Článek
A taky se říká, že nic nepotěší tolik jako cizí neštěstí. Tak si to užijte!
Vesničan v Praze
Párkrát do roka se rozhodnu opustit malou západočeskou vesnici a vyrazit do víru velkoměsta – do Prahy. Jednou se mi takový nápad zrodil v hlavě v zimě, a když už jsem tam byla, nechala jsem se unést vánoční atmosférou a rozhodla se, že prostě MUSÍM na Staromák podívat se na stromeček. Vánoce, kouzelný čas, svařák, trdelník, sníh, který leží jak na zemi, tak se na vás romanticky snáší z oblohy ve velkých sněhových vločkách. Nějak jsem ve svých představách pozapomněla na to, že alkohol nepiju, sníh nepadá, protože je 13 stupňů, a domácí skořicoví šneci z kynutého těsta chutnají stokrát líp než trdelník za sto pade.
Nicméně, prošla jsem se tam, stromeček tam byl, byl kouzelný, to jo, tak jsem se pokochala. Po příjezdu domů jsem padla na gauč celkem příjemně vyčerpaná z těch davů a usnula. Dva dny na to mě probudilo škrábání v krku a zjistila jsem, že jsem si z Prahy přivezla kromě romantických vzpomínek na stánky a strom taky covid. A protože bylo 20. prosince, do poslední chvíle jsem netušila, jestli se budu moci zúčastnit štědrovečerní večeře, nebo ji povedeme v moderním duchu přes Zoom, mlaskající do mikrofonu a žvýkající do kamery.
A to jsem se zařekla, že tam už nepojedu. Že se mi tady při běhání po lesích zkrátka nevyvíjí imunita tak dobře jako Pražanům, kteří jsou virům poskakujícím mezi davy lidí vystavováni neustále a jsou na ně zvyklí.
Jaro 2025
… Takže přišlo jaro a já jsem se chystala do Prahy. A že se půjdeme podívat na žižkovský památník, ne že by byl funkcionalismus taková dechberoucí krása, ale bylo hezky, těsně po dešti, a výhled na Prahu je tam bezesporu výborný. Navíc jsou na Žižkově Italové, kteří dělají super pizzu, tak proč ne. Muselo se sice trochu víc jezdit emhádéčkem, ale co, to nás přece nezabije.
Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi odporný hmyz… Ne, promiňte, to je trochu jiný příběh. Já jsem zůstala sama sebou, jen jsem zjistila, že mám něco na nohou.
„Ježiš marja, já mám neštovice!“ zařvala jsem do prázdné koupelny. „Ne, nemám, ty už jsem měla. No asi mě něco štíplo… Kurňa, já mám štěnice,“ pokračoval můj hlasitý monolog podtržený klasickou koupelnovou ozvěnou.
A když se u nás v rodině něco stane, vždycky utíkáme za dědou, aby nabídl řešení, případně danou věc rovnou ASAP vyřešil, nebo si nás aspoň vyslechl. V tom je moc dobrý, on totiž nemluví. Ne že by to neuměl, ale on na rozdíl od nás taky někdy přemýšlí, takže prostě pořád mluvit nemůže. Utíkala jsem tedy za ním a spustila: „Dědo, já mám štěnice.“
„Co to plácáš, nemáš štěnice,“ odpověděl suše.
„Mám, podívej.“ A ukázala jsem mu svých krásných 10 fialových, už značně rozškrábaných štípanců.
„Hmmm…“ pronesl, bylo znát, že už pochybuje.
„No tak vidíš, mám, tohle ti přece komár neudělá, viď?“
„A kde bys k nim, prosím tě, přišla?“
„No vždyť jsem byla čtyři dny zpátky v Praze a jela jsem emhádéčkem!“ zavřískala jsem. Ztišila jsem hlas do šepotu pokoutných prodejců a pokračovala: „… Navíc na Žižkově.“
„Hmm…“ pronesl děda a já už věděla, že je zle. Za ty roky jsem se naučila různým podtónům naší komunikace a přesně jsem věděla, co tohle hmm znamená.
Ale pořád jsem pochybovala. Nebyla jsem si jistá, jestli jsou to opravdu štěnice, nebo něco, co mě kouslo jen při náhodné cestě kolem a zase to odtáhlo. Každopádně jsem podrobila všechny své štípance detailnímu zkoumání, porovnávání s fotkami z internetu a pořádně a ze všech úhlů jsem je nafotila. A protože názory lidí, kteří tomu vůbec nerozumějí, se vždycky hodí, poslala jsem je přes WhatsApp nevlastnímu tátovi s popiskem: „Koukej, asi mám štěnice.“
Obratem mi přišlo: „Ale ne, to nejsou štěnice, ty jsi praštěná.“
A za chvíli, ještě než jsem stihla poslat odpověď, přišla další zpráva: „Ale trochu mi to připadá, jako že máš blechy.“
Na to jsem, soptící, odepsala: „No kde ty bych asi tak vzala, Grisinka má antiparazitikum!“ Vzpomínka, jak jsem tabletu do své fenky cpala, ještě nevybledla.
Odpověď: „No tak to si dej bacha, aby je od tebe chudák nechytla.“
Corpus delicti na ruce zaznamenaný v super makru, protože jsem pečlivá
Rozhodla jsem se, že dám své rodině ještě jednu šanci, a vyrazila s tátou (tentokrát s tím druhým, biologickým) do lesa. Procházíme se se psem po krásných lesních cestách a já se rozhodla tu atmosféru trochu zkazit se svým, dnes už obligátním: „Tati, asi mám štěnice.“ A rychlým nacvičeným gestem jsem vyhrnula nohavice, aby si tu krásu mohl prohlédnout. Upřesnila jsem, že mě něco během noci desetkrát (s patřičným důrazem na to slovo) kouslo do nohou.
Táta: „Štěnice, no jo. Hele, jedna moje kamarádka měla taky nějaký pupínky na nohou, vůbec nikdo nevěděl, od čeho to má, ale nemohla se toho zbavit. Pořád na to matlala nějaký mastičky, lítala po doktorech, ale nic. No a až pak jednou přišli na to, že má nádor na páteři, rakovinu.“
Díky, tati, díky. Tohle byl právě ten okamžik, kdy jsem se přepnula z módu „doufám, že nemám štěnice“ do módu „doufám, že mám štěnice“.
Šla jsem si lehnout do postele relativně v klidu, ale ráno jsem se probudila s dalšími třemi štípanci. To už jsem jednala v rámci hesla „zachovejte paniku“ a rozebrala všechno vybavení baráku na co nejmenší částečky, co se dalo vyprat, to jsem vyprala (s dezinfekcí do pračky), co se vyprat nedalo, to jsem pocákala dezinfekcí na otírání povrchů a u toho se jen hystericky, rudá a skoro v slzách, smála nad myšlenkou, že jsem ještě minulý měsíc přemýšlela nad zavedením netoxické domácnosti. Nikde jsem nic nenašla, ale znáte to, to, že jste paranoidní, neznamená, že vás nesledují.
Jako nejpraktičtější člen rodiny se nakonec ukázala mamka, která, obsedantně se drbající, pronesla: „Hele, jestli jsi z toho takhle hotová, nemá cenu zkoumat, co to vlastně je, zavolej deratizátory, ať ti to tam vyhubí.“
Nahlas vyslovila to, o čem jsem dávno věděla, že přijít skutečně musí, než mě raní mrtvice. Dezinsekce. Celkem už jsem měla 15 štípanců a v noci nemohla spát, převalovala jsem se a s baterkou jsem číhala na štěnice. Bylo mi špatně a byla jsem vyřízená, navíc jsem se cítila jako prase, protože štěnice přece mají jenom prasata, co doma neuklízejí, ne?
Takže jsem zvedla telefon a zavolala na deratizační a dezinsekční službu. Termín jsme si domluvili za čtyři dny, nevěděla jsem, jak to vydržím. Nakonec to šlo celkem snadno, protože mě od té doby už nic nekouslo. Když jsem se svěřila svému budoucímu exmanželovi (long story), že mám asi štěnice a přijede pan dezinsektor, zastavil se, vytřeštil na mě oči a vyhrknul: „To je to, co leze z …?!“ (Doplňte si, o jaké časti těla asi tak mluvil.) Mé srdce opět zaplesalo nad tím, jaké úžasné lidi já to mám ve svém okolí.
Nastal den D, jehož značnou část jsme strávila za oknem vyhlížející auto s obrovským švábem na střeše. Přijelo bílé menší auto s myší na haubně, takže aspoň tohle dopadlo nad očekávání dobře. Vylezl pán, o kterém jsem předpokládala, že co nejdřív zaleze za branku. Ale to on ne. Otevřel nákladový prostor pick-upu a začal si tam připravovat nářadí, z auta tahal láhve s roztoky, velký rozprašovač, všechno si to přímo venku hezky přerovnával. Jen jsem se zoufale rozhlížela po všech těch zaparkovaných autech sousedů, kteří jsou doma. To tady nikdy nikdo nepracuje?
„No tak mi pojďte ukázat ty štěnice!“ zavelel pán o pár decibelů hlasitěji, než bych si byla představovala.
Neměla jsem co ukázat, a tak jsem pána zavedla do ložnice s pokyny, aby to všechno, děj se co děj, zlikvidoval. Pán mi řekl, že to se teda nemám bát, že na to on je expert, a vyhodil mě na zahradu, že u zákroku samozřejmě nesmím být.
Asi za 20 minut se vynořil, spokojený z dobře odvedené práce, a sedl si ke mně ke stolu na zahradě. Spustil: „Tak to máte, teď si to všechno ještě nafotím pro pojišťovnu. Bude to chtít za tři týdny zvopakovat, to víte, štěnice jsou prostě mrchy.“ Spustil to do toho naprostého vesnického ticha, v den, kdy bylo krásně, ale zrovna nikdo nesekal, a tak určitě všichni dobře slyšeli. „No jo, jestli jste jela emhádéčkem, tak to máte jasný, tam jsou štěnice všude. Ale vono i jenom stačí, když se o někoho otřete ve frontě, a vona na vás ta štěnice hned skočí,“ dal sousedům další dvě šance, aby určitě slovo štěnice zaslechli. Navíc ze mě ještě udělal frotéra. „No, a teď sem osm hodin nesmíte. Pes dvanáct.“
„Počkejte, ale když jsem to s vaším kolegou domlouvala, tak mi říkal, že se sem můžeme večer vrátit…“ zkoušela jsem usmlouvat neusmlouvatelné.
„No vždyť jo,“ odpověděl expert na hubení hmyzu a nechápal, o co mi jde.
Šlo mi o to, že i jako naprostý dyskalkulik jsem si spočítala, že za 12 hodin bude jaksi půlnoc. A půlnoc o to horší, že dezinsektor rozmontoval gauč i postel a že sama rozhodně nemám šanci všechno poskládat dohromady. Takže jsem si posbírala všechny věci, ke kterým jsem se přes bariéry rozmontovaného nábytku dostala, navíc za minimální čas, který mi bylo dovoleno v domě strávit, což byl konkrétně Xados a kartáček. Litovala jsem, že se v mé lékárničce místo něj nenachází Lexaurin nebo Neurol.
Zvedla jsem telefon a volala jako správný dospělý a samostatný jedinec mamince a tatínkovi, že už k nim jedu a budu u nich spát. Cestou jsem koupila kytku a rohlíky a předpokládala, že jsou tu od toho, aby se o mě postarali, i když jsem teď tak trochu prašivá. Což se naštěstí ukázalo jako předpoklad naprosto pravdivý. Užili jsme si fajn večer při sledování Black Mirror a všichni už se těšíme, jak tu přespávačku za tři týdny při druhém dezinsekčním zásahu zopakujeme.
I moje fenka přespání mimo domov krásně zvládla. Spala s tátou v posteli v přízemí, oba byli šťastní jak blechy (haha), ale asi trochu zapomněla, že spím v prvním patře i já. Proto měla ráno ohromnou radost, a jak to tak bývá, radost československého vlčáka neprobíhá bez následků. Kousala mě do ruky, což je její vyjádření největší radosti, ale asi to bylo málo, takže na mě vyskočila a překousla mi taky zlatý řetízek. No co, ta její radost za to asi stála.
A co ty štěnice, měla jsem je tedy vůbec, nebo ne? Nevím. Ale vzhledem k tomu, že jsem po nich nenašla žádné stopy ani já, ani pan „mluvím moc nahlas“ a ani před zásahem už mě nic nekousalo, tak možná vlastně ne. Možná pražskému MHD zbytečně křivdím. Možná se tu ubytoval nějaký komár při chuti. Ale možná… možná… Kdo se v tom má vyznat, jen ať s myším autem znova přijedou, aby byl definitivně klid.
