Článek
Hřbitov ležel v mlze. Cesta, co se k němu táhla, byla rozbahněná a ujížděla pod nejistýma nohama. Z levé strany ji zdobily listnaté stromy tančící se zimním větrem, který na město i lidi občas dýchl. Z pravé strany ji chránil křehký plot, v teplých časech utajený pod rozlezlou zelení.
To brzké ráno, které se svou ponurou náladou zdálo být večerem, se na cestě objevila dívka v šatech barvy šarlatu a vlasech barvy západu slunce. Kráčela po ní váhavě, jako by si nebyla jistá, jestli své nohy vede správným směrem. Kráčela, ale nebyla slyšet. Kráčela, ale nebyla vidět, mlha ji do sebe vtahovala.
Najednou jako by se ozval něčí hlas, mužské volání.
Ale to byl jen čas, jeho tikání.
Sotva se dívka ocitla před bránou z rudých cihel, zastavila se a nadechla vůně zimy. Studené, co zaškrábala na kůži a zamrzala v kostech. Dívka pohlédla napravo i nalevo. Ohlédla se. Nikde nikdo. Jen ona a mlha. Jen ona a ti, co tu už nebyli a byli někde jinde. Byli tam, kde je ostatní neviděli ani neslyšeli. Byli tam, kde neexistovala bolest ani trápení. Byli tam, kde neexistoval konec.
Jen nekonečnost.
Dívka se podruhé nadechla, a když vydechla, jako by se kolem ní vznesla rudá pára.
Vykročila na jinou cestu, na cestu lemovanou břízami, co se k ní skláněly jako andělé strážní. Očima tak tmavýma, až připomínaly noc, nepátrala po okolí, ušima nenaslouchala zvukům.
Mrtví nemluví, za života toho namluvili až až.
Mrtví odpočívají.
Dívka kráčela po mokrém bahnu, a kdyby se ohlédla, spatřila by rudé stopy. Nebo by se jí to zdálo?
Cesta byla dlouhá, mlha se netrhala, ale dívka se nezastavila. Náhle zafoukal vítr, zaštípal ji na bledé tváři, která se rázem zbarvila do odstínu krve, a vlétl do vlasů. Konečky jako by zasvítily jiskrami.
Jakmile dívka došla na konec cesty, zahnula doleva, míjela jeden hrob vedle druhého, až se konečně zastavila před tím nejmenším a nejchuději vypadajícím. Kámen byl tmavý, deska prorostlá plevelem. Byl to hrob beze jména, bez fotky, jen s tělem, jehož srdce kdysi tlouklo pro dívku s ohnivými vlasy. Než ho provrtala kulka.
Dívka se spustila na kolena a pohladila kámen. Zůstal na něm rudý otisk.
Dívka zaklonila hlavu k nebi, které se nechtělo rozzářit novým dnem. Z očí jí kanuly rudé slzy.
Vítr se znovu probudil a zaskučel, jako by ho něco bolelo. Podráždil stromy i keře. A obtočil se kolem dívky. Její vlasy už planuly celé, stejně jako její šaty.
Do mlhy zazněl výkřik.
Ale mlha ho neztlumila ani se nerozestoupila. Utajila dívku, utajila rudý prach, co se vsákl do kamene.
Od teď navždy.
