Článek
Hned po dočtení pohodové romance Kdo je tu šéf? jsem poctivě uvažovala, do jakého příběhu zabodnout oči tentokrát. To je vždy nejtěžší fáze – vybrat si, čemu se budu v dalších dnech, případně týdnech věnovat. Správně a citlivě nacítit náladu.
Ze stále se zvyšující kupičky jsem nakonec vytáhla životopisný román Helena Rubinsteinová a tajemství její krásy ze stále bobtnající série Významné ženy. Jenže po třech desítkách stran jsem knihu prozatím odložila. Chudera trpí toporným překladem, a to je mi líto. Čte se krkolomně a se zaťatými zuby.
A tak jsem se do kupičky zanořila znovu a rozhodla se navázat na Kdo je tu šéf?, respektive si přečíst, jak to celé začalo. Vrátit se na začátek, k první knize ze série čítající celkem osm příběhů, jak jsem vyčetla ze stránek spisovatelky Petry Schierové. Uvidíme, kolik jich vyjde v češtině…
Lichterhaven je vskutku sympatické malé městečko se sympatickými obyvateli. Jejich hnacím motorem není káva, jako to platí u obyvatel Dream Harbour v Kavárně s vůní perníčků, nýbrž drby. Ale tak nějak jsou to laskavé drby, vůbec celé prostředí, jak ho autorka přibližuje čtenáři, působí nesmírně přívětivě a lákavě, že by si tam jeden hnedle zajel na delší dovolenou, nebo se tam rovnou odstěhoval. Dýchá to pomalým tempem života, díky kterému člověku během dne – nebo spíš celého života – neuteče to podstatné. Soudržná komunita drží pohromadě, protože to přece sousedé dělají.
A rodiny taky drží pohromadě, poněvadž od toho přece rodiny jsou.
No, jak které…
Je to odpočinkové v tom dobrém smyslu slova, takové pohlazení po našich raněných dušičkách a vhodné nejen jako čtení na letní dovolenou, ale kdykoliv, kdy je potřeba se uvolnit a nezahlcovat si hlavu těžkými tématy.
Právě popisované prostředí, klid a pohoda, které z příběhu vanou jako příjemný mořský vítr, i absence vulgarismů a jiných ruchů čtenářky velmi oceňují. Nesmím zapomenout na fenku Čoko. Její promluvy jsou roztomilé a dojemné a platí, že příběhu pomáhají na čtivosti. Natolik, až hrozí, že by si i čtenář chtěl pořídit pejska… Samozřejmě se jim zamlouvá i opravdu romantická romantika.
S čím naopak čtenářky trochu bojovaly, byla hlavní hrdinka Melanie Brennerová. Melanie je totiž odtažitý, formální typ, neumí se uvolnit, bojí se dát najevo, co cítí, vůbec se bojí i cítit, avšak není to její přirozenost, jen maska, kterou si v průběhu života vytvořila a pravidelně nasazovala. Její reakce mohou zarazit a odradit. Přesto autorka pěkně vysvětlila, proč Melanie jedná, jak jedná, proč se chová, jak se chová, proč je taková, jaká je. Právě proto si nakonec náklonnost čtenáře získá či udrží. Navíc to, že dojde k jejímu „roztátí“, se očekává.
Nechybní ani erotické pasáže, opět smyslné a na někoho moc detailní. Ale jak už jsem zmiňovala v případě Šéfa, nevyznívají vulgárně ani příliš „anatomicky“. Jen (d)okořeňují příběh. A Alex Messner, Melanin nápadník, je opět – jako sochař Ben – normální muž bez různých poruch osobnosti, úchylek, dětských traumat, jako tomu bývá např. u hrdinů románů z nakladatelství Baronet. Zničení. Porouchaní. Rozbití na kusy. A tak podobně. Autorka umí napsat přitažlivé muže, kterými by nejedna žena nepohrdla.
Další, co jsem kvitovala, bylo i to, že autorka nemá potřebu neustále popisovat, jak statná a přitažlivá mají její hrdinové těla. Jak jsou svalnatí a vysportovaní. Zmíní to, ale neopakuje stále dokola. To je jedna z „otravností“, s níž se u romantických knih potkáváme a která mě osobně nebaví.
Zato romány z Lichterhavenu, kde se nic neutají, mě baví číst. A v této činnosti budu moct pokračovat.
Pokud vás román Psí štěstí láká, nebo jste ho dokonce už četli, můžete se začátkem dubna těšit na třetí pokračování, ve kterém se opět objeví pejsek, konkrétně zlatý retrívr, a Messnerovic rodina. Tentokrát si svoji romanci bude užívat Luisa, sestra Alexe a Christiny, spolu se svojí dávnou láskou Larsem, nejlepším kamarádem Alexe, což naznačoval již druhý díl Kdo je tu šéf?. Bude se to jmenovat Psí láska a tady v recenzích na ni přijde řada.
Už se těším!
Schier, Petra: Psí štěstí, Cosmopolis, vyd. 1., 2024
