Článek
Kapitola druhá
„Neříkej mi, že jsi tu zase,“ zaúpěl John Paul, když spatřil, kterak se vedle něj Misty zjevila jako duch. Vůbec ji neslyšel přijít. Chytl si hlavu do dlaní a vydal podivný zvuk, který připomínal zavrčení i zaúpění. V noci špatně spal, dlouho zíral do tmy, jako by v ní mohl něco zahlédnout, a když konečně usnul, brzy se probudil a udělal tu chybu, že se neotočil na druhý bok a nezavřel oči, nýbrž uvolnil spoutané myšlenky a přemýšlel. Nechtěl přemýšlet, chtěl spát, ale nedokázal si pomoct, myšlenky odháněly spánek a on hmatal v posteli vedle sebe, ačkoli věděl, že tam nikdo neleží.
„Paule, nech toho,“ promluvil káravě sám k sobě. „Nech toho!“ zopakoval drsněji a uvěznil v dlani kousek prostěradla.
„Neříkám vám to, rovnou se vám ukazuju,“ Misty vypnula hruď. „Jsem váš nejvěrnější zákazník,“ prohlásila potěšeně.
„Opravdu? Jenže zákazníci nekradou, ale nakupují za peníze,“ sehnul se k ní a Misty z jeho dechu ucítila alkohol. Určitě to byl alkohol. Zamračila se.
„A prodavači prodávají, neokrádají,“ vrátila mu to.
John Paul se narovnal. „Zásah,“ zamumlal a koutkem oka se podíval, zda je někdo neslyšel.
„Dnes vám ale nechci nic ukrást, i když mám velký hlad,“ pronesla Misty a rukama si stlačila břicho, aby ho ztišila, jelikož se jí rozkňučelo hladem. V noci ji probudil hlad a křeče, co jí svíraly žaludek. Trvalo nejméně hodinu, než přestala myslet na jídlo a usnula, Fred jí přitom funěl do ucha a Josefína s Chloe jí zahřívaly bok.
John Paul zavřel oči a vypadalo to, jako kdyby s něčím bojoval. Potom hmátl za sebe.
„Na,“ natáhl k Misty ruku, na dlani mu ležel velký pomeranč.
Misty si ho vzala, aniž by ho přesvědčovala, že jí nic dávat nemusí, a strčila si ho do kapsy kabátku. „Pozor, hrozí, že si o vás budu myslet, že máte dobré srdce,“ nadhodila s úsměvem.
„A já, že jsi milá.“
„Já jsem milá.“
„Zatím jsem si toho nevšiml. A ten pomeranč sníš hned,“ poručil. „Ještě mi tu omdlíš z hladu.“
„Třeba by to k vám přilákalo pozornost,“ nadnesla.
„Ne takovou, o jakou bych stál,“ utrousil na půl pusy.
„Nemusím se bát, pomohl byste mi.“
„To nemůžeš vědět.“
„Nenechal byste mě umřít,“ pronesla nevinně.
John Paul k ní prudce otočil hlavu, až se Misty lekla.
„Co se stalo?“
Když John Paul neodpovídal a je na ni beze slova hleděl, pokračovala: „Nemůžu ho teď sníst. Chci se rozdělit se svými přáteli.“
John Paul se konečně vzpamatoval. „A kolik jich je? Těch přátel.“
„Tři.“
„Čtyři na jeden pomeranč?“ John Paul pozvedl obočí.
Misty pokrčila rameny. „Taky by nás mohlo být pět.“
„Nebo byste mohli mít víc pomerančů.“
„Nebo.“
John Paul podruhé sáhl do košíku, přičemž si u toho cosi mumlal. „Na,“ v ruce svíral tři pomeranče. „Ty jsou pro tvé přátele.“
Misty vrtěla hlavou. „To nemusíte.“
„Vím, že nemusím,“ strčil jí je do kapes kabátku. „Ale chci,“ šeptl, jako by se styděl, že dělá dobrý skutek.
„Děkuji. Teď si o vás asi já budu myslet, že jste milý. Jak vám říkají?“ Misty k němu zvedla oči, které mu dnes opět připadaly, jako by to byla tekutá čokoláda, sametová a sladká, příjemně lepkavá, co pohladí jazyk.
„Jmenuju se John Paul Swindle, ale říkají mi jenom Paule.“
„Proč?“ neodpustila si Misty zvídavou otázku.
John Paul se poškrábal na nose. „Prostě proto.“
„Vy jste výřečný.“
„A jak se jmenuješ ty?“
„Misty Blackwoodová.“
„Misty?“ vykulil oči.
„Ano, Misty,“ zopakovala. „Nelíbí se vám moje jméno?“
„Ale ano, líbí,“ řekl nejistě, jako by ji nechtěl urazit. „Jen mi přijde… zvláštní.“
„To proto, že i já jsem zvláštní.“
„To rozhodně jsi.“
Misty se podívala za Johna Paula. „Kolik pomerančů jste dnes prodal?“ očima hladila oranžové kupky.
„Ani nevím, nepočítal jsem to,“ pokusil se větu pronést s patřičnou lehkostí a působit uvolněně.
„A bylo vůbec co počítat?“
John Paul mlčel.
„Necháte mě, abych vám pomohla?“ nabídla se z ničeho nic.
„Chceš si odpracovat ten ukradený pomeranč?“
„Ano, protože ty ostatní byly dárky.
„Samozřejmě.“
Misty popadla jeden z prázdných košíků, jenž ležel za Johnem Paulem, naplnila ho několika pomeranči a vydala se do tržiště.
„Kampak jdeš?“ volal za ní John Paul, ale Misty mu jen zamávala.
Než se stačil vzpamatovat, Misty se vrátila a přivedla s sebou ženu s malým dítětem, chlapcem, který byl ve věku, kdy na všechno rád chytal a všechno ochutnával. Jakmile se chlapec přiblížil ke stánku, bez váhání chňapl po pomeranči, zakousl se do něj, načež se zašklebil, protože kůra nechutnala zrovna nejlépe.
„Charlie, takhle se pomeranč nejí,“ matka synovi pomeranč sebrala a Charlie se natáhl po jiném, asi aby zkusil, jestli bude taky tak nedobrý jako ten první.
„Oloupu ho,“ nabídla se Misty, když spatřila, kterak se chlapec chystá k další ochutnávce. Sehnula se a natáhla k němu ruku. „Půjčíš mi ho na chvíli,“ opatrně si od něj vzala pomeranč a začala ho zkušeně loupat. Charlie ji po celou dobu zkoumavě pozoroval. Misty pomeranč zbavila kůry a poté ho vrátila chlapci. Charlie neváhal a pomeranč začal ožužlávat. Byl spokojený jak on, tak i jeho matka, jež se obrátila k Johnu Paulovi.
„Tahle slečna říkala, že tu máte nejlepší pomeranče, které můžu sehnat,“ pronesla směrem k překvapenému a trochu zaraženému Johnu Paulovi, jenž celý výjev sledoval s otevřenou pusou, jako by nevěřil tomu, co vidí. „A podle toho, jak můj syn ztichl a pochutnává si, to je pravda,“ ohlédla se po Charliem, jenž si stačil pokapat kabátek, ale vůbec mu to nevadilo.
Misty musela do Johna Paula mírně dloubnout, aby se vzpamatoval z šoku, že s ním mluví zákazník, místo aby on mluvil na něj.
„Ano, ano, to má pravdu,“ blekotal. „Jestli chcete, můžete i vy ochutnat,“ nabídl zákaznici velkoryse.
„Děkuji, ale to nemusíte, spokojenost Charlieho je mi dostatečnou odpovědí. Navíc vaše pomocnice už nám dala ochutnat,“ oznámila.
John Paul se po Misty podíval, ale ta jen pokrčila rameny. Člověk musí pro velké věci přinášet malé oběti.
„Vezmu si dva kilogramy, prosím,“ požádala žena. „Vezmu si je hned. Ale odvažte mi ještě pět, pro ně pošlu služebnou.“
John Paul se málem roztančil. „Hned to bude,“ řekl a činil se, aby zájem ženy náhle neopadl, aby se chlapec třeba nerozbrečel nebo nezašklebil nebo neudělal něco, co by nemuselo souviset s tím, že mu nechutná pomeranč, ovšem vedlo by to k tomu, že by žena odešla, aniž by si s sebou odnesla byť jeden pomeranč.
„Tady,“ podával ženě odvážené pomeranče. „Moc mě těšilo. A říkala jste, že chcete připravit pět kilogramů?“
Žena shlédla na svého syna, jenž dojídal poslední sousto. „Možná deset…,“ opravila svou objednávku.
Zatímco John Paul obsluhoval, Misty se vytratila a za okamžik přiváděla další dva zákazníky, tentokrát muže.
„Tahle dívka nám tvrdí, že nesmíme tržiště opustit bez vašich pomerančů,“ promluvil mladší z nich. Byl dobře stavěný a hodně vysoký, měl hluboký hlas i hluboko zapadnuté oči.
„Mám rád pomeranče,“ ozval se druhý, starší a menší, jenž si pomeranče prohlížel hodně zblízka, jako by na ně špatně viděl.
„A má jednoznačně pravdu,“ řekl John Paul sebejistě.
„Co jiného byste taky měl tvrdit o vlastním zboží, že?“ pronesl starší muž skepticky. „Kdyby tady byl jiný prodavač pomerančů, jistě bychom od něj slyšeli to stejné.“ John Paul nebyl daleko od toho, aby muže neměl rád.
„Je to jedno, vypadají dobře,“ zhodnotil nabídku ten mladší a poručil si pro každého z nich pytlík pomerančů.
Netrvalo ani tři hodiny a John Paul prodal polovinu pomerančů, které s sebou dnes přivezl, aniž by nějakému zákazníkovi naúčtoval víc, než kolik měl zaplatit (a při takovém prodeji to ani nebylo nutné), nebo mu nějaký pomeranč odcizil.
„Jak jsi to dokázala?“ zeptal se Misty užasle poté, co se rozloučil se starší ženou, jež se mu vyznala z lásky k pomerančům a citronům, kterých dokáže spořádat opravdu spoustu
a pomalu si jejich šťávu z nich kape i do polévky, jak mu šeptem svěřila, a dlaní si přitom zakrývala smějící se ústa bez zubů. Popřála mu požehnané svátky a slíbila, že do Štědrého dne ještě nejméně pětkrát přijde. John Paul se kochal poloprázdnými bedýnkami, které se jal sklízet.
„Ani nevím, vlastně to nebylo zase tak těžké,“ pravila prostě, vrátila Johnu Paulovi košík, opět prázdný, a protáhla se. Poprvé po dlouhé době nebyla úplně zmrzlá, jen trochu, zahříval ji neustálý pohyb i radost, když sledovala, kterak je John Paul spokojený a rozpouští se v něm smutek, až to na konci dne vypadalo, že z něj nic nezbylo.
„Mně to připadalo nesmírně těžké. Dokud jsi nepřišla ty.“
„Dnes jste si vydělal.“
„Ty jsi mi vydělala,“ uznal John Paul poctivě. „Děkuju ti.“
„Opravdu mi máte za co poděkovat,“ prohlásila naoko sebevědomě.
John Paul posbíral pomeranče a podal je Misty. „To máš jako odměnu,“ řekl.
Misty si pohladila vyboulené kapsy. „Už jste mi jich dnes dal hodně. Další se mi do kapes nevejdou.“
„Určitě vejdou. Dal bych ti k jídlu i něco dalšího, ale mám jen pomeranče,“ pronesl to, jako by se omlouval, že jí nemůže nabídnout víc.
„To nám bude stačit.“ Misty si je vzala a nastrkala si je do kapes.
John Paul sáhl do své kapsy a zalovil v ní. „A tady,“ do volné ruky jí vložil mince.
„Pomeranče ráda přijmu. Celý den jsem nic nejedla. A peníze taky,“ zavřela dlaň s mincemi. Pečlivě si je uschovala. „Jestli chcete, můžu přijít i zítra a pomoct vám,“ nabídla se.
John Paul se dlouho nerozmýšlel. „Myslím, že chci.“
„Domluveno, “ kývla.
Pokračování příště…
