Článek
Když byl Jan v roce 955 zvolen Svatým otcem, byl ještě teenager a říkalo se o něm, že „celý svůj život prožil v marnosti a cizoložství“. Ale to není všechno. Obvinění vznesená proti němu na římské synodě v roce 963 zahrnovala tvrzení biskupů a kardinálů, že:
- proměnil posvátný palác v nevěstinec.
- smilnil mimo jiné s konkubínou svého otce, různými vdovami, a dokonce i s vlastní neteří.
- vykastroval (a tím zavraždil) jednoho kardinála.
- oslepil a poté zavraždil svého zpovědníka.
- bral úplatu za svěcení biskupů, a dokonce vysvětil na biskupa desetiletého chlapce.
- vysvětil jáhna ve stáji.
- odmítl udělat znamení kříže.
- připíjel na ďábla.
- při hře v kostky vzýval jména pohanských bohů, a když prohrál, použil peníze z papežské pokladny na splacení svých dluhů.
Jan byl synem Alberika II., samozvaného římského knížete, který přiměl římské šlechtice, aby přísahali, že až se uvolní místo papeže, bude jeho syn, který se tehdy jmenoval Octavianus, jmenován papežem. Stalo se tak v roce 955, kdy bylo Octavianovi asi šestnáct až osmnáct let. Chlapec přijal jméno papež Jan XII.
Jan dovolil a prakticky podporoval, aby Řím upadal, zatímco jeho bohatství využíval k financování svých divokých večírků a rozmařilého životního stylu. Lateránský palác se proměnil v jeden obrovský nevěstinec, kde Jan otevřeně souložil s vdanými ženami. Měl řadu milenek; jednu z nich jmenoval guvernérkou jednoho z papežských měst a zahrnul ji církevními poklady, další zdědil po svém otci a oplodnil. Dokonce se objevily zprávy, že do Lateránského paláce zval (či spíše unášel) poutnice, aby s ním měly sex.
Zatímco se však Jan věnoval hazardním hrám, souložení a obecně ponižování papežství, okruh jeho nepřátel se rozrůstal. Zdaleka největší hrozbou byl Berengar z Ivrei. Berengar byl synovcem Janova nevlastního dědečka Hugha Provensálského a stal se jeho nástupcem na postu italského krále. Janův rozmařilý životní styl ho přivedl na mizinu a papežská armáda se Berengarovi nemohla rovnat, takže když král Berengar začal v roce 960 napadat severní papežské státy, nezbylo Janovi nic jiného než padnout k nohám Oty Saského, krále Němců, a pozvat ho do Říma jako svého ochránce. Udělil mu navíc titul římského císaře.
K Janově nelibosti však Ottova síla a moc rostla, což papeže přimělo ke spiknutí proti jeho domnělému spojenci. Ota rychle usoudil, že je Jan nespolehlivý, nemorální, a tak trochu podvodník. Otto Jana sesadil z papežského trůnu a na jeho místo dosadil loutkového papeže.
Jan se však nechtěl nechat tak snadno setřást. Ve vyhnanství naverboval armádu žoldnéřů a spojenců a vydal se na pochod zpět do Říma. Zahnal loutkového papeže a získal zpět svůj titul. Zároveň po návratu z exilu nechal všechny své nepřátele nemilosrdně popravit. Rozzuřený Ota se rozhodl, že je načase se s Janem jednou provždy vypořádat, a v čele vojska se vydal do Říma. Přišel však pozdě. Než dorazil, byl papež Jan mrtvý.
Smrt papeže Jana XII podle Franca Cesatiho.
Někteří tvrdí, že ho zemřel na vnitřní krvácení po tom, co ho zbil žárlivý manžel, který ho přistihl v posteli se svou ženou. Další spekulují o tom, že zemřel na mrtvici během jedné ze svých sexuálních eskapád. Jiní tvrdí, že byl prostě zavražděn. Ottův historik říká, že si pro svého nejvěrnějšího služebníka přišel sám ďábel. Nikdo si však skutečnou příčinou jeho smrti není jistý. V každém případě mu nebylo víc než dvacet devět let.
Ne všechno z doby vlády Jana XII. bylo skandální. Zasazoval se o náboženské záležitosti, například svou podporou svatého Dunstana, vůdce anglického hnutí za reformu klášterů. Jeho skutečný zájem o církevní reformu byl však často přehlížen a jeho neřesti a skandály zveličovány kvůli tomu, jak ho líčili jeho nepřátelé, kteří byli straníky krále Oty. Důkazy proti Janovi jsou však natolik zdrcující, že jeho pověst pravděpodobně nelze zachránit.
Zdroje: Britannica, oxfordreference.com, popehistory.com
