Článek
Ke zvířatům jsem nikdy nechovala vřelý vztah, to přiznávám otevřeně a dobrovolně. Neznamená to, že bych jim jakkoliv ubližovala, že bych mouchám trhala křidýlka nebo něco podobného. Jen jsem si snad jako jedno z mála dětí na světě nikdy nepřála štěňátko ani koťátko. Spíš jsem se všeho, co spadalo do kategorie zvířat, bála a měla jsem k tomu docela pádný důvod, protože většina byla větší než já. S několika málo výjimkami, jako byly například již zmíněné mouchy.
V dospělosti se na tomto důvodu mnoho nezměnilo.
Avšak soužití se zvířaty je jednou z mála stoprocentních záruk stále se rodících nových a nových příběhů s příchutěmi, které někdy chutnají sladce jako cucavý bonbon, jindy hořce jako pendrek. Ale vždy se v určité podobě vpijí do chuťových pohárků a dopřejí jazyku dobrodružství.
Jeden takový se napsal při poslední návštěvě u tchána a jeho partnerky na jejich rozlehlé zahradě, jež je obývána kočkami, kohoutem a občasnými chlupatými návštěvníky, z nichž někteří jsou vítaní. (Ale spíš nikdo.) Ti všichni by řekli, že tam žijí oni a s nimi nějací lidé, které ze slušnosti tolerují.
Nebo by to přinejmenším prohlásil kohout, jenž se po zahradě promenáduje jako páv. Jmenuje se Diego.
Příběh začal už u vrat, která tchán zavřel ihned poté, co jsme na pozemek vjeli autem.
„Proč to zavíráš?“ zeptala jsem se ho, jelikož jsme věděli, že zanedlouho budeme s manželem odjíždět.
„Protože máme kohouta sebevraha,“ opáčil tchán rozverně. „Myslí si, že když uteče přes cestu k sousedům, že tam něco dostane.“
S manželem jsme se zasmáli.
Sotva jsme vešli do domku, aby nám tchán uvařil kávu, a usadili se, tchán očima zavadil o podlahu a svraštěl huňaté obočí.
„Co to je? To jsem dotáhl já?“ ptal se sám sebe a studoval, co jsme já ani manžel neviděli, poněvadž nám ve výhledu stínil stůl.
Manžel se trochu nahnul a spatřil… to. Dlouze se táhnoucí hnědý flek na podlaze.
Ten den ani den předtím nebe – asi ze škudlivosti, aby mělo dostatek deště pro podzim – nepustilo ani kapku.
Že se po podlaze rozetřelo bláto, se tedy mohlo vyloučit.
Tchán si obhlédl podrážky bot.
„To jsem nepřinesl já,“ vyhodnotil, že pachatelem fleku, jehož vůně by ihned prozradila, o co se jedná, není on. „To ten hajzl opeřenej!“ zasakroval a hnědý flek setřel kapesníkem. (Tady se dá podotknout, že situace mohla být horší. Flek nemusel svítit na světlé podlaze, z níž se snadno setře, ale mohl se zakousnout do koberce, z jehož chlupů by se vytíral podstatně hůř a podstatně déle.)
A protože o zábavný příběh se sluší podělit, jelikož smích zjasňuje pleť a vtiskuje do tváře život, jakmile se k naší společnosti připojila i tchánova partnerka, jal se vyprávět historku.
„Víš, kdo tu byl na návštěvě?“ vznesl řečnickou otázku. „El Diego. A něco nám tu nechal.“
Tchán se výmluvně odmlčel. Nebylo potřeba slov. Ticho odpovědělo za něj.
„Asi mě viděl přes dveře,“ pokračoval v rozpravě, „jak se blížím, tak se dosral,“ vyhodnotil důvod, proč jim Diego zanechal v domku dáreček.
„Pak se zastavil u dveří, tak jsem mu trochu pomohl.“
To už se celou místností šířil náš smích jako vůně kávy, která by vyhnala i pach výkalu.
Jen kohout potulující se v trsech trávy se kupodivu nesmál. Ačkoliv i kdyby se smát mohl, nesmál by se, nýbrž urazil a odkráčel s důstojně vztyčenou hlavou.
Tady tento příběh o hov… ínku raději ukončím, kdyby ho náhodou četl nějaký ochránce zvířat.
P. S.: pro všechny ochránce zvířat: Kohout stále žije. Zatím…
AKM
