Článek
Ve svém prvním projevu zdůraznil potřebu míru, tak snad bude lepší než někteří papežové, jejichž kosti už se obrátily v prach. Pojďme se podívat na některé bizarnosti a zajímavosti, které se odehrály napříč dějinami.
Než se do nich pustíme, tady je jedna (celkem) aktuální perlička:
Papež František a nepovedený náhrobek
František byl 266. papežem a zemřel 21. dubna (na Velikonoční pondělí) ve Vatikánu. Poté byl pohřben v bazilice Panny Marie Sněžné v Římě. Tady mu měl být dopřán klid. Jenže…
Chvíli na to obletěly Itálii a následně celý svět informace o tom, že kameníci zpackali Františkův náhrobek. Vyryli na něj totiž jeho jméno v latině, tedy Franciscus, ale podcenili kerning. Kerning je typografická technika, v rámci které se nastavují mezery mezi jednotlivými písmeny tak, aby bylo slovo co nejlépe čitelné.
V případě Františkova náhrobku však došlo k tomu, že tuto disciplínu někdo hrubě podcenil, a tak jsou na nápisu nepřiměřeně široké mezery kolem písmene „A“. Vyvedení nápisu na náhrobku vypadá opravdu amatérsky a nelahodí oku, písmeno z celého jména „vystupuje“. Nezbývá než doufat, že je to maličkost, která papežův klid nenaruší. Rozhodně je ale jisté, že při pohledu zpátky do dějin to bude jenom maličkost v porovnání s tím, co dalšího se kolem papežů dělo.
Soud s mrtvým papežem
Mezi lety 872–965 bylo v Římě zvoleno 24 papežů. (Mezi lety 896–904 skoro každý rok nový!) Ukazuje to na značnou nestabilitu způsobenou politickými intrikami a boji mezi různými frakcemi.
Formosus byl portským biskupem a od samého začátku se do těchto konfliktů zaplétal. Stál na straně Arnulfa Korutanského, franského krále z karolínské císařské dynastie, který se toužil stát italským králem. Jenže to se těm „nahoře“ nelíbilo, a tak nechal papež Jan VIII. Formosa exkomunikovat (vyloučit z církve), Formosus musel se svými následovníky uprchnout a skrýt se v severní Lombardii. Během funkce nového papeže byla však jeho exkomunikace zrušena a roku 891 se stal papežem.
V Pavii byl krátce po Formosově zvolení korunován italským králem Guido III. ze Spoleta, který se vydal do Říma, aby byl korunován také císařem Římské říše. Po smrti Papeže Štěpána V. musel Formosus korunovaci potvrdit a uznat Guidova syna Lamberta nástupcem říše. V té době však začal papež Formosus obnovovat diplomatické styky s Arnulfem Korutanským. Ten roku 893 podnikl první vpád do Milána. O tři roky později Guido zemřel, jeho syn byl korunován císařem Svaté říše římské, ale Arnulf Korutanský Řím dobyl a Formosus ho korunoval na císaře.
Několik měsíců nato papež Formosus zemřel, není jisté, jestli stářím (80 let), nebo na otravu. Tady ale teprve tahle „legrace“ začala. Devět měsíců (!) po Formosově smrti nařídil papež Štěpán VI. jeho tělo vykopat, obléci do papežských rouch a posadit na trůn v bazilice sv. Jana v Lateránu. Byl obviněn z porušení církevního práva a jeho pontifikát (úřad papeže) byl prohlášen za neplatný. Po odsouzení bylo jeho tělo zbaveno papežských oděvů, tří prstů pravé ruky (používaných k žehnání) a tělo bylo vhozeno do řeky Tibery. Legenda praví, že tělo nalezl rybář, určitě to pro něj musel být šok.
Jestli mrtvý papež opravdu mluvil, nevíme. Ale kdyby ano, měl to štěstí, že mu přidělili obhájce.
I na otrlé Římany však bylo tohle už trochu moc, Synoda mrtvých se jim nelíbila, papež Štěpán VI. byl uvězněn a následně uškrcen a další procesy s mrtvými papeži byly pro jistotu pro příště zakázány.
Papež Formosus
Pontifikát plný skandálů: orgie a korupce
Rodrigo Borgia (ano, pocházel z nechvalně známé rodiny Borgia) se narodil roku 1431 ve Španělsku. Jeho strýc Alfonso de Borgia se stal papežem Kalixtem III. a pomohl Rodrigovi získat vysoké církevní posty, včetně jmenování kardinálem a vicekancléřem Vatikánu. Borgia nakonec úspěšně podplatil většinu kardinálů a ti ho zvolili papežem, přijal jméno Alexandr VI. Kardinály zvolil deset svých příbuzných, mezi nimi se nacházel i jeho syn a bratr jeho milenky Alessandro Farnese, který se později sám stal papežem.
Ano, čtete dobře. A když už jsme u těch dětí a milenek, pojďme si říct, že milenka nebyla jen jedna. Měl hned dvě známé milenky, Vannozzu dei Cattanei a Giulii Farnese, a otevřeně přiznal, že s nimi má sedm dětí.
Proslul také svým hýřením a životním stylem. Rok 1500 vyhlásil svatým rokem a uspořádal obrovskou oslavu. Ta se ale pořád nemohla rovnat s tou následující, pořádanou o rok později. Na tu totiž údajně pozval kromě svého syna a nejbližšího okolí také 50 prostitutek.
Právem se tak zařadil mezi nejkontroverznější papeže v historii.
Papežka Jana
První zmínky o papežce Janě pocházejí ze 13. století (což je až po 400 letech od doby, kdy měla skutečně vládnout). První, kdo o této události psal, byl dominikánský kronikář Jean de Mailly ve své Chronica universalis Mettensis a následně Etienne de Bourbon. Kolem roku 1100 podle nich měla být zvolena papežem žena přestrojená za muže, ale brzy to „prasklo“, protože během jízdy na koni porodila, následně byla za koněm vláčena a ukamenována.
Legenda tvrdí, že po odhalení papežky Jany církev zavedla rituál ověřování pohlaví nově zvoleného papeže pomocí sedia stercoraria (židle s jakousi dírou uprostřed). Skutečný význam židle však prý nespočíval v odhalování pohlaví papežů, ale byl spíše symbolický. Protože židle s otvorem původně sloužila jako toaleta, mělo její využití poukazovat na to, že je papež stále lidská bytost.
Většina historiků se ale shoduje, že se jedná pouze o legendu. Mezi pontifikáty papežů Lva IV. (zemřel 17. července 855) a Benedikta III. (zvolen koncem září 855) totiž nebyl dostatečný časový prostor pro vládu dalšího papeže. Navíc žádné dobové prameny z 9. století se o papežce Janě nezmiňují.
Nejdelší volba papeže a nejkratší pontifikát
Nejdelší volba papeže v dějinách probíhala v letech 1268–1271, trvala tedy neuvěřitelných 1006 dní – kardinálové se tedy nemohli dohodnout na novém papeži téměř tři roky. Město Viterbo, kde se volba konala, doslova zazdilo kardinály v biskupské rezidenci a omezilo jim jídlo i pohodlí (například rozmontovalo střechu), aby je konečně donutilo k volbě. V roce 1271 byl zvolen papežem Řehoř X., který zavedl nová pravidla volby papeže, aby se podobná situace už neopakovala. Odtud tedy pochází výraz konkláve, z latinského cum clave, což znamená „s klíčem“, „uzamčen na klíč“, od té doby kardinálové volili zamčení a se sníženým pohodlím.
Papežem s nejkratším pontifikátem je Urban VII., který zemřel na malárii roku 1590 jen 15 dní po svém zvolení. Pokud ale budeme trochu benevolentnější, můžeme za papeže s nejkratší dobou ve funkci označit Štěpána II., který zemřel už 3 dny po zvolení (752). Nikdy ale nedošlo k intronizaci (uvedení na trůn), a tak se oficiálně mezi papeže nepočítá – ovšem byl řádně zvolen.
