Zapadlé dějiny fantasy - Tolkien a protiválečná literatura

Hobit a Pán prstenů pocházejí ze stejného světa, což je zásadní pro celou Tolkienovu tvorbu. Tolkien začal svůj svět tvořit už jako malý a trochu neobvykle to první, co vzniklo, byl jazyk. Dle legendy. Poté následovaly pověsti, mýty… A to je tak všechno, co potřebujete jako klíč k jeho tvorbě.

Co je nevděčné, ale poměrně logické, je světová literatura té doby. Tolkien píše v polovině 20. století, které je výrazné postmodernismem, existencionalismem či neorealismem. Z nich vyplývají ovšem také antiutopie a utopie či magický realismus. Panuje deziluze a ztráta ideálů, jež nahrávají eskapismu, nebo alespoň představám lepšího světa. Tolkien není první fantasy spisovatel, ale je asi neznámější. Navazuje na W. Morrise či George MacDonalda.

Předchozí výraznější vlna eskapismu a nějakého fantazírování byla představována hlavně historickými romány během romantismu a Tolkien de facto na tento proud navazuje - Jeho první významnější publikací je Sir Gawain a Zelený rytíř z artušovského cyklu (ale jedná se o upravenou středověkou verzi), předtím mu vychází sbírky poezie či eseje. Už předtím jsem zmiňovala, že první fantasy využívaly a braly inspiraci ze středověkého prostředí či jiných dobových reálií. Tolkien také na tuto tradici navazuje, ale protože je hlavně básník a profesor anglického jazyka zaměřující se na dějiny, obrací se spíše k vílám a mytologii.

Mytologie jako zdroj inspirace je na rozdíl od historie více závislá na interpretaci, přitom zůstává napojena na naše vlastní kořeny. Je i možné, že otázky, na které odpovídal existencionalismus - zpochybnění všech dosavadních hodnot a určitá potřeba spojit se s naším původem, pak dokázal naplnit právě mýtus, který naplňoval lidi odjakživa. Například tuto tezi rozvíjí v té době i italský spisovatel Cesare Pavese, který rozvíjí ideu mýtu jako něčeho, co nám dává směr, naše kořeny. Mytologie by tedy byla založena i na našem „osobním mýtu,“ podle něhož se formují i naše cesty v životě, hodnoty, čemu věříme. Z praktického hlediska se mytologie se navíc dá různě převářet, čímž umožňuje lepší world - building.

Jako čtenáři mi k Pánu prstenů termín „eskapismus“ příliš nesedí, protože jako příběh funguje sám za sebe a neservíruje čtenáři čistě fantazie na míru, ani se neoddaluje utrpení, nevyhýbá se bolestivým tématům. Na druhou stranu jim často poskytuje šťastný konec, který je trochu schovává a činí těžší k interpretaci. Ale kdy jsme se rozhodli, že klasické kvalitní literární dílo musí být bolestivé a pojednávat čistě o utrpení? Sotva lze diskutovat o tom, že fantasy vzniká jako reakce ulevit si, na druhou stranu se nemusí od reality tak vzdálit a Tolkien může na meziválečnou literaturu navazovat více, než se na první pohled zdá. Nemělo by přece jen láska k životu být ukazována i jinak než v protiválečných románech?

V naší maturitní četbě pak je právě Hobit. Netuším přesně proč. Děj samotný je vlastně jednoduchá pohádková osnova, výlet za drakem, kdy hlavní hrdina na své cestě překonává různé překážky a dochází u něj k vývoji. Největší kritikou a zároveň pochvalou bývá, že Hobit je čistým proudem autorovy představivosti a příběh nebyl pravděpodobně promyšlen dopředu, čímž se liší pečlivě postaveným Pánem prstenů. Hlavní postavou je zde, s nadsázkou, svět.

Nahrávají tomu i celé stránky dlouhé popisy, občasná lyrika. Bilbo sice cestuje za zabitím draka, ale hlavně konečně vylezl ze své díry a na cestě potkává různá stvoření, která citují básničky. Je okouzlen a čtenář těžko tuší, co přijde dál. Ačkoli je Středozem postavená na mytologiích z různých koutů světa, funguje dobře i sama za sebe. Překvapivě tím nabývá určité výhody nad ostatními díly z této doby, které jsou více vázané na konkrétní dějinné události, zatímco Hobita si užije i člověk bez zájmu o historii.

Je pravda, že fanoušky Tolkiena bychom mohli rozdělit na dva tábory - ty, kdo preferují Pána prstenů pro jejich komplexní příběh, promyšlený děj a epické boje a ty, kdo stojí na straně Hobita. Hobit je… Absolutně příšerné dílo na rozebírání. Na rozdíl od své filmové adaptace zde chybí jakékoli epické bitvy, mezi témata a motivy byste našli leda tak boj dobra se zlem. Na druhou stranu právě rozlehlé popisy či odmítnutí brát cokoli vážně je to, co obvykle obhájci Hobita zmiňují. V Hobitovi je krása života, absurdita a ožralí elfové. Co dodat víc?

Zatímco v Hobitovi je Bilbo Středozemí fascinován, v Pánu prstenů se přes počáteční údiv dostáváme k celkovému fungování světa, které nám je odhalováno v legendárním příběhu o jeho záchraně před zlou mocí Saurona. Sauron se pokouší získat nadvládu nad Středozemí pomocí prstenu, který pomalu otravuje mysl svého majitele, dokud ho nepohltí temnota - paranoia, samota, šílenství, závislost. Jediným východiskem se tedy stává zničení prstenu v Hoře osudu a jediný, kdo dokáže prsten odnést je hobit Frodo. Příběh je často popisován jako příběh o přátelství a i malí lidé dokáží vykonat ty největší skutky. Obdivuhodné je naplánování příběhu a hlavně promyšlená konstrukce, díky které se všechno nakonec spojí.

Témata: síla přátelství, touha po moci, moc korumpuje, dokud je v lidech odvaha, přetrvává naděje. I nejmenší človíček může dokázat obrovské činy.

Toužíte-li ovšem ohromit maturitní komisi, musíte zmínit etymologii dobra a zla. Tolkienovi postavy nejsou sice úplně černobílé, ale příběh je odsuzuje nebo má rozdělené do docela viditelných kategorií. Téměř žádná z Tolkienových postav není na pomezí těchto dvou skupin (Glum je na pováženou) a literární analýza ráda klade důraz na Pána prstenů jako příběh o síle přátelství. Moc korumpuje, kdo chce moc, nemá nakonec nic. Přitom je zajímavé, že jasné rozdělení dobra a zla zde neslouží jako záminka k jednoduchému zavržení zlých postav.

„Samotné dobro a zlo je jednoduché, ale lidé, kteří si mezi nimi vybírají, jednodušší nejsou.“

Některé příběhy jsou vlastně i pro čtenáře snadno pochopitelné. Saruman se vzdal naděje, první skřeti byly elfové umučení Temným pánem. Jednoduchost Tolkienova rozdělení tedy netkví v povaze postavy, ale v jiné věci - Zlo nedokáže soucítit. Jako příklad může posloužit i paralela mezi Frodem a Glumem. Oba jsou postupně otravováni mocí prstenu a oba dva pochybují o lidech okolo sebe a nedokáží jim věřit. Vidí pouze sami sebe a prsten. U Gluma proměna dosáhla mnohem dál než u Froda, ale přeci je zde moment (dialog Smeagola a Gluma), kdy se vynořuje světlá stránka. Smeagol touží pomoci Frodovi a věří mu, Glum aka prsten ho od toho odrazuje. Není tedy špatně trpět nebo se nedokázat s bolestí vyrovnat. Naše vlastní utrpení nám ale nedovoluje ubližovat ostatním, ani nás nad ně nijak nenadřazuje. Další možná interpretace by byla zdůraznění naší vlastní volby, naděje rodící se právě v těch nejtěžších chvílích. Hobiti věčně zalezlí jsou poté taky trochu kritizováni, ale není možné hledat slávu pouze ve smrti a utrpení není jediná věc, která by se v životě měla obdivovat. Což nás vede k jedinému možnému závěru - přátelství je magické.

Jako malá jsem nedokázala snést Froda, protože se jednalo o čistou postavu a oproti ostatním postavám, které bojovaly se skřety či jinak dávaly svou odvahu najevo, mi připadal zoufale nezajímavý. Na konci je i Frodo jediný, kdo svou jedinou bitvu bojoval neviděný proti prstenu. Jeho boj je pro nás příliš abstraktní a nekončí ani hrdinným povstáním. Ne, Froda vítězství zlomilo. Nedokáže zůstat ve Středozemi a odjíždí s elfy za moře. Jedná se o kontrast k fantasy příběhům, jelikož Frodo vyhrál ale… Je zlomený. Stejně jako celý Frodův příběh, i jeho konec je spojen s Glumem. Navážu tam, kde jsem skončila, u dialogu Gluma se Smeagolem. Oba dva v této části bojují s nedůvěrou. Pro Froda se časem Smeagol stane symbolem jeho vlastní záchrany. Věří, že pokud se mu podaří vymanit Smeagola ze spárů prstenu skrz soucit a porozumění, dokáže on sám nakonec prsten hodit do ohně.

A možná je to v pořádku. Celou dobu ho provázel Sam, měl k dispozici veškerou pomoc a dokončil úkol, ale i tak mu Tolkien dovolil být zničený ze svého úkolu. Tím vybočuje z tradice fantasy té doby a zároveň navazuje na zničené hrdiny autorů před ním či meziválečnou literaturu. Bylo mu svěřeno těžké břemeno, neuzdravil se a i tak zůstal hrdinou.

Co také může a nemusí ukazovat k historické epoše, jsou bitevní sekvence. Ztracená generace před Tolkienem představovala spíše hrdiny, kteří ve válce buď položili život, nebo i po návratu domů nedokázali najít klid. Frodo může být jednou ukázkou, ale stejně tak i ostatní hobiti, kteří šli bojovat za osud Středozemě. A vyprávění nikdy jejich úděl nezlehčuje, ale je tam taky hrozně lásky k životu. Pán prstenů se tedy jistě zabývá smyslem života, potažmo dějin. Interpretace smyslu života jsou různé, ale… i když se jedná o alternativní historii, pořád to napojit jde. I když asi bude bude potřeba spousta „okecávání.“

Zdroje

How Tolkien Wrote Evil. Online. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=pt0bTzGE7n8. [cit. 2026-07-01].

ROZBOR DÍLA. Pán prstenů: Společenstvo prstenu - rozbor díla. Online. Dostupné z: https://rozbor-dila.cz/pan-prstenu-spolecenstvo-prstenu-rozbor-dila/. [cit. 2026-07-19].