Článek
Kapitola patnáctá
„Nuže, pane Hope. Vy jste byl nevlastním synem Jamese Mormonta, je to tak?“ Pan Feldham stačil před Charlesovým příchodem ochutnat polévku a její jemná chuť hladící jazyk ho natolik nabudila na druhý chod, až zalitoval, že se nemůže zdržet déle, jelikož kuchyni tu, dle jeho mínění, musela vést osoba nesmírně schopná.
„Ano,“ přitakal Charles.
„Dobrá. Můžu vám sdělit, že jste byl dokonce jeho jediným synem – i když nevlastním –, protože ač se pan Mormont podruhé oženil, narodily se mu tři dcery, a jeho téměř veškerý majetek tedy připadl vzdálenému bratranci,“ povídal pan Feldham.
Tak se přece jen oženil, pomyslel si Charles. Tenhle plán mu vyšel, ale ten další už ne. Věděl, jak moc James Mormont prahl po synovi, po dědici, jenž by pokračoval v rodové linii. Své nové ženě zřejmě nedokázal odpustit, že ho obdarovala dárky, které mu nebyly k ničemu, a netušil, jak blízko pravdy se těmito úvahami ocitl. Když se James Mormont oženil s dívkou o deset let mladší, považoval ji za své první vítězství (na její názor, jenž byl zcela opačný, se přirozeně nikdo neptal). Když brzy po svatbě otěhotněla, cítil se silnější a sebevědomější, přestože další dávku sebejistoty nepotřeboval, měl jí dostatek. Když se mu o devět měsíců později narodila dcera, jeho zásoby sebejistoty se ztenčily, ale přesto touto drobnou ztrátou zůstávaly dostatečné, a sotva o dva měsíce později byly doplněny, když nová paní Mormontová přišla do jiného stavu podruhé. Pro rychlé těhotenství se James Mormont rozhodl odpustit jí první nezdar. Jenže když se mu narodila druhá dcera, vzal toto rozhodnutí zpět. U třetí dcery se odpouštěním neobtěžoval („Umíte rodit i syny?“ zeptal se mladé manželky necitlivě pouze pár minut po tom, co sbírala síly po náročném porodu. Vysílením mu nebyla schopná odpovědět, ale James Mormont bral jako odpověď to, že žádné další těhotenství se nekonalo.).
„A co s tím mám společného já?“ nechápal Charles.
„Neměl byste skoro nic, až na to, že vám pan Mormont odkázal dům ve městě, tedy pokud s tím bude srozuměn onen vzdálený bratranec, jelikož nyní je to jeho majetek a bude záležet pouze na něm, jestli přání vašeho otce vyplní.“
Charles si na dům, kam se všichni uchylovali v zimních měsících, dobře pamatoval, v paměti mu na něj zbyla nejedna vzpomínka, například na to, jak ho jeho matka po domě honila, když mu chtěla zabavit pero, jímž hodlal psát po zdech, a tím je vylepšit, kdežto on na to měl jiný názor, nebo kterak se vloudil do kuchyně, když ucítil vůni krému a nechtěl čekat, než jím kuchařka potře dort, nebo co s ním hodlala provést (Charles se bál, že by ho sama snědla).
„Charlie?“ užasla Margaret a chytla ho za ruku.
„Ne,“ vrtěl hlavou Charles, čímž vytřepal vzpomínky. „Ne, jistě jste se spletl.“
Panu Feldhamovi trvalo, než odpověděl, protože mu zrovna servírovali druhý chod, jenž voněl ještě lahodněji než polévka. „Ne, nespletl. Jsem právník, a proto se nikdy nemýlím, i když si řada lidí myslí, že ano. Nejčastěji si to myslí protistrana, která by si to však nemyslela, kdybych stál na její straně, ale už to začíná být složité,“ ustal v mluvení, uchopil do ruky příbor a zakrojil do měkkého, růžového masa, z něhož vytekla šťáva.
Charles se vzpamatovával z šoku. Opravdu ho ani na moment nenapadlo, že by mu James Mormont cokoli odkázal, třebas i to, na čem mu vůbec nezáleželo. A pokud věděl, městský dům měl rád, aspoň se to dalo soudit podle toho, že se do něj rok co rok vracel a nehledal jiný.
„Nerozumím tomu,“ nepřestával vrtět hlavou.
„Hned vám to vysvětlím,“ řekl pan Feldham a spolkl rozžvýkané sousto. Vážně by se milerád zdržel. „Když lidé vědí, že smrt je blízko, začnou uvažovat o svém životě a o tom, co udělali špatně. Mrzí je hodně věcí. Hádám, že tohle byl i případ vašeho otce. Tedy nevlastního. Rozhodl se napravit to, jak se k vám špatně choval po velkou část vašeho dětství i později. Mluvil jsem s ním den předtím, než zemřel, a něco mi o vás dvou povídal. Zmiňoval i jistý rozhovor, který jste spolu vedli tady v penzionu, při kterém se choval strašně, ale doufal, že odpustitelně.“
Charles kývl, že ví, o co se jedná.
„A tak se uchýlil k nápravě,“ dopověděl a vložil si do úst další kousek masa.
„Chtěl si tak koupit moje odpouštění?“
„To si nemyslím. Spíš to byl jediný způsob, jaký znal a měl, jak by se vám mohl omluvit.“ Pan Feldham vsunul ruku do listin rozložených na stole a vylovil z nich dopis. „Tohle vám napsal dva dny před svou smrtí. Požádal mě, abych vám ho předal,“ přisunul dopis k Charlesovi.
Charles po dopis pomalu natáhl ruku. „Musím o tom přemýšlet,“ řekl.
„Chcete snad dědictví odmítnout?“
Margaret se po Charlesovi podívala.
„Ne, to ne, jen… jste mě zaskočil.“
„Ano,“ ujala se slova Margaret, „a protože my bychom byli neradi, kdyby vám zaskočilo sousto skvělého oběda,“ podotkla, neuniklo jí, jak panu Feldhamovi chutná, „necháme vás v klidu dojíst.“
„Ano, ovšem,“ souhlasil Charles a zvedl se.
„Děkuji vám. Já jsem tady tímto skončil. Záležitosti ohledně peněz i domu nechte na mně.“
„Ano, ovšem,“ řekl Charles.
„Jen v klidu dojezte. A nechcete zůstat na večeři?“ zeptala se Margaret, v očích pana Feldhama četla přesně tohle přání.
„Rád bych, ale čeká mě další klient. Holt občas musím přinášet oběti,“ pronesl s útrpným výrazem.
„Ano, ale neznamená to, že už se u nás nikdy nemůžete zastavit,“ pozvala ho.
Pokračování ve čtvrtek 23. 4.
