Článek
Aniž bych to plánovala nebo si to stanovila jako záměr, téměř celý loňský rok jsem strávila povídavými či psanými příběhy emancipovaných žen, které sváděly souboj s dobou, se společností i s partnery, aby si nakonec díky houževnatosti, píli, síle, vytrvalosti, pracovitosti a neméně důležité odvaze vytvořily své místo v historii vedle mužů. Začalo to zkraje ledna rozhlasovým pořadem Osudové ženy, pokračovalo letní četbou o sufražetkách ve viktoriánské Anglii a skončilo zimním čtením románu o zakladatelce kosmetické značky Estée Lauder.
Když něco čtete, zanechává to ve vás stopy, obtiskuje se to do vaší duše podobající se houbě – nasává nové poznatky a zkušenosti. Začala jsem víc o naší „ženské otázce“ dumat. O tom, jak to máme se světem a společností a jak to má svět a společnost s námi. Či spíš jak to s námi mají muži.
Nikdo mě nevychovával k emancipovanosti nebo něčemu tomu podobnému, spíš jsem se s jistou drobnou dávkou, jak zpětně soudím, když se ohlédnu, narodila. Jen vlivem výchovy a rodinného zázemí moje emancipovaná a odhodlaná stránka povahy dlouhé roky dřímala a trpělivě vyčkávala, až se probudím a začnu ji pozvolna a bezbolestně, avšak vytrvale zavádět do svého života.
Je to proces počítající se na roky. A je to každodenní práce. Namáhavá. Soustředěná. Ale když se povede, naplňující a posilující sebevědomí.
Není to tak dávno, co do knihkupectví zavítal známý vedoucího. Dlouze se spolu bavili, načež debatu zakončil vedoucí:
„Holky ti dají slevu,“ oznámil známému a rozloučil se.
„Holky, máte mi dát slevu,“ ohlásil u pokladny chlap, kterého jsem nikdy předtím neviděla, kterého jsem neznala a se kterým jsem určitě husy nepásla. A kolegyně taktéž ne.
Bylo to výzva.
Prvně zareagovalo moje obočí, co se ihned udiveností a rozladěností zvedlo. Následovala vnitřní promluva: „Tak holky, hmm…“, načež ji následovala hlasitá promluva.
Nasadila jsem výraz naštvané ženy, který umím, jak vím, vykouzlit velmi rychle a velmi snadno. Zvlášť, když jsem skutečně, opravdově, hluboce rozezlená.
„Tentokrát to budu brát tak, že jste to mínil v žertu,“ promlouvala jsem k chlapovi klidným, ale rázným hlasem. „Ale příště žádné holky. Dejte si na to pozor.“
Chlap se okamžitě zarazil, jako bych mu do zadní části těla vrazila ostrý předmět. Zároveň, jako by mu z hlavy vyplula kompletní slovní zásoba. Omráčeně přede mnou stál a z pootevřené pusy vycházelo jenom ticho.
„Já… Já…,“ spustil koktavě, „… jsem nechtěl… Omlouvám se.“
Kývla jsem, že omluvu přijímám, a odkráčela pryč s radostí rozlitou v srdci, že jsem se zcela oprávněně ohradila. Protože přesně to je potřeba!
Jak mi napsala moje kamarádka Z., když jsem jí historku tlumočila: „(Muži) si pořád myslí, že když jsme ženy, můžou nás oslovovat jako nějakou hej nebo počkej.“
Nemůžou. Opravdu nemůžou. Anebo můžou, ale v takovém případě musí očekávat, že se ozveme.
Ozývejte se, ženy! Ozývejte! Nebojte se a ohraďte se!
