Článek
Nedávno jsem si během návštěvy Domu přírody v Salcburku všimla množství rodičů, kteří nejsou schopni kontrolovat chování svých dětí. Nechápejte mě špatně, nečekám, že bude dítko v tichosti pochodovat vedle svých rodičů a 3 hodiny si zahloubaně prohlížet expozice. Děti a jejich mozky jsou ve vývinu, chtějí objevovat, poznávat a zkoušet. To se samozřejmě neobejde bez běhání, výskání, skákání a všeho toho, co děti prostě dělají. Tohle všechno chápu, i když (jako bezdětný jedinec) musím přiznat, že mě to někdy lidově řečeno otravuje.
Když člověk děti někam bere, dělá to obvykle ze dvou důvodů: protože si myslí, že to bude mít pro děti nějaký přínos, nebo proto, že je nemá, kam dát a vzít je s sebou jednoduše musí. Pokud se ale rodiče (případně jiní příbuzní) rozhodnou vydat se s dítětem na místo, kde se již výše zmiňované výskání/skákání/hlučení za normálních okolností neprovozuje, je dobré o tom potomstvo důkladně poučit. Pokud někdo bere svá dvouletá štěstí do muzea, kde se aktuálně koná výstava vycpanin ptáků, beru to tak, že je brát musí. Jednoduše si totiž nedovedu představit, v jakém případě by si dítě bylo schopno v tomto věku zapamatovat rozdíl mezi kukaburou (kterou možná nikdy ani naživo neuvidí) a datlem, nebo z toho mít jakýkoli požitek.
Anketa
V prvním patře muzea se nacházela akvária s úctyhodným množstvím ryb, korálů, krevet, a dokonce i žralok. Tady se v podstatě žádný křik nebo zběsilý úprk opatrovníkům nekonal. Proč? Protože živá ryba je pro většinu dětí zajímavější než vycpanina datla. Zkrátka a dobře se tam děti nenudí. Další patra obsahovala už zmíněné vycpaniny ptáků a jiných živočichů, průběh evoluce, nebo třeba historii dobývání vesmíru. Musím uznat, že vše bylo dělané relativně interaktivně, aby si na své přišli i mladší návštěvníci, ale po 3 hodinách jsem toho měla dost i já. Navíc – jak by mohly čudlíky se zvuky ptáků nebo „zvážení se“ na Měsíci konkurovat modernějším technologiím?
Ve třetím patře se množství hyperaktivních dětí znásobilo. Obzvlášť mě zaujal přibližně tříletý klučina, který si dal za cíl dostat se od rodičů co nejdál a pokud možno co nejhlučněji. Po třetím proběhnutém kole jsem si dovolila mu připomenout, že zrovna tady se neběhá a nekřičí. Za odměnu jsem dostala od kluka kyselý obličej a nulový výsledek mého počínání. Za třicet vteřin se přiřítil vyčerpaný otec s dotazem, kde je kluk. Po odkázání na správný směr poděkoval a volajíc prosby a jméno chlapce zase odběhl. Kde je jim konec, to se nikdy nedozvíme. Druhým příjemným setkáním dne byla skupinka čtyř asi šestiletých chlapců, kteří zvažovali, jestli by bylo lepší mě kvůli výhledu na tabuli s popisem ptáka doda přeskočit, nebo zbít. Po mé odpovědi, že ani jedno, jsem se setkala s dalšími kyselými výrazy a nulovým výsledkem.
Poučení? Všechny, kteří se s dětmi někam chystají, moc prosím o chvilku, kdy si s nimi sednete a vysvětlíte jim, co se kde smí a co by se nemělo. Může to být hra s odpověďmi ano/ne. „Můžeme v muzeu běhat?“ „Ne.“ Nebo „Můžeme si v restauraci vybarvovat omalovánky?“ „Ano!“ Nikdo nečeká, že dítě bude potichu a naprosto vzorové. Co ale většina lidí očekává, je důslednost a duchapřítomnost rodičů při výchově jejich ratolestí. Dítě vám za nastavené mantinely sice nejspíš výslovně nepoděkuje, ale jeho podvědomí a psychosociální vývoj je zcela jistě ocení.
