Článek
Po delší době, asi tak půl roku, jsem opět byla nucena objednat se k zubaři.
Ono ten zub otravoval už dřív, jenže to jsem měla virózu, kašel…tak to prostě nešlo.
Nemůžu si stěžovat, po sdělení svých potíží mne vzali téměř okamžitě, hned na pozítří.
Jaké však bylo moje překvapení, když hned po vejití do průjezdu domu mi do očí padla cedule „MDDr. XY ordinuje v suterénu“.
Co se dá dělat, řídím se navigační cedulí. Schody sice vypadají nově, čistě, jenom jsou trošku příkřejší a ty jejich stupně o něco vyšší, než těch pár do zvýšeného přízemí původní ordinace. Navíc zábradlí mají jen po jedné straně. A jako na potvoru zrovna na opačné, než já bych potřebovala. No nic, z obou stran je zeď, tak jim ji holt trošku ošmátrám. Kdyby zrovna šel někdo proti, má zkrátka smůlu. Raději zabrat celou šíři s bídou 80 čísel širokého schodiště, než se z něho dolů skutálet.
Jako bych to přivolala. Sestřička. Ale prý v klidu, že počká.
Jenomže ani po zdolání těchto schodů není všem trablům konec. Sice se člověk ocitne na takové malé plošince, kde je pár židliček k sednutí si a jsou zde také dveře na toalety.
Ordinace jsou však dál, ale hlavně - níž! Sice jen o dva, tentokrát široké schody, ale ty jsou zcela bez zábradlí. Co je platné, že oblepené žlutočernou páskou. Ta nic neřeší. Jejich stupně jsou ještě o něco málo vyšší než u těch, které jsem již zdolala.
Chvíli bezradně zírám, než se přesunu na zcela opačnou stranu, než momentálně stojím, abych je, za pomoci chytání se zdi, zdolala. Musím totiž bokem a kvůli nemocnému koleni jen z jedné strany.
Uf! Konečně dole před ordinací a bez „políbení matičky Země“.
Jenomže tady zase není nač si sednout ani oč se opřít a já stát nevydržím. Tak zase ty dva hrozný schody zpět na plošinku se židličkami. Naštěstí nahoru mi to jde líp. Konečně usedám a mám toho tak akorát.
Nedovedu si představit muset mít hůlku nebo dokonce berle, na tož pak chodítko, byť se sedátkem.
Ještěže mne sestřička volá až tak po deseti minutách.
Kouknu do otevřených dveří ordinace a tam mne čeká další šok.
Čisťounká, ale malinkatá, něco jako spíš nora. Okolo zubařského křesla tak tak na projití.
Ne, nejsem žádný rozmazlenec, který očekává ordinaci velkou jak taneční sál, ale tohle mne fakt dostalo.
„Proboha, kam vás to dali?“
To kvůli novému přístupu zdravotní pojišťovny? Jako že nebude už hradit anestezie, tak aby křik pacientů nebyl venku tolik slyšet?“
„Ne ne,“ směje doktor. „Ale my jsme to nevymysleli.“
Při objednávání k další návštěvě mi sděluje, abych příště zůstala „nahoře“, že bude dělat rentgen, a ten zůstal kde byl. Sestřička že si mne najde tam, abych nemusela se tolik trmácet po schodech, když se mi špatně chodí.
Inu, pan doktor pochopení má, na rozdíl od těch, kteří mu tu ordinaci přestěhovali.
Tak jen doufám, že sice s obtížemi, ale ty chody dokážu zvládat do nejdéle.
Protože si neumím představit hledat jen kvůli nim jiného zubaře.
