Článek
Sotva počasí chytne teplý dech a slunce ukáže letní tvář, odkládáme načechrané bundy a objemné svetry, které se vyznačují vysokou praktičností, poněvadž v nich můžeme schovat nejednu nedokonalost našeho těla, a z šatní skříně lovíme lehčí a tenčí kousky, v nichž se ale hra na schovávanou hraje mnohem hůř.
Není to tak dlouho, co jsem od jedné ženy zaslechla:
„Zkoušela jsem si dvoje šaty a v jedněch jsem vypadala jako vorvaň.“
Nebo dříve jiná žena. Jedné zákaznici jsem pochválila dlouhé mintové šaty. Byly pěkné ve své jednoduchosti a jí lichotily.
„Jo, akorát jsem od loňska přibrala, tak se v nich necítím,“ lehce sebou zašila.
Posteskla jsem si. Za nás ženy.
Ten náš věčný problém s postavou! Bez ohledu na náš věk, vysoká kritičnost se u nás vyskytuje bolavě často a bere nám životní lehkost a radost a znesnadňuje denní fungování.
Jo, tyhle šaty si můžu vzít, ale nebudu moct dýchat. Tyhle šaty si můžu obléct, ale musím být celý den o hladu. Tuhle sukni si nemůžu vzít, čouhají z ní moje kozí nohy.
I já jsem k sobě kritická, nebudu tu tvrdit, že ne, někdy se váhavě koušu do rtu. Ale mnohem méně často než dřív. Možná spíš proto, abych zcela nevyšla ze cviku. Před pěti lety jsem totiž započala nové učení – být k sobě laskavější. A neřešit zbytečnosti, co mi zavazí v hlavě a ubírají prostor podstatným myšlenkám.
Což mi připomíná…
Možná to video taky znáte, jednou za čas na mě na sociálních sítích vykoukne a vždy si ho pustím, ač mi ho moje paměť dokáže díky miliontému zhlédnutí připomenout i sama. Emma Thompsonová v něm extaticky mluví o tom, jak neustále řešíme svoje tělo a vzhled a jak je to nesmyslné a bere nám to čas a energii, což obé můžeme investovat do užitečnějších činností. (O posedlosti vzhledem a mládím ostatně hovořila již víckrát, protože to evidentně potřebujeme víckrát slyšet. Než se nám slova o marnění života vlijí do krve a zaryjí do mozku.)
„Don't waste your life's purpose by worrying about your body.“
Nebo:
„I’m going to waste my passion, my energy, my curiosity, my money and my life’s purpose worrying about my body. That’s what I’ll do! What a good idea. No. Stop it, everyone.“
Má pravdu! Pojďme do toho! Jo!
Video vám z celého upřímného srdce doporučuji. Kdykoliv k vám bude zrcadlo kriticky promlouvat a pomlouvat vaše tělo a proporce, pusťte si ho a uveďte se do klidu. Vosí pas štěstí opravdu nezajistí. Protože je dobré si sem tam dopřát lahodný zákusek. Vyžehlená tvář opravdu není výhra. Je to tvář bez příběhu.
Je tu ale ještě jedna věc, která nám v kruté disciplíně sebekritičnosti může výrazně pomoci. Podstatnější, ne-li ta nejpodstatnější.
Milující partner. Muž, jenž na nás hledí s touhou i tehdy, kdy se probudíme a na tváři máme obtisknutý polštář a v koutku úst ulpělou slinu, jak jsme si v noci poslintaly polštář. Nebo když máme z vlasů roští, které je silným konkurentem nejednomu pouličnímu keři, jehož se dlouho nedotkly zahradnické nůžky. Nebo když se beze studu a bez obav najíme a vypadáme, jako že jsme v očekávání.
Slyším ten skepticismus a odfrknutí. (Aspoň hádám, že minimálně jednou se ozve.)
To určitě.
Opravdu ne, takoví se nevyskytují jen v knížkách nebo růžových fantaziích. Ale souhlasím s tím, že jich mnoho po této planetě neběhá. Je to mužský druh náchylný k vyhynutí.
Ovšem jsem přesvědčená, že upřímná láska a milující partner jsou nejúčinnějším lékem pro naše ošklivými slovy a invektivami poškozené sebevědomí. Hojení je rychlé a trvalé.
Bohužel jsou i partneři, kteří na naše „nepřednosti“ rádi upozorní a z úst jim vypluje poznámka, o jejíž důsledcích na křehké sebevědomí asi (moc) nepřemýšlí. (Tento neempatický druh by naopak vyhynout mohl, nebo minimálně podstatně prořídnout.) Jestli ji míní v žertu, dá se s tím pracovat. Jestli vážně, je to vážné a důvod k… vzájemné partnerské promluvě. Od srdce.
