Článek
K volbám chodím pokaždé a ke každým.Jsem zastáncem toho, že kdo nejde, ať pak ale neremcá, že se mu něco nelíbí.
Protože špatně chodím, jedeme tam vždy autem, v sobotu, protože jindy se to bratrovi kvůli práci nehodí. Ono je vlastně jedno, kdy v tom vymezeném čase člověk ten lístek do urny hodí.
Tak jsme se vypravili i tuto sobotu. Jenže kousínek před cílem šňůra aut…Po chvíli bylo jasno. Silniční válec, smrádek z tekutého asfaltu…půl silnice vybroušené, provoz po jedné půli kyvadlově řízený muži v zelených vestách s „plácačkou“. Ale přece jen jsme se dočkali a projeli. Jenže po pár desítkách metrů se totéž opakovalo.Vybroušené „vany“ jednou v pravé, podruhé zas levé půli silnice se táhly ještě notný kus za školu, ve které se ty volby konaly. Šance někde poblíž zastavit nulová. A i kdybychom zajeli do nějaké postranní uličky, na druhou stranu bychom se stejně nedostaly, pokud bychom nechtěli zůstat přilepeni v té asfaltové vaně. Objíždět to dál až na druhou stranu taky směsl nemělo. Celý chodník byl přímo zabarikádován auty, pouze před vraty oné školy na malinkatém volném místečku stáli pracovníci silnic s těma „plácačkama“.
A tak jsme to nakonec vzadli a jeli dál.
Jenomže ona ta silnice tu opravu víc než potřebovala, ten „tankodrom“ tam ale byl už drahnou dobu. Proto se dívím, že pokud tedy nutně se muselo pracovat v pátek i sobotu, že by to ještě ten týden nepočkalo?
Nebo je to jinak a někomu šlo o to, aby se lidé k těm volblám nedostali? Kdo, proč a z čeho má strach?
Nemá cenu o tom hloubat, priostě to tak mělo nejspíš být, že jsme k těm volbám jít neměli. Vzpomněla jsem si totiž na slova mojí prababičky, která vždy říkávala: „Co Bůh činí, dobře činí, budiž jméno jeho pochváleno.“
