Článek
Je mi devětačtyřicet a příští rok mi bude padesát. Když to člověk takhle napíše černé na bílém, vypadá to skoro vážně. Padesátka. Takové to číslo, u kterého se podle nějakých nepsaných pravidel už očekává, že člověk bude rozumný, trochu se zklidní, nebude moc vymýšlet blbosti a začne se chovat přiměřeně svému věku. Jenže já mám trochu problém. Mně se do toho nějak nechce.
Ne proto, že bych si odmítal připustit, kolik mi je. Spíš mi to číslo jednoduše nekoresponduje s tím, jak se cítím a jak žiju. Mentálně si připadám o deset let mladší a fyzicky mám v některých ohledech dokonce pocit, že jsem na tom lépe než ve třiceti. Což samozřejmě neznamená, že moje tělo dostalo nějakou tajnou aktualizaci a stárnutí se mě netýká. Týká. Jen z něj zatím nehodlám dělat hlavní program dne.
Padesátka. Číslo u kterého už se očekává, že člověk bude rozumný a začne se chovat přiměřeně svému věku. Jenže mně se do toho nějak nechce.
Možná právě proto si v poslední době čím dál víc všímám jedné věty. „Na to už jsem starý.“ Člověk ji slyší v nejrůznějších podobách a u nejrůznějších témat. Někdo by chtěl začít sportovat, ale už je přece pozdě. Jiný by rád někam vyrazil, něco se naučil, změnil práci, pustil se do podnikání nebo třeba úplně jinak uspořádal svůj život. Jenže pak přijde to číslo. Padesát. Šedesát. Někdy dokonce už čtyřicet. A spolu s ním elegantní vysvětlení nebo výmluva, proč vlastně nic neměnit.
Nechci nikomu říkat, jak má žít. Každého věc. Jestli je někdo spokojený doma na gauči, má oblíbený seriál, víkendový program vyřešený a nic dalšího od života nechce, je to naprosto v pořádku. Problém vidím někde jinde. Ve chvíli, kdy člověk něco chce, něco ho láká, dlouho o tom mluví, představuje si to, ale nakonec sám sobě zavře dveře jen větou, že už na to nemá věk.
To mi přijde škoda.
Samozřejmě existují skutečné limity. Zdraví je jeden z nich a s přibývajícími roky se nedá úplně ignorovat. Bylo by směšné tvrdit, že tělo v padesáti funguje úplně stejně jako ve dvaceti. Kde jinde se to dá poznat lépe než u sportu. Když si něco natáhnu nebo mě začne něco bolet, regenerace někdy trvá o něco déle než dřív. Občas se ozve něco, co se před lety neozývalo a člověk už přece jen musí trochu víc přemýšlet nad tím, co dělá a jak to dělá. V určitém věku už možná není úplně nejlepší nápad řešit všechno metodou „ono to nějak dopadne“.
Jenže respektovat svoje tělo je něco úplně jiného než se předem odepsat.
Mám pocit, že čím jsem starší, tím víc si nakládám. A proč? Odpověď je docela jednoduchá. Protože mě to baví.
Paradoxně mám totiž pocit, že čím jsem starší, tím víc si nakládám. Běhám dlouhé závody, ultramaratony, dávám si různé sportovní výzvy, jedu si jen tak sto kilometrů na kole nebo vymýšlím další věci, u kterých si možná někdo řekne, proč to člověk krátce před padesátkou vůbec potřebuje. Odpověď je přitom docela jednoduchá. Protože mě to baví.
Nedělám to proto, abych někomu dokazoval, že něco zvládnu. Nemám potřebu přijít večer domů, zaklepat sousedovi na dveře a oznámit mu, kolik kilometrů jsem ten den uběhl. Sport, pobyt venku, cestování a další věci jsou zkrátka způsob, jakým rád trávím svůj čas. Dávají mi zážitky, energii a ano, někdy i pořádně zabrat. Ale právě proto je dělám. A jestli díky tomu zároveň zvyšuji šanci, že mi tělo bude za dvacet let sloužit o něco lépe, tím líp. Rozhodně ale každé ráno nevstávám s myšlenkou, že dnešním během právě investuji do snadnějšího vstávání z postele v sedmdesáti.
Zajímavé je, že fyzicky jsem dnes možná schopný věcí, které bych ve třiceti nezvládl. Ne nutně proto, že bych měl větší svaly nebo rychlejší nohy. Mnohem větší roli podle mě hraje hlava. Vytrvalost, disciplína, schopnost pracovat s únavou a také určitá vyzrálost. Člověk už možná lépe pozná, co je důležité a co je úplná blbost, kterou nemá cenu řešit. A když je potřeba se někde kousnout, dokáže si tu hlavu nastavit trochu jinak než před dvaceti lety.
Možná je právě tohle jedna z věcí, které mi na stárnutí vlastně docela vyhovují. Člověk se s věkem nemusí stát pouze opatrnějším. Může se stát také odvážnějším.
Neplatí to samozřejmě pro každého, ale u sebe to vnímám hodně. Čím jsem starší, tím méně mám potřebu přemýšlet nad tím, co si o některých mých rozhodnutích bude myslet někdo jiný. Je to můj život. Pokud mě něco zajímá, proč bych to nezkusil? Protože mi bude padesát? A co přesně se tím dnem změní? Přijde ráno úředník, zazvoní a odebere mi oprávnění dělat nové věci?
Asi těžko.
Vždycky jsem říkal, že bych potřeboval, aby týden měl osm dní a den alespoň pětadvacet hodin. Ne proto, že bych se chtěl přidat k dnes populárnímu sportu jménem „nestíhám a jsem z toho ve stresu“. Právě naopak. Potřeboval bych ten čas navíc proto, že je tolik věcí, které mě zajímají, baví a které bych chtěl ještě vidět, zkusit nebo se je naučit. A nějak se mi nechce tento seznam zkracovat jen proto, že se číslo mého věku posunulo o další desítku.
Vždycky jsem říkal, že bych potřeboval, aby týden měl osm dní a den alespoň pětadvacet hodin.
Jsou samozřejmě i věci, které už dnes dělat nechci. Některé atrakce v zábavním parku, které mě ve dvaceti lákaly, bych dnes asi s díky vynechal. Ale neříkám si, že už na ně nemám věk. Prostě mě nelákají. A to je podle mě docela podstatný rozdíl. Něco nedělat proto, že to dělat nechci, je naprosto v pořádku. Nedělat to proto, že podle nějaké pomyslné tabulky už bych to dělat neměl, mi přijde trochu zvláštní.
Stejně je to podle mě se vzděláním, prací, cestováním nebo vztahy. Čím je člověk starší, tím má samozřejmě svoje návyky, svoje představy a zažitý způsob života. Starý strom se opravdu ohýbá hůř než mladý. Jenže hůř ještě neznamená vůbec. Učit se něco nového v padesáti možná nebude stejné jako ve dvaceti. Změnit práci může být složitější. Začít nový sport také. A pustit si po letech do života dalšího člověka už vůbec nemusí být jednoduché. Nic z toho ale samo o sobě neznamená, že už je pozdě.
Starý strom se opravdu ohýbá hůř než mladý. Jenže hůř ještě neznamená vůbec.
Za větou „jsem na to starý“ navíc někdy podle mě není ani tak věk jako něco úplně jiného. Strach.
Co když mi to nepůjde? Co když budu vypadat směšně? Co když budou ostatní lepší? Co když se vedle třicetiletého člověka budu cítit jako začátečník? Co když něco zkusím a zjistím, že na to opravdu nemám?
No tak to zjistím.
Na tom přece není nic tragického. Když mě něco láká, zkusím to. Dám tomu nějaký čas a nějaké úsilí. A pokud potom zjistím, že to není pro mě, že mě to nebaví nebo že jsou moje očekávání úplně jinde než realita, můžu skončit. Pořád je to podle mě lepší než se, řečeno bez zbytečné diplomacie, podělat ještě před startem. V hlavě absolvovat všechny možné katastrofické scénáře a nakonec neudělat vůbec nic.
Za větou „jsem na to starý“ navíc někdy podle mě není ani tak věk jako něco úplně jiného. Strach.
Sám mám věci, u kterých si dnes říkám, že jsem s nimi mohl začít dřív. Některým sportům jsem se začal víc věnovat až někdy kolem pětatřiceti a zpětně mě napadne, co všechno jsem mohl za tu dobu ještě zažít. U jiných zájmů si zase říkám, že jsem mohl být důslednější a věnovat jim více času. Jenže to je přesně ten typ přemýšlení, u kterého člověk snadno skončí v nekonečném světě „kdyby“.
Kdybych začal dřív. Kdybych udělal jiné rozhodnutí. Kdybych tehdy neztrácel čas něčím nepodstatným.
Jenže čas vrátit nejde. Můžu ovlivnit pouze to, co udělám teď. A vlastně jsem rád, že dnes jsem v bodě, kdy se nad spoustou věcí už tolik nerozmýšlím. Pokud mě něco opravdu zajímá a okolnosti mi to dovolí, spíš přemýšlím nad tím, jak to udělat, než proč to nejde.
Těch věcí, které bych ještě chtěl vidět a zažít, mám dost. Velká část z nich souvisí s cestováním. Jsou místa, která mám někde v hlavě na svém pomyslném seznamu a chtěl bych se na ně podívat, projít je, chvíli tam být a opravdu je vnímat. Přírodu, historii, kulturu, atmosféru. A právě cestování na sebe potom nabaluje další zážitky a další věci, které člověk předem ani nenaplánuje. Samozřejmě je tu čas, práce, peníze a normální život. Ne všechno, co člověka napadne, se podaří uskutečnit. To je realita.
Ale věk na tom seznamu překážek zatím nemám a neměl by ho tam mít nikdo z nás.
Možná se jednou dostanu do situace, kdy už některé věci opravdu dělat nepůjdou. Ne proto, že by mi někdo řekl, že se to v mém věku nehodí, ale protože mi to jednoduše nedovolí zdraví nebo jiné objektivní okolnosti. O to méně mi dává smysl vzdávat se jich dobrovolně už dnes. Představa, že bych se jednou za dvacet let ohlédl zpátky a řekl si, že jsem ve svých padesáti něco opravdu chtěl udělat, mohl jsem to udělat, nic mi v tom zásadně nebránilo, ale neudělal jsem to jen proto, že jsem si připadal starý, mi přijde mnohem horší než možnost, že něco zkusím a zjistím, že to nebylo pro mě.
Protože ne všechno, do čeho se člověk pustí, musí vyjít. Ne všechno musí mít nějaký velký výsledek, přínos nebo smysl pro ostatní. Některé věci můžou trvat rok, měsíc nebo klidně jediný den. Pokud je ale člověk chtěl zažít a ten jeden den mu něco dal, možná to úplně stačí.
A jestli jednou zjistím, že už něco opravdu nejde, budu to muset přijmout. Do té doby ale nevidím jediný rozumný důvod, proč bych si měl sám zavírat dveře jen proto, že se číslo v mojí občance někomu — nebo dokonce mně samotnému — zdá příliš vysoké.
Těch věcí, které bych ještě chtěl vidět a zažít, mám dost. Ale věk na tom seznamu překážek zatím nemám a neměl by ho tam mít nikdo z nás.
Možná tedy není nejdůležitější otázka, kolik nám je, ale kolik věcí si kvůli tomu sami zakážeme. Pokud máte něco, co už dlouho nosíte v hlavě a pořád si říkáte, že už je na to pozdě, zkuste si položit jedinou otázku: brání mi v tom opravdu věk, nebo jsem si to jen pohodlně vysvětlil? Třeba zjistíte, že ty dveře jsou pořád otevřené. A pokud máte podobnou zkušenost, klidně ji napište do komentářů. Docela by mě zajímalo, co jste začali dělat „pozdě“ — a nakonec jste byli rádi, že jste vůbec začali.
