy hluboké, tmavé, zkoumavé oči neznepokojily.
Pan Findhood si odkašlal a přetočil stránku rozečtených novin. „Ať tě přimělo vstát cokoli, musí to být něco výjimečného.“ Víc nepodotkl a Frederick nic nevysvětloval.
Se snídaní se nezdržoval, slupl ji tak rychle, že kdyby byl opět malým klukem a jeho matka naživu (vlastně by stačilo, aby byla jeho matka naživu, na jeho věku by nezáleželo), pokárala by ho, aby nehltal, že mu nic neuteče. Fredericka mnohokrát dráždil pocit, že mu uteče úplně všechno.
Po cestě se ještě zastavil v krámu pana Spatta a odtud už bez další zastávky chvátal tam, kam by ti, co by nemuseli, neputovali, a kdyby ano, vůbec by nespěchali.
Jakmile zahnul do Blackchapelu a čtvrť se před ním rozevřela jako bolavá, hnisající rána, jako by se ocitl v jiném světě, jenž s tím, v němž až dosud prodléval, neměl nic společného. Všechno kolem náhle zešedlo a zestárlo, vůně se změnily v pachy, nadějné vyhlídky se proměnily v beznadějné. Lidé na sebe povykovali a pokřikovali a ušklíbali se. Zatímco očima zvědavě pátral po známé mladé nebo dětské tváři, oči místních lidí si ho začínaly nechápavě měřit, šťouchat jeden do druhého, sledovat ho a klást si otázku, kde se tady někdo jako Frederick vzal.
„Určitě hledáte mě, pane,“ vynořila se před ním neznámá dívka, navzdory mrazu oděná v lehkých šatech s hlubokým výstřihem, a široce se na něj usmívala. Zimou popraskané rty měla jako od krve. Pod silnou vrstvou líčidel působila mnohem starší, ale Frederick odhadoval, že jí mohlo být nanejvýš šestnáct let.
„Ne, nehledám,“ odpověděl a měl chuť jí přes ramena přehodit svůj kabát a vzít ji do nejbližší nemocnice a potom do nejbližší restaurace.
„A nechcete si to rozmyslet? Všichni, kdo si to rozmysleli, byli spokojení,“ chlubila se a dál odhalovala zkažené zuby.
„Nechci, ale ty by sis mohla promyslet svůj život,“ poradil jí, vtiskl jí do ruky dvě mince a dvě jablka a začal se od překvapené dívky vzdalovat (nebylo jisté, zda je více překvapená z toho, že si vydělala obrovskou částku bez toho, aniž by si musela zvednout sukni nebo snést jednu i více ran, nebo z toho, co jí onen muž řekl), přitom se nepřestával pátravě rozhlížet, až konečně uviděl mladou ženu, kterou hledal, jak sedí na lavečce před domkem, přestože počasí k ničemu takovému nebylo vhodné a naopak bylo vhodné k tomu, aby se člověk zdržoval mezi čtyřmi stěnami. Byla opřená o zeď domku a zírala na ocelové nebe. Čím víc se k ní přibližoval, tím víc udivených pohledů k němu směřovalo, avšak Frederick je nezaznamenal.
„Zase vy?“ zeptala se překvapeně, když k ní došel.
„Ano, zase já,“ usmál se na ni. Ona mu jeho úsměv neoplatila, její výraz zůstával obezřetný, jako bývají obezřetné výrazy těch lidí, kteří se kdysi na jiné vřele usmívali, aby ti jim úsměvy z očí do očí opláceli, ale za jejich zády se na ně vydatně mračili a později se na ně zamračili i tváří v tvář.
„Nesete další hračku?“ zajímala se a pohledem sklouzla na Frederickovy ruce.
„Ne, tentokrát nesu něco nejen pro vaši dceru i pro vás,“ natáhl k ní ruku s košíkem plným jídla. Ležela v něm čerstvá zelenina i ovoce i měkké pečivo a máslo a med, dokonce i maso a spousta dalších dobrot, na něž si Frederick vzpomněl a jež si v krámu naporoučel, nedbaje pozdvihnutého obočí pana Spatta.
Žena si Fredericka podezřívavě měřila. „Za tohle také nic nebudete chtít?“ otázala se opatrně a při pohledu na tolik jídla musela potlačovat nesmírný hlad, jehož se nešlo v Blackchapelu zbavit, byl jeho povinnou součástí, příznakem každého jeho obyvatele.
„Ne,“ řekl.
„Tak to si to vezmu,“ mladá žena přijala košík a málem jí z ruky vypadl, jak byl těžký.
Frederick k ní přiskočil a košík chytil. „Ukažte, pomůžu vám,“ převzal ho od ní. „Kde je vaše dcera? Mimochodem, včera jsem se zapomněl zeptat na její jméno.“
„Jmenuje se Rosie.“
„Tak Rosie,“ pokýval Frederick hlavou a jméno si opakoval, aby vyzkoušel, jaký má zvuk. „Moc pěkné jméno!“ zhodnotil pochvalně. „A vy? Jak se jmenujete vy?“
„Oona Paltridgeová,“ řekla trochu ostýchavě.
„Těší mě, paní Paltridgeová.“
„Nejsem paní,“ opravila ho, aniž věděla proč.
„V tom případě mě těší, slečno Paltridgeová.“
„Rosie si hraje s Thomasem v domku.“
„To je nějaký kamarád?“
„Je to ten medvěd.“
„Aha. Thomas zní mnohem lépe než Frederick.“
„Jak u koho,“ podotkla Oona Paltridgeová a okamžitě po těchto slovech sklopila zrak.
„Mohl bych… mohl bych ji vidět?“ zeptal se s trochou ostýchavosti.
„Takže přece jen za to jídlo něco chcete,“ podotkla.
Frederick mlčel, ale usmíval se.
Oona Paltridgeová se zadívala do košíku. „Donesl jste i kávu, tak bych vám mohla jeden hrnek uvařit. Ale jen jeden a pak půjdete!“
„Jistě.“
„Rosie,“ přišla za tebou návštěva,“ volala na holčičku Oona Paltridgeová, jakmile vstoupila do domku. Frederick ji následoval, sklonil hlavu, aby se nepraštil do hlavy, a vstoupil za mladou ženou.
V ten moment Oonu Paltridgeovou napadlo to, na co nepomyslela venku. Obrátila se na rozhlížejícího se Fredericka a najednou jí došlo, jak to v domku uboze vypadá a jak uboze vypadá ona. Mimoděk si sáhla na dlouho nemyté a ještě déle nečesané vlasy a rukou sjela na rozedrané šaty načichlé chudobou a místním pachem. Očima vyplašeně zabloudila po tmavé místnosti, v níž by to i po úklidu vypadalo neuklizeně, a ani otevřená okna by k lepšímu dojmu nepomohla, jelikož by z domku nevytáhla zápach a nevnesla do něj svěžest, jen další chlad. Zhrozila se, ale na to, aby vzala své pozvání zpět, bylo pozdě. Bude muset vydržet stud, jenž se jí nepohodlně usadil v žaludku a stáhl jí hrdlo. Aspoň přestala mít hlad.
Frederick při prvním pohledu pochopil, proč Oona Paltridgeová vysedávala venku i v počasí, kdy se musela třást zimou. Bylo krapet příjemnější třást se zimou venku než uvnitř. Rozhlédl se po menší místnosti, jež byla kuchyní, i když tohle bylo nadnesené označení, ale bylo patrné, že se v této místnosti vaří i vysedává, a pomyslel si, že v něčem natolik příšerném a ubohém a špinavém přece nemohou žít mladá žena a dítě. V něčem takovém nemůže žít nikdo, a přesto to tak jako tady vypadá jistě i v jiných domcích, kde žijí také mladí, ale i staří, uvažoval. Stačila chvíle, aby na něj zaútočila dobře známá, nelibá vůně, kterou občas cítil při vycházkách lepšími částmi města.
Frederick si samozřejmě všechny své myšlenky nechal pro sebe a ani Oona Paltridgeová nic nepověděla, stačilo, že musela myslet na to, co si myslí jejich host. Dohadovala se, že to nebude nic, co by toužila slyšet, a proto byla ráda, že taktně mlčí. Poprvé v životě jí záleželo na tom, co si o ní někdo cizí pomyslí. Jistě by ji mile překvapilo, že si Frederick nemyslel nic zlého, a naopak jí i její dceři adresoval svou lítost. Avšak ta by ji možná rozzlobila.
Zato Rosie si s ničím z toho, co trápilo dospělé, nedělala hlavu.
„Strýčku Fredericku!“ zvolala radostně, když ho spatřila, a rozběhla se k němu, až mu nezbývalo nic jiného, než postavit košík na zem a chytit holčičku do náruče.
„Rosie!“ napomenula ji Oona Paltridgeová. „To není žádný strýček Frederick, ale pan…,“ nemohla větu dokončit, protože si uvědomila, že nezná Frederickovo příjmení.
„To nic, Rosie, klidně mi říkej strýčku Fredericku, nevadí mi to.“
„Stejně bych ti tak říkala, i kdyby ti to vadilo, protože mně to nevadí. Nikdy jsem žádného strýčka neměla. Jsi můj první.“
Fredericka tím rozesmála i dojala.
„Čekala jsem na tebe,“ pověděla Rosie. „My s Thomasem jsme na tebe čekali.“
„A tvoje maminka ne?“ koutkem oka pohlédl na Oonu Paltridgeovou, která k nim byla otočená zády a v tuto chvíli byla za takovou pozici ráda. Po těchto slovech se zarazila s rukou nataženou k polici.
„Ta by to nepřiznala,“ pověděla Rosie s pohledem upřeným na matčina záda.
„Takže ty jsi věděla, že přijdu?“ Frederick se na ni zvědavě koukl.
„Jasně! Věděla!“
„Tak to jsi toho věděla víc než já.“
„To my ženy víme často víc než vy muži, že ano, mami?“ pronesla Rosie moudře a zadívala se na Oonu Paltridgeovou.
Ta na sucho polkla a raději nereagovala. „Dáte si kávu, nebo čaj, pane…?“ obrátila se na návštěvníka.
„Ach, promiňte, až teď jsem si uvědomil, že jsem se nepředstavil celým jménem. Jmenuji se Frederick Findhood.“
„Pane Findhoode.“
„Co si dáte vy?“ vrátil jí otázku.
„Já mám raději kávu. Ale nahlas to neříkám.“
„Já také, takže si dám s vámi. A Rosie můžeme udělat čokoládu, hm?“
„Ty jsi donesl čokoládu?“ vydechla holčička nadšeně. Rozpuštěnou čokoládu doposud nepila, ale slyšela o ní a nepochybovala, že bude chutnat báječně.
„A nejen to. Podívej,“ pustil ji z náruče a přitáhl k ní košík.
Rosie do košíku nahlédla a pak nadšeně vypískla: „To bude hostina!“
„A ne jedna!“ podotkl Frederick a těšil se z Rosiena úsměvu.
„Tak jak ti to chutná?“ zeptal se Frederick, ačkoli se ptát vůbec nemusel, odpovědí mu bylo to, jak do sebe Rosie lije teplou, hladkou, skoro kouřící čokoládu a má u toho blažený výraz.
„Moc,“ mlaskla a rty znovu přitiskla k hrníčku, ke straně s neotlučeným okrajem. Naklonila ho a zaklonila u toho hlavu, aby jí do krku sjela poslední čokoládová kapka. „Můžu dostat ještě?“ přisunula ho zcela prázdný Ooně Paltridgeové sedící naproti ní.
„Už jsi měla dost, nic ti nezbude,“ upozornila ji se zdviženým obočím. Sama ochutnala pouze trošku, aby Rosie neubírala a ušetřila pro ni co nejvíc, a vychutnávala si teplou kávu, která nejen, že vypadala jako káva, ale i tak chutnala. Ani té si ale nenalila plný hrnek, jen půlku (Fredericka samozřejmě coby návštěvu neošidila a dopřála mu).
„Jen jí nalijte ještě jeden hrníček, přinesu Rosie další čokoládu.“
„Tak to ne!“ zasáhla Oona Paltridgeová tak ostře, až se Frederick skoro lekl.
„Proč ne?“ podivil se jejímu protestu.
„Nechci vám být ničím zavázaná,“ vyložila Oona Paltridgeová.
„Nedělám to proto, abyste mi byla zavázaná. Dělám to proto, že chci a že můžu,“ podotkl Frederick.
„A co si od své pomoci slibujete?“
„Proč si stále myslíte, že mám postranní úmysly?“ nakrčil čelo, které už poznamenaly vrásky.
„Protože jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by je neměl. Všichni něco za svou pomoc chtějí, i když tvrdí opak. Jen málokdo něco dělá pro čistou radost druhého,“ podotkla pesimisticky.
„No vidíte. A vy jste měla štěstí, že jste potkala právě mě. Nebo se váš bratr už vrátil?“
Oona Paltridgeová vydechla, opřela se o opěradlo židle a odvrátila od Fredericka pohled, zahleděla se kamsi do neurčita. Když se s ní bratr před dvěma lety loučil se slovy, že bude brzy zpátky, jaksi tušila, že už se neuvidí, že se nikdy nevrátí (a pokud ano, brzy to rozhodně nebude).
„Promiňte mi,“ omluvil se Frederick a odmlčel se.
Oona Paltridgeová zavrtěla hlavou.
Zadíval se na Rosie, jak si hraje s hrníčkem, posunuje ho po stole a celou pusu i bradu i špičku nosu má upatlanou od čokolády. „Ale rád bych vás přece jen o něco požádal,“ začal Frederick.
„Já to věděla!“ zvolala Oona Paltridgeová, už plně v přítomnosti a vyčkávala.
„Kdyby vám to nevadilo, rád bych vás chodil navštěvovat.“
„Navštěvovat?“ Oona Paltridgeová vykulila oči, takovou žádost neočekávala. „Tady to není žádný salon, pane Findhoode.“
„Ne, tady je to mnohem lepší než v kdejakém elegantním salonu,“ poznamenal Frederick vážně a upřímně a vynechal, že i než v kdejakém elegantním domě, aby své hostitelce nezavdal důvod k pochybnostem a nevyvolal v ní mylný dojem, že tím na něco naráží.
Oona Paltridgeová si Fredericka moment měřila a zvažovala jeho slova i výraz jeho pohledné tváře, v níž nenacházela stopu po falši, a věřila, že hledala vskutku pečlivě. Frederickovy tmavě hnědé oči byly hluboko posazené a chráněné hustým obočím, široká ústa, která i když se neusmívala, přesně tak vypadala, byla lemovaná pečlivě udržovanými vousy a trochu odstávající uši jeho vzhledu ubíraly na vážnosti a přidávaly mu na rozvernosti, a i v jeho dospělém věku udržovaly dojem chlapeckosti. Jakmile jeho obličej začala hodnotit a v hlavě se jí vylouplo slovo „pohledný“, v duchu se pokárala, že na něco takového nemůže myslet a musí se soustředit na důležité věci.
„Dobře, můžete k nám zase přijít, pokud chcete,“ svolila, když se podívala na Rosie, jež trpělivě, ale s napětím očekávala její odpověď, a doufala, že toho jednou nebude litovat.
„Děkuji vám, slečno Paltridgeová. A teď, mladá slečno,“ obrátil se k Rosie, „kde máte umyvadlo?“
Frederick se zdržel ještě půl hodiny, kterou vyplnil důkladným omytím Rosiena obličeje a krátkou obhlídkou malého zbytku domku, který zatím neviděl, což byl vskutku malý prostor v zadní části místnosti za závěsem prošpikovaným dírami jako sýr, kde stála jedna široká rozvrzaná postel.
„Tady spíme. Všichni tři,“ vysvětlila Rosie, z ruky nepouštěla Thomase, na jehož srsti také ulpěla trocha čokolády, a Frederick proto musel očistit i jeho.
„I Thomas?“ otázal se.
„Samozřejmě!“ přitakala Rosie a kývla hlavou, až se málem bradou praštila do hrudi.
Jakmile prohlídka skončila, Frederick vycítil, že skončil i čas návštěvy, přestože by ji rád prodloužil, ale už tak se zdržel déle, než by měl, a utěšoval se představou, že sem brzy zavítá znovu.
„Zase přijdeš,“ oznámila mu Rosie na prahu, neptala se.
„Zase přijdu,“ přitakal Frederick, a protože si před něj Rosie stoupla na špičky a nastavila tvář, sklonil se a dal jí pusu.
Pokračování příště…
