Článek
Kapitola šestnáctá
Šeptanda je nejlepší reklama, a tak když se rozneslo, že penzion Naděje je vcelku kouzelné místo, netrvalo dlouho a první patro se poměrně rychle zaplnilo novými hosty. Hodně tomu napomohli manželé Mallbeckovi z vedlejšího města, přesněji paní Mallbecková, kterou bylo těžké uchvátit, což bylo jedině dobře, protože v případě, že by tomu bylo opačně, její slova by ve společnosti přišla o svou důležitou váhu. Takto jí ti, co si mysleli, že něco znamenají, naslouchali, aby věděli, na jakých místech se mají ukázat, a posléze o nich básnili podobně jako paní Mallbecková, i když se jim ve skutečnosti vůbec nezamlouvala, ovšem nedovažovali se to dát najevo, aby nebyli nařčeni z toho, že nemají vytříbený cit.
„No tohle! Tohle je kouzelné místo!“ zašvitořila paní Mallbecková jedno odpoledne, když s manželem vklouzla do penzionu, a očima zálibně těkala po hale.
„Vaše paní má skvělý vkus,“ poznamenal Gerald Hope potěšeně. Od rána byl připravený za pultem, aby mohl uvítat prvního hosta toho dne, i ty další, v něž doufal.
„Děkuju. Jsem toho živým důkazem,“ podotkl pan Mallbeck.
„Sem budeme jezdit pravidelně,“ rozhodla paní Mallbecková ihned, aniž by viděla první patro a zařízení pokoje, hala jí bohatě stačila, aby si vytvořila neomylný názor.
„Ano?“ její manžel povytáhl obočí, ale bylo jasné, že toto přání své ženě neodepře, poněvadž pocházelo z ranku skromných přání.
„Ano,“ řekla pevně.
„Budeme jenom rádi, madam,“ uklonil se Gerald Hope.
„Vy tu máte i klavír!“ vydechla paní Mallbecková, když ho uviděla.
„Ano, pokud budete chtít, je vám klavír k dispozici,“ nabídl jí Gerald Hope.
„To mé ženě raději neříkejte, nebo se na nikoho jiného nedostane,“ zažertoval pan Mallbeck a odvedl svou choť do pokoje, než si stačila sundat rukavičky a začít hrát.
Gerald Hope se za dvojicí, která spolu byla sezdána zřejmě delší čas, jak odhadoval podle jejich věku, ale chovali se, jako kdyby se brali teprve včera, díval, pak očima zaletěl k tichému klavíru. Uvědomil si, že k němu pro samou péči o hosty nesedl už dva dny. Protože v hale nikdo nebyl ani si žádný host nepřál, aby mu vyplnil jeho přání či rozmar, usedl na stoličku, protáhl prsty a rozeběhl se po klávesách.
„Aspoň že hrajete vesele,“ ozvalo se mu těsně za zády.
Gerald Hope samým leknutím nadskočil. „Charlesi! Vyděsil jsi mě!“
„Promiňte, to jsem nechtěl, ale hrál jste moc pěkně,“ pochválil ho. „Naučíte mě to?“ požádal.
„Ukaž ruce,“ Gerald Hope kývl k Charlesovým dlaním.
Charles k němu zvedl ruce se štíhlými, dlouhými prsty, které by z něj mohly udělat šikovného zloděje. Ještěže Charles o takovém řemesle neuvažoval, i když tím přišlo o skvělého pracanta. Gerald Hope je uchopil a pečlivě si je prohlédl.
„Naučím,“ souhlasil nakonec.
„A kdy?“
„Až bude čas. Dnes jsem ubytoval hosty už i ve druhém patře. Manžele Mallbeckovi. Zbývá nám posledních pět volných pokojů. S takovou budu muset znovu najmout kuchařku – na Margaret to nemůže celé zůstat – a další pomocníky. Nějaké pokojské a nosiče.“
„Já vám je seženu!“ nabídl se Charles.
„Ty nikoho nesháněj!“ zarazil ho Gerald Hope.
„A proč? Hosty jsem vám sehnal taky já!“
„Opravdu? A kdo tady hraje na klavír?“ škádlil ho.
„A kdo vám poradil, abyste zahrál něco veselejšího?“ kontroval Charles a bavil se.
Gerald Hope si odkašlal a zvážněl. „A jak jsi je sehnal?“
„Tak různě,“ špitl a nohou zarýpal v zemi. Nevěděl jistě, zda by měl zmínit, že v tom hrála roli kostka mýdla, buchta a klavír. O tom druhém a třetím by se snad zmínit mohl, ale o mýdlu raději ne, uvažoval.
„Víš co,“ pověděl Gerald Hope a opřel se zády o klavír, „raději to ani nechci vědět. Vlastně na tom nezáleží. Máme hosty? Máme. Budeme mít peníze? Budeme. A na tom záleží,“ skončil to.
Když se o týden později odhlásili a zaplatili tři hosté a Gerald Hope se sklonil nad účetní knihou, obrázek se rozhodně vylepšil. Konečně se mohl uvolnit a usmát.
Pokračování ve čtvrtek 25. 9.
