Krásný, smutný a s diagnózou: Jak (ne)romantizovat duševní nemoce

Přitom mi ani nepřijde, že by knihy musely být napsané špatně. Možná je to čistě naše interpretace a následek toho, o čem se v souvislosti s duševními nemoci nemluví, ať už na sociálních sítích, ale také ve školních prevencí či hodinách. Ne to samotné, samozřejmě. Důvody jsou samozřejmě různé a byla by blbost tyto věci kvůli tomu zahazovat, taky by ovšem byla blbost brát to jako jediný zdroj informací. Většina hodin či prevencí, které jsem zažila, měly za cíl zbavit člověka procházející si depresí, úzkostí, sebepoškozováním či závislostí studu, aby si dokázal říct o pomoc. Pak dává smysl, že nebudete zmiňovat ty méně hezké stránky. Stejně tak velkou část obsahu o duševních nemocích a jejich prožívání šíří lidé přes sociální sítě, kde se pak tvoří komunita a tady si myslím, že slouží dobře. Jsou dobří tvůrci a tvůrci, kteří se obsahově perou, ale to se najde všude.

U sociálních sítí navíc vstupuje do hry personalizace obsahu: pokud uživatel opakovaně sleduje nebo oceňuje určitý typ příspěvků, algoritmus mu může nabízet více podobného obsahu. Jako častý příklad ohledně internetu se uvádí stránka pro - ana, jež fungovala jako komunita pro dívky trpící anorexií, kde se v pokračování v poruše příjmu potravy navzájem podporovaly. Podobné příspěvky se akorát pod jiným názvem dají na Instagramu najít i dnes. K romantizaci také patří jakési „mučednictví“ v podobě neustále žijícího procesu zotavení, které… Většinou s dobrým úmyslem vypadají moc krásně, bezchybně, jak je život najednou hezký. Jenže k „zotavení“ také mohou patřit relapsy, větší úzkostnost. Chce to čas. Mezi profily se i výjimky, které na to poukazují, ale nejedná se o příliš časté zobrazení. „Mučednictví“ také nabírá buď neustálého zobrazování duševní nemoci jako něčeho, s čím se nedá žít a vyřadí vás to úplně, přitom se často naopak paradoxně setkávám s představou, že duševní nemoc mimo „epizody“ moc život neovlivňuje. Případně jste jednou zaléčení, a hotovo.

Když jsem brala poprvé do ruky Ostré předměty, trochu jsem měla předsudky ohledně prvku sebepoškozování, které… Když často narážím na prevenční videa, je to vždycky smutný smutný adolescent a někdy tento narativ přebírají i média. Ano, jsou lidé s depresí, kteří tak působí a na této podobě prožitku není nic špatného, je stejně vážná jako ostatní. Ale nemusí to tak vypadat vždy a není to jenom „smutný“ pohled. Neřekla bych, že je náhoda, že v recenzích jak u Ostrých předmětů, tak u Dívky na kusy se zmiňuje jakýsi odpor k některým částem a neschopnost číst dál. Což je v pohodě, jenom to prosím nepřevádějte do reality.

Děj se točí okolo novinářky Camille, která se vrací do rodného města, aby zpracovala článek na vraždu dvou mladých dívek. Zůstává u své matky, s níž má složitý vztah a zároveň tím otevírá staré téma sebepoškozování. Přitom se nejedná o hlavní dějovou složku, tou zůstává detektivka a napojení případu na rodinnou historii.

Od Camille se během příběhu dozvídáme, že se sebepoškozováním má potíže od dospívání a několikrát se snažila se zlozvykem seknout skrz hospitalizaci, ačkoli relapsům se nevyhla a závislost stále vystrkuje růžky podle prostředí okolo ní. Ve svém starém domově není vítána, samotná matka Adora ji sice bere jako svou dceru, ale nevynechá příležitost, aby Camille nevytkla, že doma všem pouze ubližuje. Zajímavé na Camille není jen to, že je protagonistka a že jí je nad třicet a ačkoli se snaží sebepoškozování vyhnout, je s tím jaksi smířena. Jedinečná je i reakce okolí. Konkrétní scény mohou být, když se Camille převléká a její matka ji donutí rozhrnout závěs v převlékárně, aby se podívala na krátké šaty. Není to náhoda, Adora chce, aby její se její mladší dcera Amma zděsila při pohledu na Camilliny jizvy, které má všude. Není to hezké, není to tragické a smutné. Camille není krásná pubertální dívka. Přesto je zde pár vzpomínek na dospívání, kdy Camille byla považována za jednu z nejhezčích dívek. Důraz je zde ale i na přesvědčení, že svou krásu řezáním zahodila, zničila. Jenže už se nejedná o stav, který by ona mohla změnit.

Druhou scénou je konec knihy, kdy je Camille v nemocnici a košile jí nezakrývá ruce. V obou případech nejdříve Adora a poté policajt jsou zhnuseni. Amma překvapivě ne a to je… Sama Amma je postava, v níž se schází jakási touha vypadat přitažlivě nemocně - Vlastní matka se o ni stará hlavně, když je nemocná a zásadní pro celou knihu je ochota Adory trávit vlastní dcery, aby se jim mohla cítit blíže a připadat si jako dobrá matka, vypadat jako dobrá matka.

Co se týče hodnocení knihy, seriál měl dobrý ohlas a kniha také, ale občasnou výtkou je nechutnost některých scén a popisů, samotné téma. Na vině bude jistě také osobní vkus čtenáře, ovšem například u Dívky na kusy, která se věnuje tématu sebepoškozování , lze najít podobné komentáře odsuzující zpracování tématu. A opravdu se nejedná o lehkou četbu. Přitom by ale mělo být zmíněno, že tyto výtky u červené knihovny najdete málokdy. Stejně tak postavy podobné Adoře či Camille.

Pokud chceme vyprávět optimistický příběh, častou výtkou proti těmto příběhům bývá použití postavy s potížemi ať už duševními nebo fyzickými jako inspirace pro ostatní. Nejde o to, jak se cítí ona, jde o to, co předává „zdravému“ protagonistovi. Jak se cítíme my, jak se všichni okolo pokouší pomoci, ale třeba to nejde. Nebo naopak ji zachrání láska, jak se předá naděje, protagonista se díky této smrti naučí vážit života. Ale už to poté nezachycuje, s čím se vlastně potýká tem druhý. Ještě skousnutelnou podobou často bývá odvyprávěné tragické pozadí, ovšem to také neplatí v realitě vždy.

Před rokem jsem se s kamarádkou bavila o postavě z knihy v souvislosti s jejím přítelem, který se neustále tvářil smutně a neustále jí to předhazoval. Kamarádka byla zamilovaná a věřila, že ho „může zachránit.“ Nejedná se ale jenom o jedinečnou záležitost. V tu dobu se hojně v romantasy ( a platí to stále) objevovaly nějak zranění, ale krásní a tajemní muži, které láska spraví. Stejný jev se dá pozorovat i u duševních nemocí. Jako kdyby se duševní potíže staly takovým krásným šperkem, díky kterému jsme alespoň o kousek milovatelnější. Protože v tento moment bychom někdy rádi věřili, že právě v ten moment si pomoc zasloužíme. Jenže to má háček. V červené knihovně a v příbězích, na které jsem narazila, byl záběr poměrné úzký. Převážně anorexie, sebepoškozování, úzkost, deprese, hraniční porucha osobnosti. Protože některé nemoci se zřejmě romantizují hůře. Podobná potíž se zmiňuje i v normalizaci léků. Nestydíme se mluvit o tom, že máme antidepresiva, možná stabilizátory nálady, léky na spaní. Ale o antipsychotikách raději pomlčíte.

Kromě ale těch, kdo si ničím podobným neprošli, je druhá strana mince i čekání na záchranu zvenčí. Všeobecně se dá setkat s dvěma druhy mučedníků - jeden je smířen se svým údělem a jenom čeká na konec, dokud ho z toho nedostane někdo jiný. Neřekli byste do něj, že nějakou duševní nemocí trpí, protože se to neprojevuje na jeho okolí, mimo nějaký smutek. Druhým typem mučedníka je zase naopak postava, do které byste to taky neřekli, protože žije naplno, své symptomy zvládá až na občasné lapsy, ale má sílu do života. S podobným obrázkem se dá také občas setkat na sociálních sítích - je úžasné, kolik toho máte za sebou a stále držíte, zotavení je zázračný akt, který nepředpokládá žádný návrat. Tento druh postavy také většinou v příbězích na konci umře a nechá za sebou hlavní postavu, jež se naučí vážit si vlastního života.

Ne že by všechny postavy takto napsané nemusely být založené na realitě a kupříkladu Ten, co stojí v koutě se mi líbil. Ani se nedá říct, že by postavy, které nějakým způsobem dávají „sežrat“ svůj osud ostatním, nebyly zastoupeny. Jenže často se míjí motivací a většinou zde hrají znovu roli vedlejší, kdy trápí zdravého protagonistu a jemu se nad tou podívanou svírá srdce. A nikdy za to nemohou. Což je samo za sebe zajímavé téma, ale celkově bych řekla, že je málo popsané, kolik vzteku se vlastně může v tomto prožívání skrývat a že to ubližování druhým nemusí být chtěné. Ale taky může a taky to má co dělat s náhledem na situaci a vztahy. Málokdy se člověk setká s okolím popsaným jinak než buď čistě ubližujícím, nebo podporujícím a smutným.

Podobná věc se týká také rodičovství, ačkoli tomu se poslední dobou věnuje více filmů a i knih, alespoň mimo Young - adult. Aurora z Ostrých předmětů mi přijde zajímavá i protože v sobě kombinuje dvě často zmiňované role - matku světici/trpitelku kvůli Camille a mrtvé Mariann a zároveň někoho, kdo za jejich potíže může. Zrovna tady není Aurora zrovna vhodným příkladem k realitě, ale… Myslím, že ne všechny duševní potíže jsou vinou rodiče, přitom může hodně pomoci, nebo také ne. Většinou (teď mě ještě napadají komiksy Nagaty Kabi, kde je zmiňována deprese a anorexie a matka není moc sympatická postava) se v literatuře spíše zmiňují jako součást tragického backstory. V Hunger Games je docela zajímavá změna - Katnissina matka se nedokáže zcela o dívky postarat, protože se nedokáže vyrovnat se smrtí jejich otce. Což je zajímavý detail. Jinak moc příběhů, kde rodič nemusí být viník a není na něm, pokud jde něco špatně, není. Ani ne tolik, kde by jenom prostě nevěděli, co se děje.

Málokdy zmiňujeme, jak rodiče mohou na duševní potíže svých dětí reagovat a nelze je všechny naházet do jednoho pytle, nebo je srovnat do osnov tragických příběhů. Můžete mít milujícího rodiče a můžete mít potíže dostat se k odborné pomoci či jenom o tom s rodiči mluvit. Rodiče vás mohou odstrašovat, abyste o tom nemluvili, přitom se jenom bojí o vaši vlastní budoucnost, že se vás to bude držet. Mohou se snažit ochránit zbytek rodiny. Stejně tak naopak. Můžete mít rodiče, který miluje, ale zároveň on sám má potíže kvůli vlastním rodičům. A paradoxně může být někdy jednodušší dostat se k pomoci, když vašeho rodiče nezajímáte. Lze napsat spoustu scénářů, každá rodinná situace je jedinečná. Od určitého věku jsme ovšem také zodpovědní sami za sebe.

Adora z Ostrých předmětů zde není zcela vhodný případ, ale ona sama raději tráví dítě, kterému se cítí blíže. Snad protože jinou lásku od své vlastní matky nepoznala. Camille samotná není trávena vlastní matkou, protože Adoře nepřipadá, že by ji Camille potřebovala.

„I have realized, why I have never loved you. You were born to that cold nature, you know.“

Zajímavé je, že ačkoli Adořiny blízcí ji rozpoznávají, že zde není něco dobře, zbytek městečka si jí váží a lituje ji. Camille je pro ně ta, která způsobuje potíže. Je pro ně jednodušší soucítit s někým, koho chápou, než s někým, kdo trpí něčím, co je pro ně těžko stravitelné.

Prevence a popularizace a literatura mívají za cíl, abychom prožívání duševní nemoce nějak pochopili a je otázkou, zda se dá vůbec vyhnout tomu, aby se nestravitelné části tohoto tématu někde neztratily či nevyložili jinak. Přesto ta nepříjemná, někdy těžko obhajitelná, těžko pochopitelná a někdy krutá bývá právě tou součástí, proč se snažíte získat pomoc. Pokud prezentujete duševní potíže, např. nejčastěji sebepoškozování, a podáváte ho jako něco tragického, co ovšem dodává člověku na zajímavosti a zařizuje mu to nějaký projev náklonnosti od ostatních… Proč pak čekáme, že se to bude člověk snažit nějak řešit?

Mezi nebeletristickou literaturou se dá také najít hodně zkušeností, nejčastěji od lidí zaléčených. Ne vždy pojednávají přímo o konkrétní nemoci jako o cestě k uzdravení a dodávají tak naději. Je pravda, že zde také nenajdete děsivost nezpracovaného zážitku. Možná někde ano, ale nepotkala jsem ji. Zde se také točí názor, zda by vůbec lidé, kteří nejsou zcela zaléčení, měli o svých zkušenostech psát. Od romantizování ve fiktivní literatuře se to ovšem liší - Stále zůstávají reálné a popisují celý proces uzdravování, jejich cílem je dát naději, popsat cestu i skrz odbornou pomoc. Míří přímo na duševní nemoc, ne nemoc jako zprostředkovatele nějakého emočního citu. Paradoxně často první zkušenosti či ty pocity nějakého vzteku, hnusu dokážou dobře zpracovat horory, které nemívají tu potřebu z toho dělat něco krásného.

Jinými slovy - Pokud píšete knihu, kde duševní nemoc slouží pouze jako prvek k vyvolání nějakého emočního pohnutí, ozvláštnění nějaké postavy nebo zápletky typu boj proti osobě s duševní nemocí, jenom protože má diagnózu - Něco jste odflákli.