Článek
Kapitola devátá
Margaret hned druhý den ukázala, že se práce nebojí. Brzy ráno (vstala v době, v jakou byla zvyklá) vklouzla do kuchyně a čekala, že tam najde pracovat kuchařku, ale v kuchyni k jejímu překvapení nikdo nebyl. Rozhodla se vyčkat deset minut, kuchařka se jistě musí každou chvíli objevit, ale ani po deseti minutách nikdo nepřibyl. Obhlédla proto zásoby a připravila snídani sama, což nebylo snadné, protože spíž jí toho mnoho nenabídla. Netušila, kolik hostů v penzionu zrovna bydlí, ale moc jich nebude, jinak by přece našla víc jídla a vytvořené zásoby. Nicméně až se Gerald Hope vzbudí, na všechno se ho vyptá a předpokládala, že i on se bude vyptávat jí. Na to, odkud je, odkud odešla (přesněji utekla), kam šla, co je vůbec zač. Byla připravená na všechny otázky poctivě odpovědět, jen netušila, jak odpoví na dotaz, proč opustila své původní místo. Uvědomila si, že nemá žádné doporučení a že to zřejmě nezapůsobí dobře.
Avšak nyní se tím nechtěla zabývat. Byla umytá a vyspaná, a tedy spokojená, protožeto bylo víc, než si myslela, že bude po svém odchodu mít. Jakmile se jí podařilo vytratit se z domu Masonových, rozvažovala, kam půjde, a toto rozhodování nebylo snadné, protože jí zbyla jen ulice. Neměla nikoho, koho by požádala o pomoc. Nikoho, kdo by ji na den dva ubytoval. Nikoho, kdo by se o ni postaral, kdo by ji ochránil, kdo by jí pomohl najít nové místo. Město, z něhož znala malou část, jí v čase nastupujícího večera nahánělo strach. Skoro při každém pokřiku nebo prudkém výbuchu smíchu nadskočila a ohlédla se za sebe. Lidí postupně ubývalo a s tím narůstala její obava, živil ji večer, tma a lidé stahující se do domovů a ti, co se potáceli a nestačila jim šíře ulice. Dokonce v jednu chvíli zapochybovala o svém kvapném odchodu a napadalo ji, jestli by se neměla vrátit, ale když procházela uličkou, kde narazila na muže opírajícího se o jakousi ženu, málem vykřikla a tento výjev veškeré její pochybnosti umlčel. Ne, nevrátí se. Polkla a co nejrychleji utíkala co nejdál. Ulička ji vyplivla u hlavní silnice. Přešla po mostě, ohlédla se a pak se pod něj rychle schovala.
„Co tady chceš?“ zasyčela ženština sedící u plápolajícího ohně tak blízko, až hrozilo, že jí chytnou šaty. Byla bezzubá a stará, na hlavě měla posazený obrovský čepec, který kdysi býval bílý, nyní byl zažloutlý a šedivý. Vrásčité ruce, v nichž byla zažraná špína, otáčela nad ohněm.
„Promiňte, já… já… mohla bych tu zůstat?“ požádala Margaret. Žena vypadala děsivě, s cáry bílých vlasů vylézajících zpod šátku a jakoby vtaženými ústy, ale Margaret usoudila, že nemá jinou možnost, než s ní zůstat. Potřebovala si odpočinout a zahřát se.
„Tohle je moje místo! Najdi si svoje!“ zahuhlala žena.
„Ale já… Je zima a já nemám kam jít. Prosím!“
„Co za to?“ pohodila žena hlavou.
Margaret zapřemýšlela, jak by se mohla ženě odvděčit. Pak sáhla do kapsy kabátu
a vylovila tři koláče, které si stihla před odchodem zabalit.
Žena po nich lačně chňapla, ale potom se zarazila a jeden Margaret vrátila.
„Jednu noc,“ svolila, zakousla se – pokud se to dalo takto říct – a žmoulala v ústech měkké těsto. „Hm, jídávala jsem lepší,“ zabrumlala při prvním soustu, ale ukousla si i podruhé, hlad byl větší než chuť.
Margaret si sedla na kufr, blízko k ohni, kabát si přitáhla co nejblíže k tělu, jelikož zimní noc nebyla vhodná na nocování venku, zakousla se do zbylého koláče, aby uklidnila žaludek a za moment usnula vyčerpáním. Za opatrného svítání se probrala, tělo měla unavené, polámané, promrzlé a hlavu těžkou. Bezzubá žena spala schoulená kousek od ní. Margaret chňapla kufr a pokračovala v cestě městem, až se dostala do ulice, kde stál penzion Naděje. A před ním omdlela.
Pokračování ve čtvrtek 7. 8.
