Článek
Dnešní doba je víc než hektická, stále se někam spěchá. A je úplně jedno, jestli jste v práci nebo doma.
Jeli jsme na pravidelný sobotní nákup, jako vždy, jednou za týden. A právě tam, v obchodě, mi ve frontě u pokladen padl do oka stojan s květinami a nad ním vyvěšený kalendář se jmény, která staví v těchto dnech svátek.
Z nudy pročítám, když mi dojde, že jedno z těch jmen nosí i moje letitá kamarádka. No do háje, vždyť já bych na ni málem zapomněla!
Domů se vracíme krátce před polednem. Z nákupu vyndám jen to nejnutnější, co musí do mrazáku, a už se řítím k počítači. Snad to ještě stihnu, než si bude myslet, že jsem si na ni ani nevzdechla. V rychlosti vybírám obrázek květiny a připojuji přání, tentokrát jen stručné. Hotovo, odesláno.
A teď honem pokračovat ve vybalování nákupu, jinak mne rodina „sežere“.
Při odpoledním klidu mi nedá nekouknout se, jestli už si kamarádka to moje přáníčko přečetla. Četla, dokonce je tam od ní mejlík, prý že „…díky za suprově originální přání, dlouho jsem se tak nenasmála…“
To mně tedy nejde na rozum, co za originalitu na tak stručném přání bylo? Nejlepší bude se znovu na odeslané podívat. Otevřu odeslaný e-mail, kouknu na text pod obrázkem a - krve by se ve mně nedořezal. Hezky velkým tučným písmem tam stojí:
K svátku Ti přeji veš nejlepší…
Proboha, co jsem jí to přála! To jsou ty moje nešťastný přesmyčky, které mne trápí už od školních let. Nejradši bych se teď viděla nejmíň sto metrů pod zemí, ne-li přímo u protinožců!
Kamarádka to naštěstí vzala s humorem, ale pro mne je to poučení, že než něco někomu někam odešlu, mám si to důkladně přečíst, raději vícekrát. Ale hlavně - v klidu.
