Kanalizační systém a houba na klacku: Jak fungovaly toalety ve starověkém Římě?

Římané použili to, co už před nimi udělali Etruskové, a vymysleli kanalizační systém využívající kryté stoky, které odváděly dešťovou a odpadní vodu ven z Říma. Tento systém kanalizace byl nakonec zaveden v celé říši a dobový historik Plinius Starší jej označil za „nejpozoruhodnější“ ze všech úspěchů starých Římanů. Tento důmyslný projekt umožnil, aby po celém starověkém Římě vznikaly veřejné lázně, záchody a latríny.

Základem úspěchu Římanů v oblasti hygieny byl pravidelný přísun vody. Inženýrský počin římských akvaduktů umožnil přivádět čerstvou vodu z horských pramenů a řek přímo do centra města. První akvadukt, Aqua Appia, nechal postavit cenzor Appius už v roce 312 př. n. l. V průběhu staletí bylo postaveno 11 akvaduktů vedoucích do Říma. Akvaduktem Aqua Anio Vetus přiváděli Římané vodu až z řeky Anio a zásobovaly město pitnou vodou a vodou ke koupání či hygieně.

Frontinus, vodní komisař jmenovaný císařem Nervou na konci 1. století n. l., zřídil speciální posádky pro údržbu akvaduktů a rozděloval vodu podle kvality. Kvalitní voda se používala k pití a vaření, zatímco druhořadá voda sloužila fontánám, veřejným lázním a kanalizaci. Římští občané tedy měli poměrně vysoký hygienický standard a očekávali jeho udržování.

Římská kanalizace plnila více funkcí a stala se pro růst města zásadní. Pomocí rozsáhlého terakotového potrubí odváděla kanalizace vodu z veřejných lázní i přebytečnou vodu z bažinatých oblastí Říma. Římané také jako první utěsnili toto potrubí betonem, aby odolalo vysokému tlaku vody.

Řecký autor Strabón, který žil zhruba mezi lety 60 př. n. l. a 24 n. l., popsal důmyslnost římského kanalizačního systému takto:

„Kanalizace, krytá klenbou z těsně přiléhajících kamenů, má na některých úsecích místo, kudy jimi mohly projíždět vozy se senem. A množství vody přiváděné do města akvadukty je tak velké, že městem a stokami protékají v podstatě řeky; téměř každý dům má nádrže na vodu a obslužné potrubí a hojné proudy vody.“

V době největšího rozkvětu čítal Řím kolem milionu obyvatel, kteří společně produkovali obrovské množství odpadu. Těmto obyvatelům sloužila největší stoka ve městě, Cloaca Maxima (doslova „Největší stoka“), pojmenovaná podle římské bohyně Cloaciny z latinského slovesa „cluo“, což znamená doslova „čistit“. Cloaca Maxima znamenala převrat v římském kanalizačním systému. Byla postavena ve 4. století př. n. l. a propojovala římské kanalizační stoky a odváděla odpadní vody do řeky Tibery. Přesto Tibera zůstala zdrojem vody, kterou někteří Římané používali ke koupání i zavlažování, a nevědomky tak přenášeli nemoci a choroby zpět do města.

Veřejné římské záchody, které byly často budovány z darů občanů z vyšších vrstev, se datují do 2. století př. n. l. a nazývaly se „foricae“. Tyto toalety tvořily tmavé místnosti lemované lavicemi s otvory umístěnými poměrně blízko u sebe. Římané se proto dostávali při používání těchto veřejných toalet do poměrně úzkého kontaktu se svými spoluobčany. Tyto temné sdílené místnosti byly také velice populární u různé havěti, včetně krys a hadů. V důsledku toho byly toalety jen zřídka navštěvovány ženami, o těch z vyšších vrstev společnosti nemluvě.

Elitní Římané obecně neměli potřebu využívat veřejné záchody, pokud nebyli opravdu zoufalí. Místo toho se v domech bohatých občanů budovaly soukromé toalety zvané latríny, postavené nad žumpami. Soukromé latríny pravděpodobně také příšerně zapáchaly, a tak mnozí Římané možná používali jen nočníky, které vyprazdňovali otroci.

Aby se však zabránilo šíření škůdců do lepších římských čtvrtí, byly soukromé latríny často odděleny od veřejné kanalizace a musely být vyprazdňovány ručně „stercorraii“, starověkými odstraňovači hnoje.

Ačkoli byl římský systém důmyslný, za touto inovací stála skutečnost, že se ve městě šířily nemoci závratnou rychlostí. I přes existenci žumpy mnozí Římané jednoduše vyhazovali odpad z okna na ulici.

Přestože za udržování čistoty v ulicích odpovídali veřejní činitelé známí jako „aediles“, v chudších čtvrtích města byly k překonání hromad odpadků potřeba nášlapné kameny. Nakonec se úroveň terénu ve městě zvýšila, protože budovy byly postaveny právě na odpadcích a sutinách.

Veřejné lázně byly také semeništěm nemocí. Římští lékaři často doporučovali nemocným lidem, aby se chodili očistit do lázní. V rámci lázeňské etikety se nemocní obvykle koupali v odpoledních hodinách, aby se vyhnuli zdravým návštěvníkům. Stejně jako u veřejných záchodků a ulic však neexistoval žádný denní úklidový režim pro udržování čistoty samotných lázní, takže se nemoc často přenesla na zdravé občany, kteří lázně navštívili následující ráno.

Římané používali k utírání po použití latríny mořskou houbu na tyčce, tzv. tersorium. Houby se často omývaly ve vodě obsahující sůl a ocet, která se uchovávala v mělkém žlábku pod toaletami. Ne každý si však s sebou nosil vlastní houbu a na veřejných latrínách v lázních nebo dokonce v římském Koloseu se používaly houby společné, čímž se nevyhnutelně přenášely nemoci, jako je úplavice.

Navzdory neustálému riziku nákazy byl starověký kanalizační systém Římanů ukázkou inovace a snahy o veřejné blaho. Od římské Cloaca Maximus, která dodnes odvodňuje Forum Romanum a okolní pahorky, až po dobře zachovalou latrínu v pevnosti Housesteads podél Hadriánova valu. Odvádění odpadu z měst se osvědčilo natolik, že se římská kanalizace rozšířila po celém impériu a její dozvuky můžeme spatřit dodnes.

Zdroje: baus.org.uk, muse.jhu.edu, smithsonianmag.com, TheAtlantic, Wikipedia