Článek
Kam dnes člověk přijde, tam ho vidí. V tramvaji, restauraci, obchodním centru, čekárně, na ulici, na výletě, na koncertě nebo třeba v zoologické zahradě. Mobilní telefon se za poslední roky stal skoro dalším lidským orgánem. Něčím, co jako by postupně přirostlo k ruce a bez čeho už někteří lidé pomalu nevědí, co s ní dělat. A nemyslím to jako kritiku technologií. Naopak. Technologie mám rád a sám je používám každý den. Jen si čím dál častěji říkám, jestli jsme se někde cestou trochu neztratili v tom, kdo má vlastně komu sloužit.
Občas mě pobaví situace v obchodním centru. Člověk má v každé ruce několik tašek, sotva všechno pobere, ale telefon tam nějakým zázrakem místo vždycky najde. Kabelka, batoh nebo kapsa evidentně nepřipadají v úvahu. Telefon musí zůstat v dlani. Kdyby náhodou něco cinklo. Kdyby se něco stalo. Kdyby nám během těch pěti minut unikla nějaká zásadní světová událost. Ve většině případů ale neunikne vůbec nic. Maximálně další příspěvek, video nebo upozornění, které tam bude úplně stejně i za deset minut.
Samotný telefon za to samozřejmě nemůže. Je to kus techniky a ve skutečnosti jeden z nejlepších univerzálních nástrojů, které jsme kdy dostali do ruky. Můžu z něj vyřešit pracovní e-mail, zaplatit v obchodě, koupit si jízdenku, najít cestu, zjistit informace, vyfotit fotku, natočit video nebo poslouchat hudbu. Když večer někde stojím u jízdního řádu, můžu si na něj dokonce posvítit když ho nebudu chtít dohledávat v mobilu, což je sice technologicky asi méně vznešená funkce smartphonu, ale pořád zatraceně praktická. Nemusím s sebou nosit peněženku nacpanou kartami, papírové jízdenky, foťák, kameru, MP3 přehrávač a půl domácnosti. V jednom zařízení mám nástroje, které mi každý den reálně pomáhají.
Je to kus techniky a ve skutečnosti jeden z nejlepších univerzálních nástrojů, které jsme kdy dostali do ruky.
Právě proto mi přijde škoda používat tak schopnou věc hlavně jako nekonečný automat na zabíjení času. Neříkám, že je něco špatného na tom pustit si hudbu, podívat se na Instagram, Facebook nebo YouTube, zjistit, kde byli kamarádi na výletě, nebo se prostě na chvíli pobavit. Dělám to také. Mám sociální sítě, dávám na ně fotky, videa i vlastní obsah. Rozdíl pro mě začíná v momentě, kdy vezmu telefon do ruky jen proto, že nastala volná minuta a já už vlastně ani nevím proč jsem ho vytáhl.
Telefon se podle mě postupně stal výplní každé mezery. Čekám dvě minuty na tramvaj — telefon. Sedím chvíli před schůzkou — telefon. Čekám na jídlo — telefon. Někdo odejde na toaletu a já zůstanu třicet vteřin sám u stolu — telefon. Jakmile mezi dvěma činnostmi vznikne prázdné místo, ruka jako by sama zamířila do kapsy. Už to někdy není rozhodnutí. Je to reflex. A právě tady podle mě začíná být zajímavé položit si otázku, jestli telefon používáme my, nebo jestli už si tak trochu vycvičil on nás.
Velmi dobře je to vidět v restauracích. Sedí spolu dva lidé, ale každý má před sebou svůj displej a jede si vlastní svět. Číšník přinese jídlo, ale nejí se hned, protože nejdřív musí vzniknout fotografie. Ta se případně ještě odešle někam dál a teprve potom se můžeme vrátit k člověku, kvůli kterému jsme do restaurace původně přišli. Pokud u jednoho stolu lidé společně něco hledají, plánují výlet, řeší nějaké informace nebo jim telefon jinak pomáhá v rozhovoru, nevidím na tom nic divného. Pokud ale každý hodinu kouká do svého telefonu, trochu se nabízí otázka, proč se vlastně scházeli.
Velmi dobře je to vidět v restauracích. Společně u stolu sedící lidé, ale každý má před sebou displej a jede si svůj vlastní svět.
Ještě výrazněji to vnímám při osobním rozhovoru. Když se s někým bavím a on během toho neustále kontroluje telefon, něco otevírá, zavírá, čte a píše, vadí mi to. A většinou to také řeknu. Samozřejmě jinak člověku, kterého znám dvacet let, a jinak někomu, koho vidím podruhé v životě, ale řeknu. Sám se tak nechovám. Když spolu mluvíme, tak spolu mluvíme. Zpráva, která není otázkou života a smrti, těch pár minut opravdu vydrží.
Podobně zvláštní jsou pro mě některé dnešní výlety. Jako člověk, kterého baví hory a pobyt venku, si toho všímám asi ještě víc. Vezměme třeba Sněžku. Neříkám teď, že každý musí jít z Pece nahoru pěšky a kdo použije lanovku, spáchal zločin proti horské turistice. Lanovka má svůj smysl a pro spoustu lidí je důležitá nebo prostě příjemná. Jde mi o něco jiného. O situaci, kdy někdo ujede autem i víc jak sto kilometrů, zaparkuje co nejblíž lanovce, vystojí frontu, vyjede nahoru a dalších třicet minut stráví hledáním nejlepšího místa a úhlu na selfie a výrobou důkazního materiálu, že opravdu stanul na Sněžce.
Když si z výletu pamatujeme hlavně displej, přes který všechno fotíme, je to podle mě trochu škoda.
Fotky jsou během chvíle na sociálních sítích a jejich autor zase míří lanovkou dolů. Pak oběd, káva, dezert, cesta domů a hotovo. Samozřejmě trochu přeháním a každý ať výletuje, jak chce. Ale někdy mám pocit, že jsme ochotní cestovat půl dne kvůli půlhodině na místě, kde měl celý zážitek vlastně teprve začít. A pokud si z výletu člověk pamatuje hlavně displej, přes který všechno fotografoval, je to podle mě trochu škoda. Zvlášť když podle fotek na sociálních sítích to potom vypadá, že právě prožil expedici minimálně na konec světa.
S focením jako takovým přitom žádný problém nemám. Fotím a natáčím také, své zážitky si zaznamenávám a jsem rád, že dnes nemusím na každou běžnou situaci nosit samostatný fotoaparát nebo kameru. Problém vidím až ve chvíli, kdy záznam začne být důležitější než samotná událost. Je zvláštní někam fyzicky přijít a přitom tam vlastně vůbec nebýt. Nevšimnout si, co bylo nalevo, co napravo, co se dělo sto metrů dál, protože svět před námi byl celý den orámovaný displejem a v uších hrála hudba.
Úplně jinou kapitolou jsou situace, kdy se něco stane. Nehoda, člověk v problémech nebo nějaká mimořádná událost a první reakcí části okolí není pomoc, ale vytažení telefonu a spuštění kamery. Tohle už pro mě není otázka toho, jestli někdo tráví na sociálních sítích dvacet minut nebo tři hodiny. V tu chvíli jde o obyčejné priority. Telefon umí spoustu věcí, ale pořád existují situace, kdy by nejrozumnější funkcí bylo nechat ho v kapse a použít místo něj vlastní ruce.
Nehoda, člověk v problémech nebo nějaká mimořádná událost a první reakcí části okolí není pomoc, ale vytažení telefonu a spuštění kamery.
Sám jsem měl několik let období, kdy jsem sociální sítě úplně zrušil. Facebook, Instagram a další věci šly pryč a nechal jsem si prakticky jen WhatsApp kvůli komunikaci s rodinou a přáteli. Telefon jsem používal převážně na hovory, zprávy a věci, které jsem skutečně potřeboval. Dnes sociální sítě zase mám, protože pro mě mají svůj účel, ale snažím se držet stejného principu. Když telefon beru do ruky, chci pokud možno vědět proč. Ne vždycky jde o práci nebo něco smrtelně důležitého. Klidně se chci jen podívat na něco, co mě baví. Ale nechci otevřít jednu věc a za hodinu zjistit, že už ani nevím, kde jsem původně začal.
Podobně mám nastavené notifikace. Nechci, aby každá aplikace rozhodovala o tom, kdy přeruším to, co právě dělám. Upozornění, která nepotřebuji okamžitě, jednoduše okamžitě nedostávám. Každý večer ve 21:55 přejdou moje zařízení do nočního režimu a až do 6:30 mě mimo rodinu nemá možnost nikdo kontaktovat. Žádné připomínky, notifikace ani smsky, prostě takový pravidelný noční blackout. Svět to zatím pokaždé přežil. Já také. A ráno na mě všechno, co tak strašně hořelo ve 22:17, poslušně počká.
Neberu to jako nějaký detox. To slovo se dnes používá skoro na všechno. Digitální detox, informační detox, detox od sociálních sítí. Za mě je to jednodušší. Jde o vůli a určitou míru vědomého používání. Nechci nikomu stanovovat časový limit, zakazovat telefony ani určovat, kolik minut denně smí být na Instagramu. Zakazování navíc často vede jen k tomu, že začneme hledat způsob, jak zákaz obejít. Každý máme svůj život a každý si může se svým časem dělat, co chce.
Největší cenu za mobilní telefon podle mě platíme časem, pozorností a zážitky.
Celé to podle mě není ani generační problém. Dřív by se možná nabízelo říct, že pořád do telefonů koukají hlavně mladí. Dnes už to neplatí. Jedou v tom mladí, čtyřicátníci, padesátníci i lidé výrazně starší. A pokud dítě od rána do večera vidí rodiče s telefonem v ruce, těžko mu potom vysvětlovat, že ono to dělat nemá. Můžeme mu nastavit deset různých limitů, ale pořád bude především kopírovat to, co vidí kolem sebe.
Největší cenu za to podle mě platíme časem, pozorností a zážitky. Možná také schopností opravdu být tam, kde právě jsme. Život se nedá přehrát zpětně jako video. A je trochu paradox, že zařízení, které nám díky desítkám funkcí dokáže obrovské množství času ušetřit, nám ho na druhé straně umí stejně snadno sebrat. Někdy po minutách, jindy po hodinách. Ani si toho nemusíme všimnout.
Přitom bych telefon rozhodně nechtěl zahodit. Nechci se vracet k papírovým mapám jen proto, abych dokázal, jak jsem nezávislý na technologiích. Nechci znovu nosit peněženku plnou karet, samostatný foťák, přehrávač hudby a po kapsách papírové jízdenky. Smartphone je skvělá věc. Jen bych byl rád, kdyby zůstal tím, čím podle mě být má. Pomocníkem.
Možná tedy není potřeba žádná revoluce, zákaz ani týden někde v lese bez signálu. Možná by občas stačilo, než telefon automaticky vytáhneme z kapsy, položit si jednu jednoduchou otázku: Proč ho teď vlastně beru do ruky? Pokud mi následujících pár minut něco přinese, pobaví mě to, něco zjistím, vyřeším nebo udělám, proč ne. Pokud ho ale otevírám jen proto, že mám třicet vteřin volno a ruka už pracuje sama, možná je to přesně ta chvíle, kdy může zůstat tam, kde je.
Telefon má sloužit člověku. A bylo by docela fajn, kdybychom si občas zkontrolovali, jestli jsme si ty role náhodou nevyměnili.
Protože telefon má sloužit člověku. A bylo by docela fajn, kdybychom si občas zkontrolovali, jestli jsme si ty role náhodou nevyměnili.
A jak to máte vy? Máte pocit, že telefon pořád používáte hlavně jako nástroj, nebo vás někdy přistihne, že ho berete do ruky úplně automaticky a vlastně ani nevíte proč? Zajímalo by mě, kde máte tu hranici nastavenou vy a jestli jste si někdy schválně všimli, kolikrát za den telefon vytáhnete jen tak, bez skutečného důvodu.
