Článek
Kapitola pátá
Když Frederick dorazil domů, detailně poreferoval o celém setkání otci a v jeho tmavých očích viděl, jak je na něj hrdý. Poplácal ho po rameni a celou dobu, co Frederick mluvil, spokojeně kýval hlavou a usmíval se. Ačkoli si rozhovor svého syna a vdovy Mallowenové nemohl vyposlechnout osobně (to by bylo ze všeho nejlepší) a musel se smířit pouze s jeho přetlumočením a představou, jak se vdova na synovo rázné a nekompromisní odmítnutí musela tvářit kysele, tu noc nebyl schopen usnout, poněvadž se nemohl přestat smát. Byl vskutku potěšen.
A nazítří byl potěšen podruhé.
„Co to?“ podivoval se pan Findhood, když vstoupil do jídelny. „Jsi tu dřív než já,“ vytáhl z kapsy hodinky.
„Ano, jsem. Nemusíš ten čas kontrolovat,“ ukousl si chleba a usrkl kávu.
„Stalo se snad během noci něco, o čem bych měl vědět?“ posadil se, upravil si ubrousek na klíně a nechal si nalít šálek kávy.
„Zatím ne,“ odvětil Frederick a do úst si vložil kousek šunky.
„Aha. Tak až se něco přihodí, nezapomeň mi o tom říct.“
„Ano.“
„A zevrubně, prosím.“
Frederick se na otce usmál. „Ano.“
„Ještě jedna otázka. Předpokládám, že se dnes opět chystáš pryč, když tak hltáš?“
„Ano.“
„Děkuji. Vzhledem k tomu, jak jsi výřečný, konverzace s tebou je pro mě vždy vyčerpávající už na samém začátku dne, a proto se musím posilnit a přidat si plátek šunky.“
Frederick se zasmál.
Ještě než po spěšné snídani opustil dům, zastavil se ve svém pokoji, otevřel nejspodnější šuplík psacího stolu, zalovil v něm, ukořistěnou věc potěžkal v ruce, potom ji uschoval do kapsy kalhot a odešel.
„Pane Findhoode, zase jste tu dlouho nebyl,“ uvítal ho mladý pomocník v krámu pana Spatta, upustil smeták, rychle popadl dva připravené košíky a podával mu je. „Už jsme mysleli, že nepřijdete, ale pan Spatt říkal, že vám bude košíky chystat každý den. Pro jistotu.“
„Děkuji. Kde jsou ty ostatní košíky?“
„Vzadu,“ trhl chlapec hlavou.
„Dobře. Pošlete je do Blackchapelu a rozdejte je lidem.“
„Ale…,“ chlapec zaváhal, „to se panu Spattovi asi líbit nebude.“
Frederick se ušklíbl. „To možná ne, ale peníze se mu jistě líbit budou.“
„To budou,“ přisvědčil chlapec, a když se usmál, bylo vidět, že mu chybí jeden zub.
„Takže?“
„Vyřídím mu to.“
Frederick pokýval hlavou. „A od zítřka to takhle budete dělat každý den. Budete do Blackchapelu posílat jídlo.“
„Ale…,“ než stačil chlapec cokoli pronést, zavlnil se za ním závěs a zjevil se pan Spatt. Jen co si prohlédl svého oblíbeného zákazníka, což byl každý, který byl movitý, vykouzlil na jinak mrzuté a odulé tváři úsměv.
„Pane Findhoode, jaké překvapení. Čím vám posloužíme?“
„Přeji si, abyste od zítřejšího dne posílali do Blackchapelu dvacet košů s jídlem a rozdali je chudým,“ instruoval ho Frederick a zahlédl, jak se výraz pana Spatta proměnil v servilní v podrážděný.
„Ale…“
„Budete s tím mít problém? Jestli ano, obrátím se na někoho, kdo to nebude považovat za problém, ale za skvělý obchod.“
„Samozřejmě, samozřejmě,“ uklonil se pan Spatt, „všechno vyřídíme k vaší spokojenosti.“
„Myslel jsem si to. Podrobnosti s vámi proberu později. Teď spěchám.“
Z krámu odcházel nesmírně potěšen, že vyřídil jednu věc, tu důležitou, ale ne tu nejdůležitější. Ta na něj teprve čekala a poháněla ho ulicemi naplněnými lidmi a možnostmi nového dne.
Jakmile ucítil směsici alkoholu, zkaženého jídla a zbytků, špíny, nemytých těl a zkaženého dechu, nasál tohle všechno do plic, jako by to byl čerstvý, vlahý vzduch a pocítil spokojenost, jež mu pronikla do chladného těla jako teplo. Jen co vstoupil do Blackchapelu a začal se s místními zdravit a rozdávat z košíku jídlo, odchytla ho Nancy.
„Kde jste byl tak dlouho? Tři dny jste se tady neukázal!“ rozčilovala se.
„Tys je počítala?“ otázal se a s potěšením shledal, že i když je Nancy jako obvykle výstředně namalovaná i oblečená, má přes sebe přehozený šál, který jí nedávno daroval. Aspoň malý pokrok.
„Jasně. Nikdo mi nikdy nedal tolik peněz jako vy, ani jídlo, takže jste mi chyběl.“
„Máš hlad?“
„Děláte si ze mě legraci?“
„Nastav ruce,“ nakázal. Sáhl do košíku a vyskládal Nancy do náruče jablka, pomeranče, sýr a šunku, skleničku džemu a celý pecen chleba. „Stačí?“
Nancy si odkašlala. „Děkuju,“ zamumlala a s bohatou nadílkou odpochodovala.
Frederick rozdal zbytek košíku, a jen co byl hotov se svou misí, odhodlaně, avšak s rozčilením, jež ho svědilo po celém těle, zaklepal na dveře Oony Paltridgeové.
Skřípění otvíraných dveří se ozvalo vzápětí.
„Pane Findhoode? Co tady děláte? Vy jste zapomněl, o čem jsme posledně mluvili?“ vyhrkla.
„Je čtvrtek, to je můj obvyklý návštěvní den. A právě že jsem na to hodně myslel.
A mám řešení.“
„Řešení?“
„Ano, ale nejdřív,“ naklonil se k ní, „pustíte mě dovnitř?“ požádal a ohlédl se za sebe. Lidé si ho přestali okatě všímat a sledovali ho tak, aby nebylo jasné, že ho sledují. Frederick se neudržel a pousmál se.
Oona Paltridgeová rezignovaně otevřela dveře a ustoupila z cesty.
„Strýčku Fredericku!“ Rosie i s Thomasem mu ihned vběhla do náruče.
„Rosie, Thomasi,“ přivítal se s nimi. „Jak jste se vyspali?“
„Dobře! A co ty?“
„Výborně! Nemohl jsem dospat.“
„A proč?“
„To ti řeknu později,“ ťukl ji zlehka do bradičky. „Rosie, můžeš pro mě něco udělat?“
Rosie přikývla.
„Můžeš mě tu nechat se svojí maminkou o samotě?“ požádal.
„Co prosím?“ zaprotestovala Oona Paltridgeová, ale ani Frederick, ani Rosie si jí nevšímali.
„Tak můžeš? Jdi za Nancy a zkontroluj, jestli je doma. Řekni, že jsem tě poslal.“
Rosie souhlasně přikývla.
„Rosie! Nikam nechoď!“ křikla Oona Paltridgeová a snažila se ji zadržet, ale marně.
„Co to má znamenat?“ obořila se na Fredericka, jen co za Rosie zaklaply dveře. „Všechno jsme si už řekli. Já vám tedy určitě.“
„No vidíte, a já vám ne.“ Frederick shodil kabát, přehodil ho přes opěradlo židle a posadil se. „Dal bych si kávu, prosím,“ požádal a snažil se působit uvolněně, i když žaludek se mu samým rozrušením stáhl.
Jeho zdánlivá uvolněnost Oonu Paltridgeovou popouzela. „Tady nejste v restauraci,“ řekla rezolutně.
„Ne, ale vy jste se vždy navzdory nepříznivým okolnostem chovala jako správná hostitelka. Něco se snad změnilo?“
Oona Paltridgeová si zhluboka povzdechla a jen nerada uvařila kávu.
„Přisedněte si,“ vyzval ji Frederick a rukou ukázal na volnou židli.
Oona Paltridgeová se neochotně posadila.
„Něco jsem vám donesl,“ sáhl do kapsy.
„Co jsem vám říkala o dárcích? I na to jste zapomněl?“
„No tak,“ pobídl ji a natáhl k ní ruku s drobnou krabičkou.
Oona Paltridgeová vytřeštila oči a obrátila je k napjatému Frederickovi. Neříkal nic, pouze na ni se zájmem hleděl a ruku s ležící krabičkou měl stále nataženou. Přijala ji a třesoucími se prsty ji otevřela. Při pohledu na prsten s blyštivým kamenem vydechla.
„Rád bych z vás, slečno Paltridgeová, udělal paní Findhoodovou.“
Oona Paltridgeová potřásla hlavou a krabičku rychle zaklapla. „Jistě. A slunce dnes zapadne na východě,“ říkala a posunula ji zpět k němu.
„Myslím to vážně,“ pošťouchl ji k ní.
„A proč byste si chtěl vzít zrovna mě?“
„To je dobrá otázka a já na ni mám tu nejlepší možnou odpověď. Zamiloval jsem se do vás.“
Oona Paltridgeová hned nezareagovala, tato slova jí vzala dech. Připadalo jí, že prožívá velmi živý sen. Ale pouze sen, žádnou skutečnost, žádnou realitu, a že se musí co nejdříve probudit, poněvadž tohle jsou ty chvíle, kdy přichází pointa, ale místo ní přijde probuzení. Štípla se proto do ruky a nakrčila obličej. Zabolelo to. Třela si zarudlé místo a zírala na muže sedícího před ní a nabízejícího jí manželství. Na bohatého a hezkého a přívětivého muže, jenž si jistě mohl vybírat z velkého množství potenciálních manželek a on z nějakého nepochopitelného důvodu nabídl manželství jí. Jí, která byla dnes rozcuchaná, jelikož ho nečekala, a tudíž si nedala práci s úpravou zevnějšku, jí, která byla oblečená do hadrů, které by bylo nejlepší vyhodit, ale pro někoho, kdo žil v Blackchapelu, to bylo to nejhorší, protože z nich stále nebyly pouze cáry látky, ale jen občas se tu a tam objevila díra, anebo se látka ošoupala, až byla tenká jako papír. Jí, která nikdy nebyla oslnivě hezká, snad obyčejně hezká. Jí, která nebyla ani bohatá, a ještě měla přítěžek v podobě neteře.
„Na to už jsme trochu staří,“ podotkla pochybovačně, když jí došlo, že by měla promluvit.
Frederick se usmál. „Jak jste řekla – jen trochu. A nemyslím si, že by na lásku byl člověk vůbec někdy starý.“
Oona Paltridgeová se obávala, že začne samou radostí plakat, jelikož cítila, jak jí šimrá v nose a pálí v očích.
„Tohle není legrace,“ poznamenala, protože její další obavou bylo, že si z ní tento muž tropí žerty a poté, co kývne, rozesměje se na celé kolo a řekne, že to byl vtip. Ale už ho měla možnost poznat, a proto doufala, že se v něm nezmýlila a že by se takto nebavil.
„Ne, to není,“ přitakal Frederick vážně. „Proto se také nesměji, jelikož jsem šíleně nervózní, co mi odpovíte, tak byste mě mohla přestat trápit a co nejrychleji mě té nervozity zbavit.“
Jeho slova zaúčinkovala tak, jak doufal. Oona Paltridgeová se rozesmála i rozplakala zároveň. „Ano. Ano. Ano, vezmu si vás.“
„Přesně tohle jsem chtěl slyšet!“ zvolal radostně Frederick, vstal a popadl svou nevěstu do náruče.
Frederick se z Blackchapelu vracel lehkým krokem. Bylo už pozdě, ulice pohltila hustá tma a rozhánělo ji světlo z pouličních lamp. I přesto jimi zněly hlasy, některé byly opilé a jiné se k tomu chýlily, povykování, stále žily pro dnešek pomalu dohasínajícím životem.
„Otče,“ Frederick vpadl do jeho pracovny bez zaklepání, což si neuvědomil, nechtěl zbytečně čekat na dobu po večeři.
Pana Findhood jeho bouřlivý příchod nijak nerozezlil. „Ano?“ zaujal ho synův tón, jenž prozrazoval, že se dočká určitého oznámení. Proto se pohodlně opřel v křesle, založil si ruce na hrudníku a čekal, co se dozví.
„Budu se ženit,“ oznámil Frederick nadšeně.
„Ano?“
„Ano. A tentokrát se ožením, ať s mojí volbou nevěsty budete souhlasit, nebo ne.“
„To zní velmi rozhodně.“
„Ano.“
„Znám ji?“
„Ne.“
„Takže to asi nebude nikdo z našeho… okolí.“
„To rozhodně ne.“
„Co mi o ní řekneš?“
„Jmenuje se Oona Paltridgeová, žije v Blackchapelu a stará se o svoji pětiletou neteř Rosie, které zemřela matka i otec, Oonin bratr.“
„Takže je z Blackchapelu, říkáš…“
„Ano. Je to snad problém?“
„Ne. Kdy mi ji přivedeš ukázat?“
„Třeba hned zítra.“
„Dobrá, tak zítra.“
A bylo domluveno.
„Co když se mu nebudu líbit. Jsem si jistá, že se mu nebudu líbit,“ pronášela nervózně Oona Paltridgeová a stále dokola si upravovala šaty vypůjčené od Nancy. Nic jiného si za tak krátkou dobu nemohla stihnout pořídit, jelikož ještě ráno netušila, že bude muset jít do lepší části města i lepší společnosti, a bude tedy potřebovat lepší šaty.
„Dnes půjdete na návštěvu vy dvě,“ oznámil při příchodu Frederick halasně.
„A kam?“ chtěla vědět Rosie, jež zaujalo vše, co Frederick navrhl.
„Ke mně. Čeká tam na vás jeden pán.“
V Ooně Paltridgeové hrklo. Pohlédla se na zásnubní prsten na své levé ruce, na svém hubeném levém prsteníčku. Když souhlasila, že si Fredericka vezme, nedomyslela, co všechno je s tím spojeno, jaké překážky – například v podobě nesouhlasících příbuzných – jí vstoupí do cesty, v daný okamžik se nechala opít pocitem štěstí a radosti, o níž se neodvažovala doufat, že by ji kdy potkala.
„Kdo?“ vyptávala se dál Rosie.
„Můj otec,“ upřesnil Frederick. „Chce vás obě vidět a poznat.“
Jakmile se Rosie vrátila od Nancy, jíž opakovala, že musí být doma, že musí být doma, že musí být doma („Ano, ano, Rosie, já ti rozumím! Už to neříkej, ano?“ zaprosila a Rosie jí to pro jistotu zopakovala ještě třikrát.) Frederick jí prozradil, že si bude brát její maminku a jestli jí to nebude vadit.
„Ne!“ pronesla bez zaváhání. „To si budeš brát i mě!“
Oona Paltridgeová se poněkolikáté podívala do zrcadla, také vypůjčeného. Šaty od Nancy byly velmi jednoduché a střízlivé, kousek z počestnějších časů, do něhož její útlé tělo bez problémů vklouzlo, ačkoli od dob, kdy je Frederick zásoboval jídlem, i ona, navzdory odříkání, trochu přibrala a spravila se. Žaludek měla neuvěřitelně stažený a korzet tomu vůbec nepomáhal.
„Nejdůležitější je, že se líbíš mně,“ uklidňoval ji Frederick a sám nebyl nervózní ani trochu, protože tuhle nevěstu si vzít prostě nenechá.
„Jak by tvůj otec mohl souhlasit s tím, že si vezmeš ženu z chudinské čtvrti?“
„Nemusí s tím souhlasit, ale nic s tím nenadělá. Ale on bude souhlasit, vím to.“
Oona Paltridgeová dál vrtěla hlavou. „Když nesouhlasil s někým, jako byla Catherine Stodhartová, jak by mohl souhlasit se mnou?“
Frederick dobře věděl, na co naráží, a chtěl jí to co nejdříve vyvrátit. „To nemá s bohatstvím co dělat. O to se můj otec nezajímá. Má vlastního dost.“
„Asi budu zvracet,“ sáhla si na břicho a zkřivila ústa.
„Nebudeš,“ pokračoval Frederick v uklidňování a ruce jí položil na ramena.
„Jak vypadám?“ Rosie se postavila před Oonu Paltridgeovou, aby se také mohla prohlédnout v zrcadle, a natřásala se v bílých naducaných šatech, jež jí půjčila Nancy od své mladší sestry. Prohlédla si i drobnou sponku ve vlasech, kterou jí dnes přinesl Frederick.
„Jako princezna,“ zhodnotil to Frederick.
„A jak vypadá Thomas?“ zajímala se. Rosie medvídkovi uvázala kolem krku bílou stužku.
„Perfektně!“
„Tak jo,“ naposledy se na sebe podívala a na rozdíl od své maminky se sebou byla spokojená.
Rosie odstoupila od zrcadla a v bílých šatech si sedla na zaprášenou podlahu a začínala si zavazovat boty. Oona Paltridgeová byla natolik zaměstnaná svými rozbouřenými pocity i žaludkem a prováděním hlubokého dýchání, kterým se snažila ovládnout a zahnat návaly nevolnosti, že to nezpozorovala a nenapomenula ji.
Jakmile byla Rosie hotová s botami, stoupla si a oprášila si sukýnku tak, že ji vzadu měla ohrnutou. „Už půjdeme? Já se nemůžu dočkat!“ oblékala si kabátek a dospělé popoháněla.
„Vidíš, jak je Rosie nadšená! Vůbec není nervózní,“ obrátil se k ní Frederick a sledoval ji, jak sleduje je dva.
„Já bych měla být nervózní? Proč?“ tápala Rosie a mrkala z Oony Paltridgeové
na Fredericka.
Pan Findhood čekal na návštěvnice v salonu a nesmírně se na ně těšil. Kuchařce ráno přikázal, aby upekla ten nejlepší dort, jaký svede („Když dovolíte, pane, abych byla skromná,“ pronesla a hrdě se napřímila, „všechny moje dorty jsou nejlepší.“), a další sladké drobnosti a navařila spoustu, opravdu spoustu kávy.
Sotva zaslechl na chodbě hlasy, upravil si dostatečně upravený oděv a upřel pohled ke dveřím. Za okamžik se v nich objevil jeho syn a za ním se vynořila mladá žena v modrých šatech s ostýchavým pohledem, která vedla za ruku malou dívku, jejíž pohled byl naopak prostý nervozity, zato plný zvědavosti.
„Vítám vás,“ usmál se na ně hned po příchodu, aby rozptýlil obavy mladé ženy, byl to úsměv vlídný a upřímný. Přistoupil k nim, a kdyby mohl, obě by je objal, ale udržel se, protože se to nehodilo a protože by je mohl naopak vyděsit. „Takže tohle je ten důvod tvých brzkých odchodů,“ říkal, když si Rosie i svou budoucí snachu prohlížel.
„Ano, otče,“ přisvědčil Frederick hrdě.
„Už tě chápu, synu. Tohle by byl dostatečný důvod i pro mě,“ říkal pan Findhood. „Nu, pojď blíž, maličká,“ vyzval holčičku.
„Jsem Rosie,“ představila se a roztomile neohrabaně se uklonila i s Thomasem
v náručí.
„No, vypadáš jako květina, to se musí nechat.“
„A vy jako medvěd,“ odvětila Rosie.
„Rosie!“ Oona Paltridgeová se zděsila a snažila se nepodlehnout chuti omdlít, třebaže nebyla omdlévací typ. Na to byla dostatečně vycvičená životem v Blackchapelu, kde na podobné slabosti nebyl čas ani prostor, upadnout na pohovku nebo podlahu potaženou kobercem je nesporně pohodlnější, než sebou plácnout na tvrdou podlahu a zvířit oblaka prachu či se mlaskavě položit do bláta.
Pan Findhood se ale neurazil, nýbrž zasmál. „Jen ji nechte, slečno Paltridgeová. Vždyť má pravdu. Vypadám trochu jako tady ten medvěd,“ vzal do ruky Thomase. „Ale už nejsem tak roztomilý,“ vrátil ho Rosie. „Dáte si kávu? Čaj bych vám také nabídnul, ale od Fredericka vím, že dáváte přednost kávě. Stejně jako já,“ řekl a jeho úsměv už nemohl být širší.
„Tak vidíš, říkal jsem, že to dopadne dobře. A ono to dopadlo přímo skvěle!“ pochval si Frederick setkání s otcem. Bylo pozdní odpoledne a on doprovázel Oonu Paltridgeovou s Rosie domů, pyšně si s nimi vykračoval bílými ulicemi lesknoucími se jako nejdražší kovy. Oona Paltridgeová do něj byla zaklesnutá, jelikož se jí stále klepaly nohy a bude jí trvat, než se zcela uklidní, a Rosie se Fredericka držela pevně za ruku.
Ano, návštěva vskutku dopadla na výbornou. Pan Findhood ani na okamžik nedal najevo, že by byl s volbou svého syna nespokojen. Naopak se neustále usmíval, žertoval a vypadalo to, že je za Oonu Paltridgeovou a Rosie rád, že je rád, že si je Frederick našel. Oona Paltridgeová si zpočátku myslela, že se pouze umí dokonale ovládat, jeho tmavé oči ji zneklidňovaly, avšak neuhýbala před nimi. Nakonec si mohla oddechnout, poněvadž bylo jasné, že radost pana Findhooda byla ryzí a vycházela z jeho srdce.
„Půjdeš ještě na chvíli dál?“ otázala se Fredericka, když došli do Blackchapelu.
„Musí jít dál! Musí mě uspat!“ odvětila Rosie a zívla.
Frederick ji pohladil po vlasech, ale v ten okamžik spatřil Nancy.
„Ano, půjdu, ale omluvíte mě na chvíli? Musím ještě něco zařídit,“ řekl a opustil je.
„Nancy!“ zavolal na dívku a zamával. Ta se po něm otočila. Bylo to prvně, kdy ji oslovil on sám. „Už jsem si to rozmyslel, Nancy,“ oznamoval a blížil se k ní.
Nancy nasucho polkla. I když Fredericka pravidelně škádlila, dělala to spíš ze zvyku než proto, že by to mínila doopravdy. Na to ho vídala a mluvila s ním až příliš často. Dávno ho nevnímala jako někoho cizího, neznámého muže, jehož už nikdy neuvidí, ale jako svým způsobem přítele, jenž jí nabízel pomocnou ruku, aniž by od ní na oplátku žádal protislužbu.
„Vážně?“ hlas se jí zlomil a ona čekala, co přijde.
Frederick viděl její rozpaky, které jí rozkvetly na tvářích, i neklid. „Neboj se. Nechci po tobě to, co většina. Chci něco jiného.“
Tímto Nancy moc neuklidnil. „Já se mlátit nedám!“ varovala ho a o krok couvla.
„Nancy, poslouchej mě,“ zarazil ji Frederick. „Chci ti nabídnout práci. Takovou práci, za kterou budeš dostávat pravidelný plat. A vysoký plat. Bude stačit pro tebe i tvou rodinu. Nebudeš muset dělat to, co děláš teď.“
Nancy nevěřila ani slovu, nebylo to poprvé, co něco takového slyšela. Muži slibovat uměli, ale plnit sliby už nechtěli. „Co by to mělo být za práci?“
„V mém domě. Dělala bys služebnou.“
„A co všechno bych… hm… měla na práci?“
„Nancy!“ Frederick varovně zvýšil hlas a přísně na ni pohlédl. „Jen to, co služebné dělají. Nic víc,“ zdůraznil, aby bylo konečně jasno. „Ty i tvá sestra byste bydlely v mém domě. Žily byste v čistotě, teple a měly jídlo tolikrát denně, kolikrát byste chtěly. Tak co? Platí?“
Nancy nemusela otálet s rozhodováním. „Platí.“
Když se vrátil k Ooně Paltridgeové, našel ji vysvobozenou z vypůjčených šatů, které jí ale velmi slušely a v nichž konečně vypadala na svůj věk, a oblečenou do svých starých, zato volných šatů, a Rosie, jak spí v bílých šatičkách s Thomasem po boku.
„Usnula dřív, než jsem jí ty šaty mohla sundat,“ poznamenala Oona Paltridgeová, odstoupila od postele a přiložila do krbu, aby místnost vytopila a prosvětlila.
„Ani ty sis je nemusela sundávat tak rychle,“ poznamenal.
„Kdybych je měla ještě chvíli, asi bych opravdu omdlela.“
„Chytil bych tě,“ ubezpečil ji a pohladil Rosie po tváři. „Brzy se odtud odstěhujete,“ zašeptal.
„A kde budeme bydlet?“
„Kde bys chtěla?“
„Já nevím.“
„Můžeš si vybrat.“
„Můžu si vybrat?“ Oona Paltridgeová kroutila hlavou a prohrabovala se v krbu. „Vypadá a zní to všechno tak jednoduše a hezky. Jako kdybych o tom četla v románu.“
„Někdy se věci z románu dějí i v životě. Tak si to užívej,“ nabádal ji Frederick a chtěl vstát a obejmout ji, ale cosi ho zatahalo za rukáv.
„Rosie? Proč nespíš? Spi,“ pohladil ji po tváři, ale Rosie se protáhla a posadila se.
„Já jsem nespala, jenom jsem měla zavřené oči! Musíš mě uspat!“ připomněla a dlouze zívla. „Jak dopadla naše návštěva?“ zajímala se.
„Skvěle. Odteď budeš mít dědečka.“
„Ano. A už ne strýčka Fredericka, ale tatínka,“ řekla a přitiskla se i s Thomasem k Frederickovi.
Konec
