Článek
Tohle bude vzpomínková recenze. Vzpomínková v tom smyslu, že první detektivku od Roberta Galbraitha alias J. K. Rowlingové Volání kukačky jsem četla na podzim před deseti lety, tudíž četbu nemám uloženou v živé paměti, ale té, co spíš oddechuje lehkým spánkem, ze kterého ji sem tam probudím, když z ní potřebuju vylovit, o čem tuším, že se tam skrývá.
V druhé polovině září, možná na startu října roku 2015 jsem si ji při náhlém nápadu pořídila v antikvariátu a začetla se do ní okamžitě. Bylo to víc jak rok od českého vydání zahraničního hitu, jenž se prodral do žebříčků prodejnosti a ohromný sukces zaznamenal poté, co vyšla najevo pravá identita autora. (Malá ukázka toho, že kvalita je sice důležitá věc, ale když se podpoří profláknutým jménem, prodeje stoupnou rychle a bezbolestně.) Vydalo ho dnes již neexistující nakladatelství Plus, to bylo před mnoha lety pro podobnou produkci sloučeno s nakladatelskou značkou Kniha Zlín a jeho název zanikl.
Zmínit tento starý titul mě napadlo díky tomu, že jsem od počátku roku detektivní sérii s válečným veteránem a nyní soukromým detektivem Cormoranem Strikem doporučila několika zákazníkům hledajícím vhodnou detektivku a ti byli s četbou spokojení natolik, že si pořídili i další díly. Je to i vhodný tip pro ty, kteří mají rádi detektivky, ale nemají rádi rychlost, akčnost, rozlité krvavé řeky a anatomické detaily zločinu. Jsou vyznavači pravých opaků. Nevadí jim, když kniha trpí „nadváhou“, když je její děj pomalý a pozvolný, když plyne líně jako řeka, která ví, že není kam spěchat, poněvadž do cíle dorazí tak jako tak, baví je samotný průběh vyšetřování, nikoliv zločin samotný a vychutnávají si popisné pasáže.
Čtenáři v souvislosti s onou pomalostí mnohdy spojují i nudu. Ale pomalost není nudná, to jen my jsme si jí odvykli, jsme „pokažení“ zběsilostí sociálních sítí, rychlým skrolováním, zběžným prolétáváním zpráv, všechno chceme mít hned teď, nejlépe na počkání, o půlnoci objednáš, ráno v boxu máš. Naše pozornost je rozbitá, soustředění v prachu, mozek trpí.
Špatně. Špatně. Špatně. Chyba v takovém případě není na straně autora, nýbrž čtenáře, ten špatnými návyky ztrácí čtenářské schopnosti.
Jednotlivé díly lze číst v libovolném pořadí, co kniha, to jeden případ, ale doporučila bych začíst se od začátku, a hlavně se neochudit právě o první díl. Už jen kvůli seznámení Cormorana s Robin Ellacottovou, to je zábavná scéna, vybavím si ji i po tolika letech.
Volání kukačky ani navazující díly (dosud jich vyšlo sedm, prozatím poslední, Hladový hrob, do knihkupectví vtrhl v únoru letošního roku) nečtu ani tak kvůli případům vražd, ale právě kvůli vyšetřující dvojici, Cormoranovi a Robin, na počátku jeho sekretářka a posléze společnice v detektivním podnikání. Je to sympaticky vyhlížející pár, jejichž pozvolna se rozvíjející vztah se prolínání všemi díly. J. K. Rowlingová umí vymyslet a napsat plnokrevné postavy, které čtenáře baví a chytnou, takže ho zajímá, jak to s nimi bude dál, kam je život (spisovatelka) zavane.
Přestože se detektivní série na knižním trhu ohřívá už jedenáct let, stále se jednou za čas objeví čtenáři, co ji neznají, ale rádi ji objeví. Třeba právě s pomocí nás, knihkupců.
Klidně tím čtenářem můžete být i vy…
Galbraith, Robert: Volání kukačky, Plus, vyd. 1., 2014
