Článek
Už několikrát se mi stalo, že mi MŠMT jako učitelce poslalo jeden z mnoha dotazníků, které právě potřebovalo vyplnit. Některé otázky přitom působily, jako by jejich autoři netušili, jak vypadá běžný provoz školy. Když si o podobných zkušenostech povídám s kolegy, zaznívají stále stejné výtky: ministerstvo učitelům nenaslouchá, postrádá dlouhodobou vizi, zavádí nové povinnosti bez dostatečného vysvětlení jejich smyslu a administrativní zátěž přenáší na školy.
Právě proto mě nepřekvapilo, jakou diskusi nedávno rozpoutal plán ministerstva zavést registry žáků a učitelů, které by měly sbírat řadu dat na úrovni každého jednotlivce.
Co se vlastně navrhuje
Ministerstvo školství připravuje dva nové centrální registry:
- registr žáků a studentů,
- registr pedagogických a akademických pracovníků.
Podle aktuálního návrhu by měly začít fungovat od 1. září 2028. Přestože by si i registr žáků zasloužil samostatný článek, v tomto se zaměřím na ten učitelský. Podle dostupných informací by registr o učitelích shromažďoval mimo jiné identifikační údaje, dosažené vzdělání, kvalifikaci, aprobace, délku praxe, zaměstnavatele, výši pracovního úvazku nebo výši finančního ohodnocení. Právě poslední zmíněné vyvolává znepokojivé otázky.
Nikdo nerozporuje, že stát potřebuje pro řízení školství data, která mu mohou poskytnout jedině samotné školy. Otázkou ale je, jaká data stát skutečně potřebuje, v jakém rozsahu a zda přínosy převáží nad riziky. Každý nový registr představuje kompromis mezi veřejným zájmem a právem jednotlivce na soukromí. A právě tento kompromis musí stát umět přesvědčivě obhájit, což se podle mého názoru v případě MŠMT nedaří.
Ministerstvo krok odůvodňuje tím, že díky registru získá kvalitnější podklady pro řízení školství, bude lépe plánovat personální potřeby nebo omezí opakované vykazování stejných údajů. To jsou legitimní cíle. O to důležitější ale je vést debatu o tom, zda navržený rozsah registru představuje přiměřený způsob, jak jich dosáhnout.
1. Kolik stojí registr a co za to školství získá?
Veřejnost se z médií dozvídá, že ministerstvo plánuje projekt za stovky milionů korun. Mnohem méně už ale zaznívá, proč je právě toto řešení nezbytné a jaké konkrétní přínosy přinese oproti současnému stavu. To si podle mě zaslouží vědět nejen učitelé, ale všichni daňoví poplatníci.
Ve školství chybí peníze na mnoho věcí, které učitelé vnímají přímo – například výplaty nepedagogických pracovníků škol jsou často dotovány z peněz určených na odměny učitelů. Školám také často chybí peníze na pomůcky, modernizaci vybavení nebo třeba na školního psychologa. Proto je legitimní se ptát, zda právě nový registr přinese za vynaložené prostředky odpovídající hodnotu, stejně jako je fér se ptát, co zřízením registru získají učitelé, ředitelé nebo žáci.
2. Opravdu registr sníží administrativu?
Ministerstvo argumentuje tím, že registr omezí opakované vykazování údajů. Zároveň ale samo přiznává, že data budou do systému zajišťovat školy. Registr, který měl snížit administrativu, tak začne další administrativou. Je možné, že navzdory počáteční administrativní náročnosti může registr v čase přinést určité zjednodušení, ale přesto zůstává řada otázek: Kdo bude údaje zadávat? Kdo je bude průběžně kontrolovat a aktualizovat? Kdo ponese odpovědnost za případné chyby? A především: Která dnešní administrativa díky registru skutečně zmizí?
3. Jaká data o učitelích stát skutečně potřebuje?
To považuji za nejdůležitější otázku celé debaty. Je pochopitelné, pokud stát potřebuje znát například kvalifikaci pedagogů, délku jejich praxe nebo počty učitelů v regionech. Podobné údaje evidují i některé zahraniční systémy. Otázky ale vznikají u údajů o odměňování, pracovním zatížení nebo dalších citlivých osobních datech. Pokud stát požaduje takové údaje, měl by jasně vysvětlit nejen proč je potřebuje, ale také proč je potřebuje právě v této podobě a rozsahu.
Například pokud chce ministerstvo zjistit počty učitelů, kteří míří do důchodu, sledovat poměr aprobovaných a neaprobovaných pedagogů nebo analyzovat situaci v regionech, mělo by přesvědčivě doložit, proč k tomu nestačí méně podrobná nebo agregovaná data. Mělo by vysvětlit, jaká konkrétní rozhodnutí díky registru udělá lépe než dnes. Mělo by být zároveň zcela jasné třeba i to, kdo přesně bude mít k datům přístup a proč, jak dlouho budou uchovávána, kdo ponese odpovědnost při chybě nebo zda bude možné některé údaje časem odstranit.
Někdy slýchám argument, že stát už dnes většinu těchto dat stejně má. Jenže je rozdíl mezi údaji rozptýlenými v různých systémech, do kterých může nahlédnout třeba jen zřizovatel, a jednou centrální databází obsahující podrobný profesní profil člověka, u které navíc není zcela jasné, kdo a za jakých podmínek do ní bude mít přístup.
4. Čím více dat, tím větší odpovědnost
S podobou registru se pojí i další argumenty k diskusi. Žádný systém není absolutně bezpečný a už několikrát jsme byli v minulosti svědky úniků dat ze státní správy. V případě registru učitelů by případný únik mohl mít pro některé pedagogy závažné důsledky.
Stejně tak nelze přehlížet obavu, že pravidla přístupu k registru se mohou v budoucnu změnit. Citlivé údaje, například o odměňování, by pak mohly teoreticky ovlivnit postavení učitelů na pracovním trhu nebo jejich vyjednávací pozici jakožto zaměstnanců.
Další otázkou je samotná interpretace dat. Ministerstvo například argumentuje potřebou sledovat výši odměn jednotlivých učitelů. Samotná výše odměny ale bez širšího kontextu mnoho nevypovídá. Stát může vidět, že učitel A má vyšší odměny než učitel B. Nevidí ale důvody. To, že učitel A třeba koordinuje projekty, supervizuje kolegy, pracuje nad rámec nebo má dlouhodobě skvělé výsledky. Čísla bez kontextu tak mohou vést k chybným závěrům.
Někteří učitelé navíc upozorňují, že pokud by měli v registru evidovat skutečně odpracovaný čas, vyšlo by najevo, že dlouhodobě pracují nad zákonné limity. Mimo jiné právě kvůli množství administrativy.
5. Problém není jen registr, ale i důvěra
Neumím odhadnout, pro kolik učitelů by právě tento registr znamenal pomyslnou poslední kapku a přiměl je školství opustit. Myslím si ale, že může být jednou z dalších věcí, které u části pedagogů prohloubí pocit frustrace.
Otázkou také podle mě je, jak podobné kroky působí na lidi, kteří o práci ve školství teprve uvažují. České školy už dnes bojují s nedostatkem mladých pedagogů. Pokud budou učitelé stále více vnímat stupňování tlaku a růst agendy, aniž by současně ubývalo jiných povinností nebo přibývalo podpory, logicky to může atraktivitu profese dále oslabovat.
Nový registr navíc přichází do prostředí, kde mnoho učitelů dlouhodobě cítí, že s nimi stát komunikuje spíše jako s vykonavateli rozhodnutí než jako s partnery. Možná proto není nejdůležitější otázkou, zda bude mít stát díky registru více informací. Tou nejdůležitější je, zda dokáže získat důvěru těch, od kterých tyto informace potřebuje. Pokud se to nepodaří, nebude největším problémem samotný registr, ale další ztráta důvěry lidí, bez kterých české školství nemůže fungovat.
