Článek
Jde se slavit (?)
Byla sobota, měli jsme naplánovanou rodinnou oslavu, dědovy narozeniny. Všichni jsme se měli sejít u něj doma a všichni jsme se na to těšili, že se zase uvidíme. (A co si budem, taky dobře najíme, o to se babička umí postarat, stoly se prohýbají!)
Jenže když máte doma československého vlčáka, musí se na procházku. Ne že by jí nestačila oslava, ono ji dost psychicky vyčerpá neustálé číhání na to, až konečně poleví naše pozornost a bude moct zaútočit na chlebíček nebezpečně uložený na kraji stolu. Ostatně je zajímavé, že patnáct dospělých lidí v místnosti nedokáže ohlídat jídlo před jednou fenkou, ale co se dá dělat, někdy se tak stane, že je pes chytřejší a šikovnější než celé osazenstvo místnosti. Jenže my sami už jsme tak nějak zvyklí, že se denně courá po lese, a tak se jelo.
Už na lesní cestě se mi zdálo jako zázrak, že popadané stromy nepřeskakuje, nýbrž obchází. Když jsme se vrátili na parkoviště k autu, na zadní sedačky nevyskočila, ale sotva vylezla. Když jsme zaparkovali u domu a fenka vylezla z auta, předvedla něco, při čem nám tuhla krev v žilách.
Dějství první
Fenka se začala klepat. Lezla sem tam po dvorku, kňučela, sotva se držela na nohou. Vydávala zvuky, o kterých jsme nevěděli, že je zvládne. A to je i obvykle dost ukecaná. Když se pokusila sednout, ihned vyskočila na nohy a zahájila další nářek. Lehnout si – o to se ani nesnažila. Pořád za mnou chodila, chvěla se, asi doufala, že jí nějak pomůžu.
Baba Černá kronika ve mně věděla, že to musí být něco s břichem, rozhodně něco pěkného jako torze žaludku, a že musíme jednat.
„No nic, jedeme k veterináři,“ zavelela jsem směrem k manželovi. Jenže kam, v Karlovarském kraji? Volbu jsme měli mezi veterinou někde co nejblíž za hranicemi s Německem, nebo Plzní. Takže vzal manžel do ruky mobil, aby lámanou němčinou vysvětlil veterináři v Hofu, co se stalo. První, co nám doktor oznámil, že jen za pozdrav zaplatíme 1500 euro a částka se bude načítat, čím víc toho s ní budou dělat, asi tak k 3000 euro. Ve vzácné chvilce pracovně nazvané „někdy není od věci na tom psovi škudlit“ jsme se usnesli, že do Plzně to proti Hofu stejně není o moc dál, a vyrazilo se tam.
Dějství druhé
V autě seděla, ani nedutala (další vzácný jev), klepala se pořád. My jsme obvolali příbuzenstvo, které se už scházelo na oslavě, že určitě nedorazíme, a zavolali jsme na kliniku v Plzni, aby s námi počítali.
Když jsme konečně přijeli, cesta byla nezvykle dlouhá, vylezli jsme z auta a honem utíkali otevřít kufr, abychom pomohli nemocné fence ven. Kufr jsme otevřeli a…
Z něj vyskočil, co vyskočil, přímo se vyřítil zdravý pes.
Táhla k nejbližšímu stromu, podívat se, co za zprávu tam zanechal předchozí kolemjdoucí. Bylo na ní vidět, že je vyloženě nadšená, jakou pěknou procházku, tou dobou už setmělou Plzní jsme pro ni přichystali. Polilo mě horko. Já vyprávím veterináři, že mu vezeme psa v posledním tažení, a na něj se vyřítí tohle torpédo.
„Hele, nezdrhnem?“ zkoušel z trapasu vycouvat manžel.
„Vždyť už vědí, že přijedeme…“ oponovala jsem, ale v hlavě mi to šrotovalo, přiznám se.
Chvíli jsme takhle laškovali s myšlenkou, že ji naložíme do auta a rychle ujedeme, než si nás někdo z kliniky všimne.
Dějství třetí
Jenže doktor si nás všiml a přišel si pro nás až ven.
„Tak povídejte, co vás trápí,“ začal.
„No… Tak teď už vlastně jako… nic. Ale přísahám, doma nemohla ani chodit, nemohla vůbec na zadní nohy, ale snažila se, protože sedět nemohla už vůbec!“ snažila jsem se honem vysvětlit.
Doktor obrátil pohled na fenu, se zdvihnutým obočím si ji chvíli prohlížel a pak řekl: „Chápu.“ Fenka mezitím vynakládala veškeré úsilí, jakého byla schopna, na to, aby se co nejrychleji dostala ven. Když pochopila, že jsme jí místo procházky Plzní přichystali zase takový podraz, s námi ani s doktorem nechtěla mít nic společného. Co jiného od nás ale taky čekat.
Vysvětlila jsem veterináři, že má určitě něco s břichem, a tak, protože si asi myslel, že jsme blázni celá rodina, a bláznům, jak je známo, se nemá odporovat, přistoupil na to, že fence udělá sono. Odvedl nás do vedlejší místnosti, fenku jsme tam nějak dotáhli a nasadili jí košík a pak jsme ji vysadili na stůl. Zhasnul světlo v místnosti a jal se vyšetřovat. Fena se po nás začala drápat pryč, celou mě poškrábala a rozcuchala, vypadala jsem jak po boji. S láskou jsem vzpomínala na doby, kdy veterinu zvládala krásně, ale to bylo dávno, předtím, že jí jednou jiný veterinář podle strčil do ucha otoskop.
Pak se fenka vyloženě dopálila, že tohle teda ona nemá zapotřebí, pořádně se rozmáchla a tím kovovým košem mě praštila do nosu. Byla to taková rána, že jsem udělala dva kroky vzad, ne víc, protože mě zastavila zeď, do které jsme hlavou narazila, konkrétně přímo do vypínače na zdi.
Zšeřelou místností se najednou linula záře ze stropu, manžel se na mě podíval a zhodnotil: „No tak koukám, že se ti konečně rozsvítilo!“
Konec dobrý, všechno dobré
Odvážný veterinář se pustil ještě do dalších vyšetření, ale nic se neodhalilo. Fence prostě nebylo nic. Zřejmě se jí někde něco skříplo, ale rozhodla se kolem toho udělat pořádné divadlo, do kterého nás všechny s radostí zapojila. Na klinice jsme platili 4500 Kč a nejlepší bylo, že jsme odjížděli s pocitem, jak jsme oproti návštěvě německé kliniky vlastně skvěle ušetřili.
Zbývá dodat, že jsme se cestou domů zastavili na oslavě, kde vládla příšerná nálada, protože si všichni celou dobu dělali starosti o psa. Mělo to ale tu výhodu, že nikdo moc nejedl, takže zbylo něco i na nás a hlavně na fenku, která si vysloužila honorář právě v podobě onoho vytouženého chlebíčku.
