Článek
Žijeme s manželem ve Švédsku, ale z důvodů ceny i šíře nabídky jsme zvolili českou cestovku specializující se na zájezdy „na míru“ a odlet jsme měli výjimečně z Kodaně. Tak jsme prostě sbalili kufry a vydali se autem za moře přes most do Dánska, kde jsme nechali auto těch 12 dní na letišti v parkovacím domě.
Kromě perfektní komunikace s cestovní kanceláří a jejím ochotným personálem jsme samozřejmě obdrželi mailem velmi obsáhlý itinerář s instrukcemi, co, kde a jak bude fungovat. Na letišti Kastrup nás u check-in stejně překvapila obsluha tím, že po nás požadovala vyplněný nějaký registrační formulář z webu pro umožnění vstupu na Maledivy. Ten jsme samozřejmě neměli. Ačkoli jsme četli ty dlouhé několikastránkové a podrobné pokyny a informace pro veškeré odbavení a organizační průběh celé dovolené velmi pečlivě, nějak jsme to přehlédli či zapomněli vyplnit předem. Čas nás naštěstí moc netlačil, takže jsme šli stranou a pokusili se to vyplnit přes mobily.
Je to registrace pro Maledivy, kde se udělují vstupní víza při vstupu do země, tedy po příletu na letišti. Dříve se prý vyplňovaly papírové formuláře přímo na palubě letadla před přistáním. V současné době to zmodernizovali a zdigitalizovali, tak jsme hledali odkazy a příslušný formulář.
Samozřejmě nějakou chvíli pro zvýšení napětí v ovzduší a nervozity nefungoval buď můj mobil, připojení na data nebo jsme se na střídačku nemohli formulářem prokousat dále. Klasika, co vám budu vyprávět. Chtěli po nás snad i dioptrie naší babičky, současnou fotku obličeje a fotku pasu. Tedy toho cestovního. Protože jsme šikovní, za pár minut „sakrování“ jsme registraci dokončili a vítězoslavně se vrátili k jinému pultu k odbavení. Dále už probíhalo vše docela hladce.
Vzhledem k tomu, že jsme letěli ze zimy do tepla, nechali jsme teplé bundy v autě a letěli jen ve svetrech. S sebou v příručních zavazadlech jsme měli připravené i lehké letní oblečení, které jsme si mohli převléci pak po přistání v Malé.
Jak už to v letadlech na dlouhé trati a u dobrých společností bývá, přivítali nás s polštářkem, dekou, speciálními sluchátky k obrazovkám před námi a sušenkami na každém sedadle. Tak jsme se pohodlně usadili a čekali na odlet.
Jakmile jsme odstartovali a letušky začaly nabízet občerstvení, okamžitě jsme celí natěšení zahájili naši dovolenou se skleničkou vína a pivem. Pak jsme na střídačku luštili, pospávali, povídali si nebo jedli ty „dobroty“, co se v letadlech na dlouhých trasách servírují. Po asi šesti a půl hodinách letu jsme vystoupili docela usezení a ztuhlí na letišti v Doha, hlavním městě Qataru. Ovanulo nás parádní teplo a vlhko, protože jsme vystupovali na letištní ploše a k hale nás vezli autobusy.
Na letišti v Doha jsem byla poprvé. Trochu jsme se tam prošli, ráda bych si ho více prohlédla, ale nebylo moc času obdivovat ty krásné prostory. Brzy následoval druhý let už přímo do Malé, dohromady s prvním nějakých 11h letu.
V hlavním městě Malediv nás přivítalo ohromné dusno, vedro a davy lidí na letišti. Ale také slunce a moře. Delegát, který na nás čekal, se nám postaral o kufry a nás naložil do minibusu a nechal s dalšími cestovateli odvézt do lounge na vedlejším letišti vodních letadel. V lounge bylo báječně, měli jsme šanci se převléci do letních věcí, občerstvit se pitím a něčím sladkým před finálním letem, zchladit v klimatizované místnosti s pohodlnými sedačkami, stolky, koutky pro rodiny, masážními křesílky nebo se kochat barvami moře na terase a pozorovat vzlet a přistání vodních letadel. Ohromila mě ta tyrkysová barva moře. Tedy Indického oceánu.
Vodní letadlo a na lodi Dhoni
Cesta malým letadlem byla pro mě opravdu trochu dobrodružná, bála jsem se v tom mini prostoru pro 15 cestujících s kufry a dva piloty. Motory neskutečně řvaly a vrtule se točily na můj vkus moc blízko. Ale přežila jsem a tohle luxusní dobrodružství můžu jen doporučit. Z hladiny moře při přepravě do vaší dovolenkové destinace, tedy na příslušný ostrov, toho neuvidíte tak moc. Z výšky jsme měli oceán a všechny ty písčiny a ostrovy či ostrůvky jako na dlani. Z tolika modrých a tyrkysových odstínů oceánu až přecházel zrak.
Přistáli jsme na volném moři, mezi dvěma ostrovy. Letadlo přivázali k malému pontonu, který se jen tak houpal ve vlnách oceánu. Brzy se vynořila odněkud Dhoni, místní typická maledivská loďka, na kterou jsme přestoupili přes to houpající se molo a kterou nás, asi 6-8 hostů, přepravili na ostrov. Už v lodi na nás čekalo pár zaměstnanců, kteří se nám od začátku osobně věnovali. Když jsme se blížili k ostrovu, uslyšeli jsme bubnování uvítacích bubínků. A ještě na lodi se ke mně přiklonila jedna z pracovnic hotelu celá v bílém s lejstry v ruce, co měla na starosti nás dva, a zeptala se na naše jména. Pak mi začala vysvětlovat, že se bude o nás starat, ale hluk na lodi nás přerušil. Všichni zaměstnanci, kteří nás vítali, i jejich „bubeníci“, se usmívali a vypadali „happy“. Usmívalo se i počasí, bylo krásně modro i na obloze. Měli jsme radost, že původní předpovědi počasí o dešti se zatím nevyplňují.
Naše průvodkyně si nás odvedla přes recepci do baru, kde nás posadila a odběhla objednat přivítací drink. Tyrkysově modrý. Samozřejmě. Málem jsem ho vylila, byly to dvě kulaté široké, ale nízké sklenky zasazené v sobě. V té spodní byl led. Krásné, ale nepraktické.
Pak si s námi chvilku povídala, anglicky, samozřejmě, aby nám řekla organizační věci. A pak konečně vstala a šla nám ukázat naši vilku.
Z baru jsme prošli zpátky recepcí a šli jsme pár metrů písčitou pěšinkou kolem dvou obchůdků a mezi keři, stromy a palmami. Velmi brzy, vlastně po pár metrech jsme došli k vilce, do které nás naše hotelová průvodkyně uvedla, a popřála příjemný pobyt. Ujistila nás, že je tady pro nás, kdybychom cokoli potřebovali. A odešla. Prošli jsme od vstupních dveří do prostorné ložnice a otevřeli velké skleněné dveře na terasu.
Vilka na ostrově v Indickém oceánu
Tam jsem zůstala v úžasu stát. Přede mnou, dva metry přede mnou a metr pode mnou byl sluncem zalitý tyrkysový Indický oceán. Naprosto úchvatné. Přesně taková tyrkysová laguna jako na těch kýčovitých obrázcích. Dokázala bych tam stát a vstřebávat tu krásu ještě dlouho nebýt toho, že jsme si vzpomněli na kufry a zatoužili po sprše.
Tak jsem se dostala do ráje, kde člověk neví v první chvíli, co si má užívat dřív. Zda to teplo, vůni moře, vítací ceremoniál, nádherné prostředí, teplý písek, vlídné zaměstnance či prostě to božské prostředí před sebou.
To hlavní ale teprve přišlo. Další vjemy a emoce nedaly na sebe dlouho čekat. Tak opět někdy příště.
Lilly Beach
