Článek
Být single má svoje výhody a svoje nevýhody. Asi jako skoro všechno v životě. Na jednu stranu mám obrovskou svobodu v tom, co budu dělat se svým volným časem. Když se rozhodnu, že v sobotu vstanu brzo ráno, hodím věci do auta a vyrazím na závod, do hor, na nějakou outdoorovou akci nebo prostě někam ven, nemusím k tomu svolávat žádnou poradu. Když se naopak večer vrátím úplně vyřízený a zjistím, že se mi nechce vůbec nic dělat, klidně nechám některé věci na ráno a svět se kvůli tomu kupodivu nezboří. Samozřejmě jsou i chvíle, kdy by člověk rád měl vedle sebe někoho, s kým si sedne, popovídá nebo někam zajde. Jenže čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že pro mě není nejdůležitější samotná otázka, jestli žiju sám nebo s někým. Mnohem důležitější je, jestli žiju způsobem, který mi opravdu sedí.
Možná v tom trochu hraje roli i moje povaha. Narodil jsem se ve znamení střelce a pokaždé, když někde čtu typickou charakteristiku tohoto znamení, musím se trochu pousmát. Svoboda, pohyb, potřeba prostoru, chuť někam vyrazit, něco poznávat a nenechat se příliš svazovat. Jestli astrologii nevěříte, vůbec vám to neberu, ale na mě tohle sedí skoro podezřele přesně. Nikdy jsem nebyl člověk, kterému by stačilo odpracovat týden a potom dva dny nějak přežít mezi gaučem, televizí a pravidelným pátečním programem. Občas si samozřejmě rád sednu s kamarády, zajdu někam na večeři, koncert nebo oslavu. Jen mě mnohem víc láká představa, že ráno někam vyrazím a večer se vrátím s pocitem, že jsem něco zažil. Nemusí to být nic světoborného. Někdy stačí pár hodin pohybu, výlet, kopec, voda, nějaká sportovní aktivita nebo prostě čas strávený venku nebo něčím, co mi dává smysl.
Aktivní život pro mě navíc nikdy nebyl jen způsob, jak spálit pár kalorií nebo splnit nějaký týdenní plán. Čím dál víc ho vnímám jako součást svého života, která ovlivňuje i všechno ostatní. Baví mě ten proces kolem něj. Připravovat se, plánovat, zkoušet nové věci, zlepšovat to, co mi nejde, a občas zjistit, že něco, co ještě před časem vypadalo dost těžce, najednou zvládnu. Aktuálně mám před sebou další závody a výzvy a osobně to mám tak, že mě stejně jako samotná akce baví i cesta k ní. Dokážu se na něco těšit týdny dopředu, v hlavě si představovat, jak to bude probíhat, kde asi přijde krize, co bude nejtěžší a co se třeba podaří lépe, než čekám. A někdy se samozřejmě všechno odehraje úplně jinak, což je na tom vlastně také dobré. Člověk může plánovat sebevíc, ale realita mu občas velmi rychle vysvětlí, že poslední slovo má ona.
Aktivní život pro mě nikdy nebyl jen způsob, jak spálit pár kalorií nebo splnit nějaký týdenní plán.
Přitom ještě před nějakou dobou jsem část věcí, které mě dlouhodobě bavily, docela výrazně upozadil. Nebyl tam žádný dramatický okamžik, kdy bych jednoho dne bouchl do stolu a řekl si, že takhle už ne. Bylo to mnohem nenápadnější. Člověk něco omezí, něco odloží, něco přesune na příště a postupně si zvykne, že některé jeho vlastní věci jsou prostě až někde vzadu. V mém případě to byl sport, pohyb, čas venku, prostě aktivní život, který mi byl vždycky přirozený. Nešlo o to, že by mi někdo přímo zakazoval někam vyrazit nebo něco dělat. Spíš jsem tomu sám dovolil ustoupit do pozadí, protože mi v danou chvíli připadalo, že je to normální kompromis. Až časem jsem začal zjišťovat, že mi to chybí mnohem víc, než jsem si původně připouštěl.
Dodnes si třeba pamatuji jednu úplně obyčejnou situaci s kolem. Domluvili jsme se, že pojedeme na výlet, a já jsem měl v hlavě klasickou představu, co pro mě znamená „jít na kolo“, potažmo „jet na kole na výlet“. Krátká projížďka tzv. kolem komína, pro mě znamená něco okolo dvaceti kilometrů. Prostě jen taková rychlovka na protažení. Moji kamarádi dobře ví, že když jsem oznámil padesát kilometrů, bylo rozumné psychicky se připravit spíš na sedmdesát, protože moje mapy měly občas zvláštní smysl pro humor. Tentokrát jsme ujeli asi pět kilometrů k jezeru a tam strávili zbytek odpoledne. Nebylo na tom samozřejmě nic špatného a rozhodně kvůli tomu nebylo potřeba svolávat krizový štáb. Jen jsem si tehdy velmi dobře uvědomil, že stejnou aktivitu mohou dva lidé chápat úplně jinak. Pro někoho je kolo dopravní prostředek pro cestu k jezeru. Pro mě bývalo jezero spíš bod někde po cestě.
Když později tohle období mého života skončilo, návrat k tomu, co jsem měl rád, přišel skoro okamžitě. Nemusel jsem hledat motivaci ani si dávat novoroční předsevzetí. Prostě jsem zase začal dělat věci, které mi předtím chyběly, a bylo až překvapivé, jak přirozeně jsem do toho znovu naskočil. Postupně jsem začal být zase mnohem aktivnější, jezdit ven, plánovat si závody, nejrůznější akce a hledat další výzvy. Navíc jsem se časem začal věnovat i věcem, které jsem dříve trochu zanedbával. Možná jsem k některým věcem dospěl později, než bych chtěl, ale o to víc mě dnes baví zjišťovat, co ještě dokážu. A nemusí jít jen o čísla, výsledky nebo pořadí. Někdy je pro mě největší posun jednoduše pocit, že něco zvládám lépe než před rokem.
Když později tohle období mého života skončilo, návrat k tomu, co jsem měl rád, přišel skoro okamžitě.
Kdybych se dnes mohl vrátit o patnáct let zpátky, asi bych si neporadil nic revolučního. Spíš bych si řekl, abych byl v některých věcech rozhodnější a nenechával tak snadno mizet to, o čem už jsem tehdy věděl, že je pro mě důležité. Ne proto, abych žil sobecky nebo ignoroval ostatní. Jen abych si dokázal lépe hlídat rozdíl mezi rozumným kompromisem a tím, kdy už člověk začíná příliš ustupovat sám ze sebe. Dnes už mám mnohem jasněji v tom, co mě baví, co mi dává energii a na co se dokážu těšit. A právě schopnost těšit se mi přijde možná trochu podceňovaná. Mít před sebou něco, kvůli čemu ráno vstanete, něco si naplánujete, připravujete se na to a pak to skutečně prožijete, je pro mě mnohem cennější než jen čekat, až zase uteče další týden.
Nechci tím samozřejmě říkat, že každý musí sportovat, vyrážet na závody, lézt po kopcích nebo trávit volný čas venku. Někdo je šťastný úplně jinak a je to naprosto v pořádku. Nemám potřebu někoho přesvědčovat, že můj způsob života je správnější. Jen vím, že já bych dlouhodobě nebyl spokojený, kdyby se můj volný čas smrskl na opakování stejného programu bez něčeho, na co se můžu skutečně těšit. Právě proto mě baví zkoušet různé aktivity, jezdit na akce, vymýšlet si další cíle a občas se pustit do něčeho, u čeho si ještě pár dní předem nejsem úplně jistý, jestli jsem si zase nevymyslel nějakou blbost. Dost často jsem si ji samozřejmě vymyslel. Ale zatím mě to pořád baví víc než sedět doma a přemýšlet, co bych mohl dělat, kdybych náhodou něco dělat chtěl.
Člověk by měl být šťastný v tom, co mu nejlépe sedí.
A ano, do toho všeho samozřejmě patří i fakt, že jsem aktuálně single. Má to svoje plusy i mínusy, ale není to hlavní důvod, proč takhle žiju. Spíš mi současná situace dává hodně prostoru dělat to, co mě baví, a zároveň mi ukázala, že některé věci už bych znovu nechtěl úplně odsunout stranou. Kdyby jednou do života opět přišel vztah, rozhodně nečekám, že druhý člověk bude mou kopií a bude se mnou nadšeně absolvovat všechno, co si zrovna vymyslím. Stejně tak bych já nechtěl, aby někdo kvůli mně zahodil svoje vlastní zájmy. Myslím, že úplně stačí, když se dva lidé dokážou respektovat a podporovat v tom, co každému z nich dává smysl. Tím pro mě vztahová část celé věci vlastně končí. Není to téma, kolem kterého bych chtěl stavět svůj život, ani důvod, proč jsem tenhle článek napsal.
Jestli jsem dnes šťastný, na to pořád neumím odpovědět jednoduchým ano nebo ne. Některé věci by určitě mohly být lepší a nebyla by pravda tvrdit, že je všechno ideální. Zároveň ale mám svoje cíle, mám se na co těšit, pořád nacházím nové věci, které chci zkusit, a hlavně mám pocit, že zase žiju způsobem, který mi sedí. A možná právě to je pro mě dnes důležitější než snaha nacpat život do nějakého předem připraveného obrázku toho, jak by měl správně vypadat. Nechci tvrdit, že jsem našel nějaký univerzální recept. Jen jsem postupně zjistil, že když dlouhodobě odsunu věci, které mě opravdu baví, začne mi něco chybět. Když jim naopak nechám v životě dost prostoru, funguje všechno ostatní o něco lépe.
Jestli jsem dnes šťastný, na to pořád neumím odpovědět jednoduchým ano nebo ne.
A jen pro pořádek: tenhle článek není seznamovací inzerát, skrytá nabídka ani snaha někomu vysvětlovat, jak má žít. Je to prostě popis toho, kam jsem se za poslední roky dostal a proč dnes některé věci vnímám jinak než dřív. Někdo tráví volný čas úplně jinak, někdo potřebuje kolem sebe neustále lidi a někdo má největší radost z toho, že v sobotu ráno zmizí někam ven a vrátí se až večer. Všechny ty možnosti mohou být správně, pokud člověku skutečně vyhovují. Já jenom konečně docela přesně vím, která z nich sedí mně.
A zajímalo by mě, jak to máte vy. Máte ve svém životě něco, co jste někdy kvůli okolnostem nebo ostatním upozadili a až později zjistili, jak moc vám to vlastně chybělo? Nebo jste naopak vždycky dokázali udržet svoje zájmy, cíle a vlastní prostor bez ohledu na to, co se kolem vás zrovna dělo? Klidně napište svůj pohled do diskuze.
