Článek
Časy, kdy paní prodavačka byla paní prodavačka, odvál internet, rozšíření sociálních sítí a, za mě, i zaměření se na individualismus, který se zdůrazňuje posledních několik let a který, opět za mě, má nepříjemné vedlejší účinky, jež se dennodenně projevují.
Já. Já. Já. Jenom já.
Myslet na sebe není špatné, ale jako cokoliv – nesmí se to přehnat.
Z výlohy knihkupectví každý pracovní den koukám na butik s drahou módou. Otevřeno má od pondělí do pátku od deseti do šesti, o sobotách od deseti do jedné. Pracuje v něm jedna paní, říkejme jí třeba paní M. Paní M. v butiku pracuje sama. Nemá ani jednu kolegyni, protože butik si na druhý plný úvazek nevydělá. To znamená, že paní M. nepracuje na směny, ale po opravdu celý den. Taky to znamená, že pracuje každousobotu. Každou. K tomu má otevřeno bez přestávky. Což pro změnu znamená, že si ani oběd nemůže vychutnat v poklidu bez přerušení příchodu zákazníka. Pokud si vůbec řádný oběd dopřává a nejedná se spíš o svačinu, a to je hodně málo. Ke všemu dojíždí z jiného města a do zaměstnání přichází povětšinou tři čtvrtě hodiny před zahájením otevírací doby, poněvadž pozdějším spojem by přijela pozdě a nestihla včas otevřít. K tomu si přičtěte, v kolik asi musí vstávat a vycházet z domu.
Celý den pryč.
Přesto to některým zákazníkům přijde málo…
Nedávno jsem končila odpolední směnu. Bylo 18.20, když jsem konečně s úlevou zamykala.
Přestože paní M. obvykle odchází dlouho přede mnou, aby stihla vlak, stále poletovala mezi stojany s oblečením a obsluhovala zákaznici prohlížející se ze všech stran v zrcadle.
O týden později jsme spolu mohly chvíli pohovořit.
„Odcházela jsem v sedm. Doby, kdy padla šestá a konec, jsou pryč,“ svěřila mi, když jsem se jí ptala, jak to, že byla onehdy v práci i dlouho po šesté.
Kroutila jsem nad tím hlavou. A kroutím stále. Nebylo to poprvé, kdy se musela zdržet v obchodě, protože si někdo potřeboval nutně vyzkoušet kus hadru (záměrně volím tento silný výraz), přičemž nikdy není jisté, jestli zůstane jen u zkoušení, nebo dojde i k placení.
A nebylo to ani naposledy…
Víte, i my, co pracujeme v obchodech, máme rodiny, máme partnery a manžele, máme děti. Anebo nemáme, zato toho za celý boží den máme až dost. A toužíme vplout do klidu a ticha, toužíme po odpočinku a po té skrovné dávce volného času.
Avšak stále častěji se zjevují zákazníci trpící nulovou empatií vůči lidem této profese, nepřehlédnutelnou a nepřeslechnutelnou povýšeností, žádnou ohleduplností a vysokou mírou sobeckosti.
Vy jste tu pro mě!
Jsme. V našem pracovním čase. Opakuji – v pracovním čase. V čase, který máme zaplacený, ačkoliv mizerně, nikoliv v našem volném čase, kdy jsmesice stále v práci a vrchnosti vyděláváme peníze, ale nám tu ztracenou dobu nikdo neproplatí. Zaměstnavatel vůbec ne. Anebo je to tak nízká částka, až působí jako výsměch.
Čas je ta nejdražší komodita, kterou máme.
Věřím, že nikomu z těch, co takto (leckdy i záměrně) zdržují a staví sami sebe na první místo bez respektu k druhé osobě, by se nelíbilo, kdyby si kvůli cizímu člověku museli ukrojit z času pro sebe nebo rodinu. Ne výjimečně. Opakovaně.
Nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali tobě.
Kdyby chtěl někdo namítnout, že pokud paní M. práce vadí, může jít dělat jinam (taková první typická reakce), dovolte mi namítnout několik námitek.
Zaprvé, paní M. si nikdy nepostěžovala. Stěžuju si já za ni. Stěžuju si za ni taktéž jako člověk pracující v obchodě. A jako žena. Paní M. bere zhoršující se chování zákazníků smířeně. Dnes to tak je.
Ale to, že to tak je, neznamená, že je to dobře.
Zadruhé, paní M. je prodavačka, která umí poradit a zákaznicím se opravdu věnuje. To dnes v obchodech není samozřejmost, spíš výjimka.
Právě proto, že je to člověk na svém místě, jak se říká, ale i proto, že je to člověk, si zaslouží slušnost a úctu.
A jestli už těchto jednoduchých, ale asi spíš nejtěžších nebo neznámých projevů nejsme schopni, pak nám není pomoci a ten pád, který jako lidé od covidu zažíváme, a tím pádem míním naše zhoršující se chování, už nezastavíme. Bude jen zrychlovat.
