Devětkrát na Černou horu. Čekal jsem utrpení, nakonec jsem nechtěl přestat

Když jsem se 1. srpna přihlásil na PeakBlanc Challenge, do startu zbývalo 22 dnů. Žádná několikaměsíční speciální příprava, žádný tréninkový plán postavený na míru devíti výstupům na Černou horu. Prostě jsem zahlédl něco, co jsem ještě nikdy nedělal, řekl si, že to vypadá zajímavě, a přihlásil se a až později mi začalo docházet, do čeho se vlastně hodlám pustit.

PeakBlanc Challenge totiž není klasický závod. Neřeší se, kdo bude první, druhý nebo třetí. Nehoníte člověka před sebou a nemusíte řešit, kolikátí jste asi v pořadí. Dostanete jasně daný úkol a patnáct hodin na jeho splnění. Devětkrát vystoupat od spodní stanice lanovky z Janských Lázní na Černou horu, pokaždé po zhruba 2,7 kilometru dlouhé trase s převýšením přibližně 566 metrů, dolů se svézt lanovkou a celé si to zopakovat. A znovu. A znovu. Celkem devětkrát.

Myšlenkou je během jednoho dne nastoupat výšku odpovídající Mont Blancu, tedy 4808 metrů. Matematika devíti výstupů po 566 metrech je ale ještě o něco veselejší, takže v mém případě nakonec hodinky ukázaly přesně 5100 nastoupaných metrů na 25 kilometrech. A těch 25 kilometrů má jeden drobný háček. Všechny vedou nahoru.

Právě tenhle formát mě zaujal. Běžeckých závodů, trailů, dlouhých pochodů, cyklistických akcí a vlastních výzev už mám za sebou dost, ale tohle bylo něco jiného. Kopce mám rád a chození do nich mi vždycky sedělo, jenže devětkrát za sebou stejnou sjezdovku jsem nikdy nešel. Navíc bez klasického závodního soupeření. Tady byl soupeř v podstatě jen jeden – samotná výzva, ale hlavním soupeřem byl člověk sám sobě.

Líbilo se mi také, že si každý mohl těch patnáct hodin rozvrhnout podle sebe. Někdo mohl jít pomaleji a dělat delší pauzy, jiný naopak držet svižnější tempo. Žádný tlak na umístění. Jediná otázka zněla: dokážeš to v limitu dokončit?

A přesně na tuhle otázku jsem před startem neznal odpověď.

Speciálně na PeakBlanc Challenge jsem totiž netrénoval. V době, kdy jsem se přihlásil, jsem normálně běhal, cvičil, připravoval se na Spartan Race závody a další akce, které mám v plánu a mimo jiné často zařazoval tréninky, kdy jsem chodil opakované výstupy do kopce se šestikilovou zátěžovou vestou. Sportuju dlouhodobě a trénink mám poměrně pestrý, jenže něco podobného jsem nikdy neabsolvoval. Těch dvacetdva dní mezi registrací a startem proto nebylo žádnou zázračnou přípravou. Spíš jsem chtěl zjistit, jestli všechno, co dlouhodobě dělám, bude stačit i na něco, na co jsem se cíleně nepřipravoval.

Den před startem jsme přijeli do Janských Lázní. Podařilo se mi sehnat penzion asi dvě stě metrů od startu, což byl skoro luxus. Z okna jsem viděl místo, kde se mělo ráno začínat, takže žádné vstávání ve čtyři, přejezdy autem, hledání parkování nebo nervózní pobíhání někde po městě. Ráno jsem se mohl normálně připravit a asi dvacet minut před šestou jednoduše dojít na start.

Večer před výzvou ovšem začalo pořádně pršet. Několik hodin lilo tak intenzivně, že jsem před spaním řešil hlavně boty. Bylo jasné, že sjezdovka ráno nebude zrovna suchá promenáda. Předpověď navíc slibovala další déšť během soboty. Tentokrát se meteorologové trefili skoro děsivě přesně. Déšť měl přijít kolem půl jedenácté a skutečně přišel. Pak s různou intenzitou pokračoval až do odpoledne.

Paradoxně to pro mě byla jedna z nejlepších zpráv celého dne.

Týden předtím jsem absolvoval Spartan Race v Liberci při teplotách kolem 35 stupňů. Když jsem před PeakBlancem přemýšlel, čeho se opravdu obávám, nebyl to kopec. Bylo to právě vedro. Místo něj přišlo chladno, mlha, déšť a při posledním výstupu dokonce na chvíli malé kroupy. Počasí, které by někomu mohlo celý den pěkně otrávit, mně sedlo dokonale.

V šest ráno se spustila časomíra a vyrazili jsme.

První výstup jsem bral hlavně jako seznamovací. Potřeboval jsem si kopec osahat a zjistit, jak ve skutečnosti vypadá něco, co jsem do té doby znal jen z čísel a mapy. Spodní část, prostředek, závěrečná prudká pasáž. Horní třetina sjezdovky už člověku velmi rychle vysvětlí, proč se v zimě označuje prvních sedmset metrů pod vrcholem jako černá sjezdovka.

Před startem jsem měl všechno spočítané poměrně opatrně. Patnáctihodinový limit, devět výstupů, osm sjezdů lanovkou, která jede přibližně osm minut, nějaké pauzy nahoře, doplnění vody, jídlo, případně převlečení. Na samotný výstup jsem počítal zhruba sedmdesát minut. Představoval jsem si, že celou akci zvládnu možná za dvanáct nebo třináct hodin a hlavně bezpečně pod patnáctihodinovým limitem.

První výstup jsem zvládl za čtyřicet minut. Dobře, říkal jsem si. První. Člověk je čerstvý.

Pak přišel druhý. Znovu čtyřicet minut.

A právě někde tady se můj předem připravený plán začal pomalu rozpadat. Ne proto, že by něco nefungovalo, ale přesně naopak. Fungovalo to mnohem lépe, než jsem čekal.

Nešel jsem závodně, nehnal jsem se a neměl pocit, že bych něco přepálil. Prostě jsem šel tempem, které mi připadalo přirozené. Postupně jsem si začal dělat krátké zastávky v horním zázemí, doplnil pití, vzal si něco k jídlu nebo potřebné doplňky a pokračoval dál. Přesto se moje jednotlivé výstupy držely prakticky pořád v průměrném čase 43 minut.

Čekal jsem, kdy přijde účet. Nepřišel.

Při čtvrtém výstupu mi na krátkou chvíli probleskla hlavou otázka, jestli to celé opravdu zvládnu. Dodnes vlastně nevím proč. Nic mě nebolelo, nebyl jsem vyčerpaný, tempo neklesalo a neměl jsem žádný fyzický problém. Byla to jen krátká myšlenka, která se odněkud objevila a zase rychle zmizela.

A potom se stalo něco, co jsem ještě nezažil. Přestal jsem řešit skoro všechno.

Na klasickém trailovém závodě mám v hlavě profil trasy, kilometry, další stoupání, občerstvovačku, seběh, tempo a spoustu dalších drobností. Člověk pořád nějak kalkuluje. Tady to najednou zmizelo. Dokonce jsem úplně přestal vnímat vzdálenost. Nenapadalo mě, že vlastně ujdu 25 kilometrů. Nepočítal jsem, kolik ještě zbývá výškových metrů. Nepřemýšlel jsem nad tím, že zase půjdu přesně stejným místem.

Prostě jsem šel nahoru. Lanovkou dolů. A zase nahoru.

Možná to zní trochu tupě, ale přesně tak jednoduché to v tu chvíli bylo.

Za celou dobu jsem se ani jednou neohlédl za sebe. Ani jednou jsem se během výstupu nezastavil proto, že bych potřeboval odpočívat. Neřešil jsem, jestli je kopec prudký, protože jsem věděl, že prudký je. Neřešil jsem déšť, protože prostě pršelo. Nepřemýšlel jsem, kolikrát ještě stejným místem projdu, protože odpověď na tuhle otázku stejně nic neměnila.

Po pátém výstupu se navíc něco v hlavě úplně přepnulo. Místo toho, aby mě opakování postupně ubíjelo, začalo mě to čím dál víc bavit.

Déšť, mlha, chlad, mokrá sjezdovka, lidé kolem mě, Černá hora schovaná v mlze a pořád stejný rytmus. Nahoru, chvíli nahoře, lanovkou dolů a znovu. U vytrvalostních akcí člověk často sleduje, jak se lidé postupně uzavírají sami do sebe. Kroky se zkracují, hlava padá dolů a svět se pomalu smrskne na několik metrů před botami. Něco podobného jsem viděl i tady.

U mě se ale dělal pravý opak. Čím déle jsem šel, tím lépe mi v tom bylo.

Možná jsem se dostal do toho sportovního „flow“, o kterém se často mluví. Nevím. Nechci z toho dělat žádnou hlubokou filozofii ani tvrdit, že jsem někde na černé sjezdovce objevil smysl života. Jen vím, že jsem přestal přemýšlet o výkonu a začal si ten výkon skutečně užívat.

A najednou mi bylo úplně jedno, že jsem mokrý.

Měl jsem nahoře připravené suché oblečení, náhradní věci i možnost se převléct. Nepoužil jsem nic. Bundu jsem měl postupně stejně promočenou, boty a ponožky také nebyly zrovna výstavní exponát z obchodu, ale neměl jsem jediný důvod něco měnit. Bylo mi dobře.

Velkou roli v tom podle mě sehrála i atmosféra celé akce. PeakBlanc Challenge měla letos první ročník a bylo znát, že je to v lehkém amatérském pojetí, ale vytvořeno lidmi, kteří ví, co a jak udělat, aby to fungovalo. Organizace byla svým způsobem minimalistická, ale přesně tam, kde měla být, fungovala perfektně. Zázemí nahoře, lanovka, start, lidé kolem. Žádný zbytečný cirkus. Bylo to skvěle připravené, dotažené a v průběhu celé akce vše fungovalo naprosto skvěle. Za takto připravenou akci patří pořadatelům a celému organizačnímu týmu velké poděkování.

Především tam ale byla skupina lidí, kteří přijeli udělat stejnou věc. Ne porazit jeden druhého, ale každý svým způsobem zdolat těch devět výstupů.

A možná právě absence klasického závodního tlaku mi sedla víc, než bych předem čekal.

Postupně jsem míjel některé účastníky, kteří byli o výstup nebo dva za mnou. Bylo vidět, že pro ně začíná být kopec těžký. Někdo zpomaloval, někdo potřeboval delší pauzy, někdo už jednoduše bojoval. A právě tam mi začalo docházet, že to, co se mi ten den děje, asi není úplně samozřejmé.

Neberu to jako štěstí nebo náhodu, že si vše takhle dobře sedlo.

Bez dlouhodobé fyzické přípravy bych si něco podobného netroufl. Nemyslím si ani, že stačí být silný nebo občas zajít do posilovny. Pět tisíc výškových metrů na 25 kilometrech je velmi specifická zátěž. Člověk musí být zvyklý chodit, běhat, fungovat dlouho v pohybu a samozřejmě také stoupat. A stejně důležitá je hlava.

PeakBlanc Challenge mi ale zároveň ukázala něco, co jsem před startem nevěděl. Že možná není vždycky nutné připravovat se několik měsíců přesně na jednu konkrétní věc. Dlouhodobá pravidelnost a pestrost sportovních aktivit dokážou vytvořit základ, ze kterého se potom dá čerpat i ve chvíli, kdy se dvacet dní před akcí spontánně rozhodnete udělat něco, co jste v životě nezkusili.

Do Janských Lázní se mnou přijela i moje kamarádka Lenka, která mi byla podporu a připravená k supportu, kdykoliv bych o něj požádal. Pořadatelé nám umožnili dát ráno vlastní tašku s vybavením, kterou pak vyvezli lanovkou nahoru do zázemí. Tam jsme měli všechno připravené, kdyby bylo potřeba se převléct, doplnit nebo cokoliv zařídit. Lenka byla připravená kdykoliv pomoct, ale nakonec to vůbec nebylo potřeba. A všechno šlapalo. Až po sedmém výstupu jsem jí zavolal, že přede mnou jsou už jen dva poslední kopce. Rozhodla se, že by se ke mně na ten devátý přidala, aby se se mnou prošla a udělala pár fotek a videí. Chvíli jsme šli spolu, ale brzy jsem poznal, že potřebuji zůstat ve svém tempu. Ne, že bych spěchal, ale prostě jsem za celý den měl zažitý svůj rytmus. V půlce kopce jsem se odpojil, pokračoval dál a nahoře jsme se zase potkali. Díky ní mám dnes z celé výzvy závěrečnou fotku z cíle i videa z kopce, ale hlavně pocit, že jsem na to nebyl sám. Za to jí moc děkuju.

Devátý výstup nakonec nepřinesl žádnou dramatickou krizi, hrdinský boj s vlastním tělem ani filmovou scénu, kdy bych posledních sto metrů lezl po čtyřech a v hlavě slyšel motivační hudbu.

Na chvíli přišel asi nejprudší déšť toho dne a dokonce i malé kroupy. A já šel dál.

Když jsem dokončil devátý výstup, výsledný čas byl 6 hodin a 35 minut. Z původních patnácti hodin, které jsem měl k dispozici.

To číslo mě překvapilo. Ještě víc mě ale překvapilo něco jiného.

Nebyl jsem rád, že už je konec. Chtěl jsem pokračovat.

Po devíti výstupech, 25 kilometrech a 5100 nastoupaných metrech jsem neměl pocit, že jsem právě přežil něco strašného. Neměl jsem rozbité nohy, nic zásadního mě nebolelo a necítil jsem ani typickou hlubokou únavu, kterou znám z některých dlouhých závodů. Měl jsem spíš pocit, že kdyby někdo řekl „ještě jednou“, otočím se a půjdu.

Dva dny po akci, když píšu tyhle řádky, pořád čekám, jestli se tělo přihlásí o slovo. Zatím nic zásadního. A možná právě to je pro mě největším překvapením celého PeakBlanc Challenge.

Ne čas. Ne těch více než pět tisíc výškových metrů.

Ani devět výstupů na Černou horu.

Ale pocit, který jsem tam někde mezi prvním a devátým kopcem našel.

Přijel jsem do Janských Lázní zjistit, jestli dokážu během patnácti hodin nastoupat výšku Mont Blancu. Odjížděl jsem s odpovědí na trochu jinou otázku. Co se stane, když tělo funguje, hlava přestane všechno počítat a člověk se místo boje s každým dalším kilometrem prostě nechá nést tím, co právě dělá.

V mém případě se stalo něco, co jsem opravdu nečekal. Devětkrát jsem vystoupal stejný kopec.

A na konci mi bylo líto, že už podesáté nemusím.