Článek
Uzrál čas Vyměnit vodu květinám. Je to ten druh románu, jenž žije i poté, co mu ani noviny, ani časopisy, ani televize nevěnují pozornost, ale ve čtenářských myslích, které neustále baží po dalším a novém příběhu, dýchá dál. A tak se na něj chodí ptát a hledají ho. Kupují si ho pro sebe nebo jako dárek. Je tomu tak od roku 2021, kdy se zabydloval v knihkupectvích a zabydlel se v nich útulně a na věky.
Zmiňovala jsem to v recenzi na Tetu (dosud poslední román Valérie Perrinové, Jota, 2025) a zmíním to znovu. Sama jsem jím v roce vydání byla zaujatá, ale ještě jsem pro něj nebyla vhodnou čtenářkou. Leckdy čtenáři potřebují čas, aby pro některé knížky dozráli, zmoudřeli, naladili se na jejich vlnu. A knížky mezitím trpělivě čekají. Jim čas neubližuje.
Vyměnit vodu květinám je spletitý příběh, co skáče v čase. Je paletou spousty postav, jejichž životní nitě se postupně spojují, splétají, šmodrchají, po čase i rozplétají nebo se zamotají navždy. Postavy, co se vzájemně milují, nenávidí, ubližují si, podvádí se, odpouští si, zapomínají, rozpomínají se, propadají se do půdy, která přijímá jejich strachy, hříchy, slzy, ztráty, bolesti. Jsou to precizní portréty vykreslené citlivou rukou, spousta detailů, které postavám na papíře dodávají osobnost. Psychologické ponory do hlubin duší s nejrůznějšími přívlastky.
Postavou v popředí, od níž se dějové linky odvíjí, je Violett Dušičková. Na začátku knížky už jako správkyně hřbitova. V průběhu života mladá dívka, která poznala krásného muže. Manželka. Závorářka. Matka. Ač pracuje na místě, kde odpočívají mrtví, a sama je svým způsobem mrtvá, přece jen tu žije život. Raší v každé květině na hřbitově, hrobech nebo Violettině zahrádce, jež si probojovává cestu z podzemí ke slunci. Ostatně ani zesnulí nejsou zcela bez života. Sice spí věčným spánkem se svými příběhy, které však žijí dál v lidech, co je znali a co o nich mluví třeba právě s Violett nad šálkem čaje i něčeho silnějšího.
Než jsem se pustila do psaní, laborovala jsem s tím, co napsat, co prozradit. U Perrinové nic není jen tak, vše souvisí se vším, všichni spolu souvisí. Proto považuji za neslušné prozrazovat víc. Popravdě by to ani nebylo možné. V příběhu je tolik emocí a událostí, tolik motivů a myšlenek, které ve vás zakoření, že nejlepší a nejjednodušší způsob, jak je všechny vstřebat, je si román přečíst, odhalit si je v tichu.
V jednom komentáři jedna čtenářka napsala, že příběh pohladí a zahřeje. Dovolím si oponovat. Příběh vás podrápe a zastudí. V tom dobrém smyslu. Je z něj silně cítit melancholická atmosféra. Jako vůně květin. Přesto s příchutí naděje, jež ke konci sílí. Je to brilantní čtení o odvrácené straně lásky, partnerských vztahů a mateřství. Proto se, tuším, nejvíce dotkne právě matek. Podobně jako např. Sophiina volba.
Jako květiny mají svůj čas, stejně tak jej potřebuje i tento duchaplný román. Od čtenáře vyžaduje, aby četl pomalu a vnímavě a vychutnával si jednotlivé věty složené z „přesných“ slov a precizně přeložené. Vše se odehrává v tempu líně plynoucí řeky, která nikam nespěchá, protože ví, že dřív nebo později, na tom nezáleží, dorazí do cíle. A v tom cíli přese všechen smutek a ztráty, které se nedají zvrátit, čeká štěstí a nový nádech. Pro život.
Jsem ráda, že jsem si, troufám si tvrdit, nejoblíbenější a nejznámější román Valérie Perrinové přečetla. A ještě radši, že jsem si na jeho přečtení počkala.
Šeptá se, že popáté uchopila pero a tká nový příběh. Nechat se překvapit bude krásné.
A než se tak stane, můžete si čas ukrátit a Vyměnit vodu květinám.
Perrinová, Valérie: Vyměnit vodu květinám, Jota, vyd. 1., 2021
