Článek
Kapitola dvacátá pátá
Následující ráno bylo zvláštně ospalé, všichni se probouzeli neochotně a připadali si malátní, ačkoli předešlý večer nebyl zvlášť bujarý, nesl se ve střízlivém duchu a pouze trošce vína a spoustě čaje a kávy.
To se však netýkalo Francise Groombleyho, jenž se sotva pět minut po snídani hbitě prosmýkl kolem Geralda Hopea, a doufal, že ho za chumlem postávajících hostů nespatří, ale zmýlil se.
„Francisi? Kam jdete?“ zavolal na něj Gerald Hope.
„Pryč,“ odpověděl lakonicky.
„To je skvělá odpověď, hned jsem chytřejší!“
Francis Groombley se o pár kroků vrátil, postavil se až po bok Geralda Hopea
a zašeptal: „Jdu do města.“
Gerald Hope pokývl hlavou. „To už je lepší. A,“ svraštil čelo, „já vám dal volno?“
„Nedal, dal jsem si ho sám,“ odpověděl drze.
„A kdy se vrátíte?“
„Až koupím to, pro co tam jdu.“
„Z vašich odpovědí si člověk udělá tak jasný přehled!“ poznamenal Gerald Hope sarkasticky a probral se až ve chvíli, kdy před ním stanul pan Jelly. Odkašlal si a rázem byl svěží.
„Odjíždíte?“
„Ano.“
„Byl jste… byl jste spokojen s pobytem?“ bál se zeptat, ale ještě více se bál odpovědi.
„To rozhodně!“ pan Jelly se svou kladnou odpovědí nespěchal, nechal Geralda Hopea podusit v nejistotě a úzkosti, ale jakmile ji vyslovil, odvál veškeré jeho obavy. „Brzy na viděnou!“
Ve dveřích se vystřídal s panem Feldhamem.
„Pane Feldhame? Něco jste si tady posledně zapomněl?“
„Ano, zapomněl jsem si tady dát večeři.“
„Ale na tu je ještě moc brzy.“
„To vím, takže začnu snídaní. Domluvil jsem si tu schůzky na celé dopoledne.“
Gerald Hope se zasmál. „Kde je jídelna, víte.“
„To vím, to vím!“
„Dobrý den, nesu poštu,“ přichvátal pošťák a zase rychle odchvátal.
Gerald Hope přijal štos dopisů, zastrkal je do patřičných chlívků a dopis určený pro Helenu vložil do rukou Joea Ridleyho.
„Odnes to Heleně, prosím tě. Na tenhle dopis netrpělivě čeká,“ řekl a snad se nespletl, když usoudil, že psaní pochází od její rodiny.
„Už jste zpátky?“ Gerald Hope pohlédl na hodiny nad klavírem. Francis Groombley odešel teprve před třemi hodinami.
„Jak vidíte.“
„To jste to tak rychle vyřídil, ať to bylo cokoli? Nebo jste tak rychle zpátky jen proto, že jste tu danou věc nevyřídil?“
„To první. Nečekal jsem, že to půjde tak rychle, ale šlo.“
„A už mi řeknete, pro co jste tam šel?“
„Ne.“
„Výborně. A kam spěcháte teď?“
„Do kuchyně.“
„Koláče nejsou!“ zahulákal Joe Ridley od klavíru, protahoval si prsty a nedůvěřivě si prohlížel jednu klávesu vedle druhé. Dnes měl dostat první řádnou lekci.
Pokračování ve čtvrtek 2. 7.
