Článek
Ve stínu války a konfliktu tyto výjimečné ženy prokázaly odvahu, inteligenci a vynalézavost, které se vyrovnaly jejich mužským protějškům. V průběhu dějin riskovaly vše, využívaly svého důvtipu a šarmu, aby získaly neocenitelné informace a ovlivňovaly události v průběhu dějin.
Virginia Hallová
Virginia Hallová byla vzdělaná a talentovaná americká lingvistka, která vycestovala do Evropy, kde studovala ve Francii, Německu a Rakousku a v roce 1931 si našla práci na americké ambasádě ve Varšavě. Následně byla převelena do Turecka, kde při nehodě na lovu přišla o levou nohu pod kolenem a byla jí zhotovena dřevěná protéza, kterou s nadsázkou oslovovala „Culberth“.
V roce 1940 se Hallová dobrovolně přihlásila jako řidička sanitky ve Francii a v dubnu 1941 vstoupila do Special Operations Executive (Oddělení pro zvláštní operace), což byla tajná britská organizace zřízená během 2. světové války. Do vichystické Francie přijela v srpnu 1941 a vydávala se za reportérku deníku New York Post. Díky tomu mohla sbírat informace a klást otázky, aniž by vzbudila přílišné podezření.
Jako jedna z prvních žen SOE ve Francii byla Hallová průkopnicí, která založila a naverbovala síť pozemních špionů, předávala informace Britům a pomáhala spojeneckým letcům vyhýbat se zajetí. Hallová si rychle získala u nacistů pověst jedné z nejnebezpečnějších (a nejhledanějších) zpravodajských agentek. Němci a Francouzi, kteří nikdy neodhalili její pravou totožnost, jí přezdívali „kulhající dáma“.
Virginia Hallová získává Kříž za zásluhy od generála Donovana, září 1945.
Hallová utekla z nacisty okupované Francie, když se i přes svůj hendikep dostala pěšky přes Pyreneje do Španělska a začala pracovat pro americký Úřad strategických služeb, předchůdce dnešní CIA. Byla jedinou civilistkou ve 2. světové válce, která byla vyznamenána Záslužným křížem za „mimořádné hrdinství“.
Mata Hari
Mata Hari, jedna z nejslavnějších špionek všech dob, pokud ne vůbec nejslavnější, byla exotickou tanečnicí a údajně i německou špionkou během první světové války. Narodila se v Nizozemsku jako Margaretha Zelle a provdala se za kapitána nizozemské armády Rudolpha MacLeoda. Měli spolu dvě děti, syna a dceru, avšak chlapec zemřel ještě v dětském věku. Její manžel byl údajně hrubián a navíc Margarethu nakazil syfilisem. Strávili nějaký čas na Jávě a Sumatře, než od svého násilnického manžela utekla do Paříže. Dceru nechala v péči manželovi, protože si nemohla dovolit ji sama podporovat.
Bez prostředků a sama začala pracovat jako exotická tanečnice. Vydávala se za jávskou princeznu a postupem času se z ní stala kurtizána, která se stýkala s mnoha vysoce postavenými a vlivnými muži.
V roce 1917 bylo zachyceno komuniké z Berlína, které odhalilo Matu Hari jako dvojitou agentku, která ve skutečnosti předávala informace i Němcům. Byla zatčena, postavena před soud a obviněna, že svým jednáním způsobila smrt tisíců francouzských vojáků. Podle výpovědí, které Mata Hari údajně učinila, souhlasila s tím, že bude působit jako francouzská špionka v Němci okupované Belgii, a neobtěžovala se o své předchozí dohodě o výměně informací s Němci informovat francouzskou rozvědku.
Poslední vězeňská fotografie Margarethy Zelle, známé jako Mata Hari, krátce před její popravou v říjnu 1917.
Neexistuje mnoho důkazů o tom, že by Mata Hari poskytovala Němcům jiné informace než drby z francouzské společnosti a mnozí ji dnes považují za obětního beránka francouzských válečných selhání. V říjnu roku 1917 byla postavena před popravčí četu a zastřelena.
Jane Whorwoodová
Jane Whorwoodová (někdy zmiňována jako Joan Whorwoodová) byla roajalistickou agentkou během anglické občanské války. Whorwoodová se narodila na okraji královského dvora a v roce 1634 se provdala. Po vypuknutí války její manžel uprchl na kontinent a zanechal Jane a jejich děti v Oxfordu napospas osudu. Později napsal: „Kdyby umírala a půlpence jí život zachránila, nedal bych půlpenci.“
Oxford se během občanské války stal hlavním městem roajalistů a Janina rodina byla věrná koruně. Prostřednictvím svých sítí v oblasti začali úspěšně shromažďovat peníze, pašovat zlato a předávat zpravodajské informace od krále jeho stoupencům po celé zemi.
K jednomu z nejslavnějších a nejodvážnějších činů Jane Whorwoodové došlo v roce 1651. Po rozhodující bitvě u Worcesteru, kde byli roajalisté poraženi, se král Karel I. snažil uniknout parlamentním jednotkám, které ho pronásledovaly. Jane vymyslela plán, jak krále propašovat z Anglie. Převlékla ho za svého sluhu a zajistila mu cestu do Francie.
Aby plán uskutečnila, vydala se Jane do města Shoreham na jižním pobřeží Anglie, kde zařídila, aby převlečeného krále vyzvedla loď. Navzdory riziku se jí plán podařil a králi se podařilo uprchnout do Francie, kde zůstal ve vyhnanství až roku 1660.
Parlamentní síly nikdy neodhalily její roajalistické sympatie, avšak Karel II. ji po restauraci monarchie v roce 1660 ničím neodměnil, na rozdíl od ostatních královských podporovatelů. Zemřela s minimem prostředků v roce 1684 ve věku 72 let.
Elizabeth Van Lewová
Narodila se 15. října 1818 v Richmondu ve Virginii a vyrůstala v bohaté a prominentní rodině podporující zrušení otrokářství. Po smrti svého otce v roce 1843 Van Lewová a její matka osvobodily rodinné otroky a Elizabeth pak použila všechny své finanční prostředky po otci na nákup a následné osvobození příbuzných některých svých bývalých otroků.
Když v roce 1861 vypukla občanská válka, loajalita Elizabeth Van Lewové k Unii ještě zesílila. Přestože žila v srdci Konfederace, byla neochvějně oddána věci Severu a zapojila se do špionáže a shromažďování zpravodajských informací pro Unii. Díky svému společenskému postavení a konexím se mohla volně pohybovat v konfederační společnosti, což jí poskytovalo dokonalé příležitosti ke shromažďování informací.
Fotografie Elizabeth Van Lew zachycená fotografem A.J. De Moratem, někdy před rokem 1900.
Van Lewová si vytvořila rozsáhlou špionážní síť, která zahrnovala jak zotročené, tak svobodné Afroameričany a další sympatizanty Unie. Ti jí předávali důležité informace, které pak předávala úřadům Unie ve Washingtonu D.C. K utajení své činnosti používala různé důmyslné metody, včetně šifrovaných zpráv uložených do dutých vajec a psaní pomocí neviditelného inkoustu.
Jedním z jejích nejvýznamnějších úspěchů byla pomoc válečným zajatcům Unie drženým v nechvalně proslulém vězení Libby v Richmondu. Elizabeth a její síť poskytovala zajatcům jídlo, oblečení a léky, čímž vojákům ulehčovala jejich utrpení během věznění.
Její práce byla považována za mimořádně cennou a prezident Ulysses S. Grant ji po válce jmenoval ředitelkou pošty v Richmondu. Elizabeth však neměla snadný život. Mnozí Jižané ji považovali za zrádkyni a ve své komunitě byla za svou odbojovou činnost ostrakizována. Do konce života žila z darů těch, kterým během civilní války pomáhala. Zemřela v ústraní v roce 1900 ve věku 82 let. V roce 1993 byla posmrtně uvedena do Síně slávy americké vojenské rozvědky.
