Článek
Na střední škole jsem spolužačce v dobré víře zapůjčila paperbeckovou knížku Petr a Lucie. Kdo neví nebo nečetl, Petr a Lucie je nesmírně útlá novela, příběh z období první světové války, který má tragické vyústění.
A tragické vyústění bohužel mělo i zapůjčení.
Nejen, že tento krátký příběh, jenž slupnete za jeden den či jedno odpoledne, spolužačka četla několik měsíců (!), ale když mi knížku vracela, tak byla pomačkaná a zadní klopa roztržená!
Nevěřícně jsem koukala, v jakém stavu se mi knížku odvážila vrátit, a myslí mi běhaly ne zrovna milé myšlenky.
„Koupím ti novou,“ slíbila tehdy.
Slib stále nesplnila.
Zařekla jsem se, že už nikdy nikomu knížku nepůjčím. Protože proč bych si je zbytečně měla nechat ničit? Proč bych je měla vystavovat nezodpovědnému zacházení?
Poskočme o několik let dopředu. Tedy do dnešních dnů.
S jednou zákaznicí, paní D., s níž se známe už roky ještě z mého bývalého pracoviště, jsem mluvila o jedné knížce, kterou jsem četla. Zábavná detektivka jménem Vražedný koláček (recenzovala jsem ji tu). Paní D. mě poprosila, jestli bych jí knížku půjčila. Souhlasila jsem, poněvadž paní D. je čtenářka, která má ráda knížky. A kdo má rád knížky, ten se k nim přece chová hezky, nebo ne? (O spolužačce tohle neplatilo. Ta četla, jen když musela. Vztah ke knížkám nenavázala.) Předávala jsem jí knížku beze strachu a obav. Přečetla jsem ji pouze já. Knížku jsem dostala a byla v perfektním, nedotčeném stavu. Navíc jsem ji během čtení měla chráněnou koženým přebalem, aby nedošla újmy.
Vražedný koláček. Knížka sice není vidět celá, ale i tak je, myslím, patrné, že po mém přečtení byla nedotčená.
O plus minus týden později mi paní D. přišla knížku vrátit.
„Líbila se mi,“ řekla stručně. „Četla jsem ji dvakrát.“ Předala mi bonbony jako poděkování za půjčení a rychle zmizela.
Už když jsem se pro knížku natahovala, trklo mě, že tady je něco špatně. Něco je hodně, sakra hodně špatně. Jen mě rozptylovala její slova.
Po odchodu paní D. jsem se posadila a knížku si pečlivě prohlédla.
Neuvěřitelně zničený a zkosený hřbet. Špinavá ořízka, a to nejen zespod, ale ze všech stran!
Otáčela jsem v ruce Vražedný koláček a chtělo se mi vraždit. Zároveň se mi chtělo brečet. Neschopna slova jsem zírala na knížku, která se nové nepodobala vůbec ničím. Měla výrazně zkosený hřbet, který byl zároveň pomačkaný od necitlivého rozevírání a přehýbání. Ořízka na sobě měla fleky. A fleky byly i uvnitř na stránkách! Od kávy nebo bůhvíčeho.
Další fleky na ořízce. Těchto jsem si všimla jako prvních.
Hrůza na mě čekala i po otevření. Fleky, fleky a zase fleky!
Už jsem zmínila, že se mi chtělo brečet?
Šokovaně jsem zírala na ten zubožený stav a nevěřila jsem. Kroutila jsem hlavou, která mě začínala bolet z rozčilení.
Od paní D. bych tohle vskutku nečekala. Došla jsem ke smutnému poznání, že ani když má člověk rád knížky, kupuje si je a čte, automaticky to neznamená, že se k nim i hezky chová. Že si je pěkně čte. Anebo ano, ale jen ty, co sám vlastní, co krášlí jeho domácí knihovnu. A co není moje, co je cizí, k tomu se nebudu chovat s respektem. Vždyť mi to nepatří, tak mi to může být jedno!
Drzost a bezohlednost!
Knížce se opakovaně omlouvám, že jsem ji vystavila tak necitlivému zacházení. Tohle si prostě nezasloužila.
Je to pro mě poučení! Velké, obrovské, gigantické poučení!
Už nikdy, nikdy, opakuji NIKDY nikomu nepůjčím žádnou moji knížku!
