Článek
Copak, pokud jde jen a pouze o zábavu, není to ještě tak zlé. Horší je, když se jedná a úkony k běžnému životu potřebné, ne-li přímo nezbytné.
Jedním takovým je i nakupování. A to i v případě, pokud vás na ten nákup má kdo odvézt autem přímo ze dvorka a stejně tak zase zpátky domů.
Doma, to si chodíte klidně po celém bytě nebo baráku, často i po zahradě, tak proč by s tím nákupem měl být problém?
A tak pro prostudování letáků se slevovými akcemi v sobotu dopoledne konečně vyrážíte.
Vystoupit z auta problém není, pro ten nákupní košík si taky, byť při tom třeba i trošku kulháte, dojdete. Nakonec, jak moc je nákupní košík jiný od těch kolečkových chodítek s řidítkama? Nejspíš moc ne. Jen nemá to sedátko.
Prostorem za pokladnami dodrkotáte k místu vchodu do prodejny samé. A jedete, tou nejširší uličkou přímo dozadu. Pak už se budete jen přibližovat k pokladnám a východu. Tu přidáte do košíku tohle, tu ono. Nohy se začínají ozývat, ale stále to jde. Nyní je na řadě obslužný pult a u něho, jak jinak, fronta dlouhá jak týden bez neděle. Nu což, vždyť mám přece ten pojízdný košík, tak se opřu o něj. Jenomže jak na potvoru před vámi jsou lidé, kteří chtějí něco nevědí co a nepřestanou, dokud to nedostanou. Zkrátka to trvá a vás mimo nohou už začínají „brát“ i záda. Přešlapujete z nohy na nohu v dobré víře, že snad už za chvíli se dostane i na vás. Konečně zákazník před vámi přebírá od prodavačky poslední balíček. Právě se chystáte prodavačce sdělit svůj požadavek, ale z jejich úst nezazní ono obligátní „přejete si?“. Namísto toho sděluje, že musí dozadu pro doplnění zboží. To už sotva stojíte a do očí se vám začínají drát slzy. Ne vzteku, ani lítosti, že musíte dál čekat, ale slzy bolesti.
Rychle si proberete v hlavě, jak dlouho ještě na těch svých nohou, byť s bolestí a opřená o nákupní košík, vydržíte. S bídou cestu k pokladnám. A tak i přes již vystátou frontu, ji nyní opouštíte a o vyhlédnutých lahůdkách v akci si můžete nechat akorát tak zdát.
Shrbena bolestí se snažíte co nejdřív přesunout k pokladně s co nejkratší frontou. Poslední vaše síly padnou na vyndání zboží na pás a ještě při tom musíte poslouchat, jak že jste pomalá. Pokladní zatím skenuje a skenuje, nákup odhazuje v místo k tomu určené, něco blíž, něco dál…
Konečně platíte, obdržíte účtenku a může ukládat nákup. No, ukládat je v tomto případě silné slovo. Další zákazník se vám tlačí na záda, k tomu nevrlý pohled pokladní…prostě zpátky do toho nákupního koše to házíte, jak to přijde pod ruku, páté přes deváté, hlavně abyste už byli pryč.
Z posledních sil odtlačíte nákupní košík od pokladny.
Bývaly doby, že v hypermarketech za pokladnami byly lavičky, kde si člověk mohl sednout a odpočnout. Bývaly - ale už nejsou. Prý že kvůli bezdomovcům, aby se na nich nepovalovali, nežebrali a neobtěžovali zákazníky. Nejsnadnější řešení, ale co chudáci nakupující?
Z posledních sil se s košíkem dotáhnu k autu a tam na několikerý pokus (zvednout nohu do auta je najednou málem nemožné) konečně padnu na sedadlo.
V takových chvílích si vždy říkám, že není zbytí, že takhle už to dál nejde. Jenže doma mi pak zase otrne. Zase chodím nejen kam potřebuju, ale i kam chci. Tak jak to, že v obchodě mi to nejde?
Jednou jsem si takhle posteskla kamarádce a ta mi odhalila, v čem je „ten zakopaný pes“.
Doma totiž, když jdu, vždy mám v dosahu něco, nač si můžu sednout a odpočnout si. Stačí minutka dvě a zase můžu dál fungovat. Postupem času si tohle člověk přestane uvědomovat.
Jenomže v tom obchodě člověk možnost sednutí si a odpočinutí nemá, najednou je vše jinak, prostě nezvládá.
Proto jsem se konečně definitivně rozhodla si ono skládací kolečkové chodítko se sedátkem a brzdama pořídit. Jen pro ty nákupy.
Nějaké to „co na to řeknou lidi“, jsem nikdy neřešila a neřeším ani dnes.
Byla to jen neochota přiznat poctivě sama sobě, co ještě zvládám a co už, bohužel, ne. A taky strach. Strach z toho, že si na ono chodítka zvyknu a budu pak ještě nemožnější.
A proč o tom píšu? Protože tohle vůbec, ale vůbec není o věku. Jsou i daleko starší a běhají jak čiperky a naopak daleko mladší, kteří jsou rádi, že se na ty svoje nohy vůbec postaví.
Ale ať je tak nebo tak, vážení - vůbec není se za co stydět. Od toho přece ty vymoženosti, ta chodítka jsou!
Jenom je člověk musí používat, nikoli zneužívat. Jenže to si musí vyřešit pouze každý sám se sebou.
