Článek
Král Richard během své téměř desetileté vlády strávil ve své zemi méně než šest měsíců. Byl totiž příliš zaneprázdněn křížovými výpravami ve Svaté zemi. Berengarie svou kompletní nepřítomností na anglické půdě tento rekord překonala.
Ještě před jejich sňatkem se v roce 1187 rozšířila zpráva, že Jeruzalém pod Saladinovým vedením padl do rukou muslimů. Byla to zpráva tak strašlivá, že papež Urban III. prý po tomto zjištění zemřel šokem. Evropou se šířila výzva ke křížové výpravě s cílem získat Jeruzalém zpět pro křesťany.
Mezi těmi, kdo na výzvu odpověděli, byl i 34letý svobodný král Richard, který se na křížovou výpravu vydal necelý rok po své korunovaci. Cestou do Palestiny se zastavil na Kypru a v kapli svatého Jiří v Limassolu se oženil s Berengarií, královskou princeznou španělského království Navarra.
Richardova matka, Eleonora Akvitánská, na sňatku trvala, protože Navarrské království na jihu sousedilo s Akvitánií. To pro Eleonoru představovalo možnost dalšího rozšíření její říše. Sňatek s Berengarií by také přinesl věno, které by Richardovi pomohlo financovat jeho úsilí na křížových výpravách.
Líbánky, jak se zdálo, proběhly cestou do Palestiny, kdy Richard pokračoval ve své misi s Berengarií v závěsu. Ta si rozumně, jak se mnozí historikové domnívali, cestu zkrátila a vrátila se s velkými obtížemi do Evropy ve vlastní režii.
Zastavila se ve Francii, usadila se v Le Mans a zbytek života zasvětila církvi, Richarda už nikdy nespatřila. Jejich manželství bylo samozřejmě bezdětné. Historici tvrdí, že o návštěvě Anglie nejsou žádné záznamy, ale je jen možné, že se tam Berengarie po Richardově smrti zastavila, aby jako královna-vdova bojovala o svůj důchod.
V roce 1229 založila opatství L'Épau u Le Mans a když následujícího roku zemřela, byla tam pohřbena. Cisterciáčtí mniši ji uctili tím, že vytesali její postavu do kamene pro její hrobku a umístili ji v opatství.
Bohužel jí nebylo dopřáno odpočívat v pokoji, protože o několik století později francouzští revolucionáři přeměnili opatství na farmu a prádelnu a královninu hrobku umístili do stodoly. Tam byla v roce 1817 objevena pod hromadou slámy a přemístěna do venkovní kapitulní síně. Tam však nadále chátrala, protože byla vystavena každému počasí.
Dalším zvratem byl nález kostry při obnově opatství v roce 1960, o níž se předpokládalo, že patří Berengarii. Bylo rozhodnuto ji pochovat pod kamennou podobiznou královny. Nakonec v roce 2020 francouzský list Le Figaro informoval, že byla vydána výzva k získání peněz na ukončení „utrpení“ Berengariiných ostatků a na přemístění hrobky do vnitřních prostor opatství.
Královna se dočkala pocty i v novodobé historii, když ve 40. letech 20. století dala lodní společnost Cunard své vlajkové lodi jméno Berengarie. Loď byla ve skutečnosti postavena v Německu a v roce 1912, kdy byla spuštěna na vodu jako SS Imperator. Byla největší zaoceánskou lodí na světě co se ponoru týče, čímž překonala i Titanic. Mohla přepravovat více než 4 200 cestujících – téměř dvojnásobek kapacity známé potopené britské lodi. Po první světové válce převzalo Imperatora námořnictvo Spojených států a používalo jej k přepravě vojáků z Evropy zpět do USA.
Poté ji získala společnost Cunard, přestavěla ji a znovu spustila na vodu jako Berengarii. Stárnoucí „královna“ byla vyřazena v roce 1938 a nakonec skončila v roce 1946 po druhé světové válce jako největší loď, která kdy byla rozebrána na šrot.
Zdroje: epistolae.ctl.columbia.edu, Britannica
