Článek
Pán Prstenů vrcholí scénou, kdy hobiti dorazí k Hoře Osudu. Mise je splněna. Frodo a Sam se cítí unavení k smrti a přesto má Sam pocit, že se mu ještě nechce vzdávat. Nějak mu to nesedí, říká Frodovi. Pomalu schází dolů z Hory, mají oba dost.
A to je ten moment, někdy člověk vykoná statečný čin, ale poté dostane velkou chuť všechno vzdát. Je vyčerpaný, postrádá jakoukoli sílu. Pokud příběh dobře znáte, víte, jak to pokračuje. Pro hobity přiletěli obrovští orli, Gwaihir, Pán větru a jeho bratr Landroval a další.
Vypadá to, že dobro je slabé. Špatným lidem se daří, hodní dobráci přijdou na mizinu. Proč věřit v dobro, když zlo je "silnější"? Tolkienův příběh vypráví o tom, že dobro prostě MUSÍ zvítězit, ať je to jakkoli náročné, musí to dopadnout dobře.
Teď vám nechci hustit do hlavy motivační citáty, sama je moc v lásce nemám, i když některé mohou být inspirativní. Ale ta víra, že dobro vyhraje, stojí za zmínku. Ano, budu se snažit být dobrým člověkem, i když můžu o něco přijít, i když mě to bude stát spoustu sil a odříkání. I když se mi to nevyplatí.
Co vás zaujalo na Pánovi Prstenů? Mně osobně přišla zajímavá postava Gluma. Je to ubožák a zkažená bytost. Ale díky němu se podaří zničit Prsten. Bez něho by se to nestalo. Měl velkou roli a i když to byl takový hloupý ničema, svůj úkol splnil.
Nemusíme zrovna jít s Prstenem, ale často máme volbu, buď jednat správně a snažit se konat dobro, nebo udělat špatnou věc a něco tím získat. Je to naše volba. Můžeme si vzpomenout na dva malé hobity. A na to, že nakonec, když je po všem… přiletí orli.
